Výzva z jiného světa
Výzva z jiného světa
Mlhou rozostřené světlo safírových sluncí bylo stále silnější, a tak obrysy glóbu před ním zakolísaly a rozpustily se v čeřící chaos. Jeho sinalost, jeho pohyb a hudba, vše se mísilo s pohlcující mlhou, vybělovalo jej do plavě ocelové barvy a vlnivě jej rozpohybovávalo. Ba i safírová slunce se nepostřehnutelně rozpouštěla do našedlého nekonečna beztvarých pulsací.
Pocit pohybu vpřed a ven zatím nesnesitelně, neuvěřitelně, kosmicky rychle sílil. Všechna srovnání rychlosti, známá na Zemi, jakoby zakrněla a George Campbell věděl, že ve hmotné realitě by každý podobný let člověka okamžitě usmrtil. Dokonce i takto, v téhle podivné, pekelné hypnóze či transu, kvazivizuální dojmy podobné úderům od meteorů jeho mysl téměř ochromovaly. Ačkoliv v šedé, pulsující prázdnotě nebyly žádné skutečné záchytné body, cítil, že se přibližuje samotné rychlosti světla, že ji překračuje. Konečně se jeho vědomí zhroutilo a vše pohltila milosrdná čerň.
Myšlenky a pojmy se Georgi Campbellovi začaly vracet velmi náhle a uprostřed nejneproniknutelnější tmy. Kolik okamžiků či let či věčností uběhlo od jeho letu skrze šedé prázdno, o tom nemohl učinit žádný odhad. Věděl jen, že je zřejmě nehybný a nic jej nebolí. Vskutku, nepřítomnost tělesných pocitů byla pro jeho stav příznačná. Dokonce i tma tím vypadala méně jednolitě černá čímž získal pocit že je spíše duchem zbaveným těla a ve stavu překračujícím fyzické smysly než tělesnou bytostí, jejíž smysly byly zbaveny obvyklých předmětů vnímání. Uvažovat dokázal bystře a rychle bylo to téměř až nadpřirozené, přesto si však nebyl s to udělat jakákoli náhled na situaci.
Zpola pudově si uvědomil, že není ve vlastním stanu. Pravda, mohl se v něm probudit ze zlého sna do stejně černočerného světa; přesto věděl, že tomu tak není. Pod ním nebylo žádné polní lehátko-neměl ruce, jimiž by mohl ohmatat pokrývky a povrch celty a svítilnu, věci, které by bývaly měly být kolem něj žádný pocit chladu ve vzduchu žádná chlopeň u vchodu, jíž by mohl letmo zahlédnout bledavou tmu tam venku... stalo se cosi strašného, úděsně strašného.
Vrátil se v myšlenkách zpět a uvažoval o fluorescenční krychli, která jej z hypnotizovala myslel na ní i na to, co následovalo pak. Věděl, že jej rozum opouští, ale nebyl s to se stáhnout zpět. V posledním okamžiku se jej zmocnil otřesný, panický strach povědomý děs ještě silnější než, ten který mu způsobil pocit démonického letu. Vynořil se z jakéhosi matného záblesku zapadlé vzpomínky na co ale, to nedokázal ihned určit. Nějaká skupina buněk v nitru jeho hlavy jako by nacházela v krychli cosi mlhavě, leč důvěrně známého a tato povědomost s sebou přinášela nejasnou hrůzu.
Kousek po kousku se mu to vracelo. Kdysi dávno, ve spojitosti se svou kariérou geologa četl o čemsi podobném téhle krychli. Jistě měla co do činění s těmi spornými a znepokojivými keramickými fragmenty, známými jako Eltdownské zlomky, které vykopali před třiceti lety v jižní Anglii v prekarbonských vrstvách. Jejich tvar a znaky na nich byly tak podivné, až i několik málo vědců v náznacích připouštělo, že jsou umělého původu. Zcela jasně pocházely z doby, kdy na planetě nemohl existovat jediný člověk jejich obrysy a vzory však byly strašlivě matoucí. Tak dostaly své jméno.
Nicméně zmínku o křišťálové kouli nesoucí kotouč nenašel Campbell v díle žádného střízlivého vědce. Její zdroj byl o mnoho méně vážený a nekonečně zábavnější. Někdy v roce 1912 nesmírně vzdělaný duchovní ze Sussexu, který měl sklony k okultismu a jmenoval se reverend Arthur Brooke Winters-Hall, prohlásil, že se mu podařilo rozpoznat znaky na Eltdownských zlomcích jako totožné s takzvanými ,,předlidksými hieroglyfy“, které se těší značné oblibě v mystických kruzích, jejichž členové si je esotericky předávají. A vlastním nákladem publikoval údajný ,,překlad“ dávnověkých a záhadných ,,nápisů“ dotyčný překlad dodnes okultní autoři často a smrtelně vážně citují. Obsahem ,,překladu“ - v brožuře, jež byla vzhledem k nevelkému množství zlomků překvapivě rozsáhlá bylo vyprávění údajně předlidského původu, které obsahovalo onu nyní tak děsivou zmínku.
Podle toho líčení sídlil na jistém světě ve vzdáleném vesmíru a posléze i na bezpočtu jiných světů mocný řád bytostí podobných červům, jejichž znalosti a vláda nad přírodou překročily vše, co vůbec může pozemská představivost obsáhnout. Již v rané fázi svého vývoje tito tvorové ovládli umění mezihvězdných cest a osídlili všechny planety ve své vlastní galaxii když předtím vyvraždili všechna ostatní plemena, která našli.
Za hranicemi své galaxie nešlo o tu naši nemohli cestovat osobně; avšak při svém pátrání po vší moudrosti prostoru a času nalezli prostředky, jak mohou překonávat transgalaktické propasti v mysli. Vynalezli zvláštní předměty energetické krychle s nezvyklými krystaly obsahujícími hypnotické talismany, jež byly uzavřeny v kulovitých obalech z neznámé látky odolné proti vakuu a ty mohly být silou vyslány za hranice jejich vesmíru a posléze reagovaly jen na přitažlivost chladné, pevné hmoty.
Některé z nich nevyhnutelně přistály na různých obydlených planetách vnějšího vesmíru a vytvořily éterické mosty potřebné pro mentální komunikaci. Tření v atmosféře spálilo ochranný obal, takže zbyla holá krychle, který se mohla stát předmětem zkoumání inteligentními tvory tohoto světa, kam dopadla. Krychle musela ze své podstaty přitahovat zájem a upoutávat pozornost. Když se k tomu přidalo působení světla, postačilo to, aby její zvláštní schopnosti byly uvedeny v činnost.
Rozum, který si rychle povšiml, byl vtažen mocí kotouče dovnitř a na paprsku temné energie vyslán na místo, odkud kotouč pocházel na vzdálený svět červům podobných vesmírných badatelů, ležící za obrovskou galaktickou propastí. Polapenou mysl přijal některý z přístrojů, na něž byly všechny krychle naladěny, a tam zůstala, bez těla a bez smyslů, dokud ji neprozkoumal někdo z metamerové rasy. Nato z ní nejasným systémem přenosu byl vysát všechen obsah. Vyšetřovatelova mysl nyní sídlila v podivném stroji, zatímco polapená mysl nyní sídlila v podivném stroji, zatímco polapená mysl obsadila vyšetřovatelovo červovité tělo. Pak, po dalším přesunu, přeskočil vyšetřovatelův rozum přes nezměrný prostor do uprázdněného a bezvědomého těla zajatce na světě v jiné galaxii oživil cizí tělesný příbytek, jak nejlépe dokázal, a prozkoumal cizí svět v převleku za jednoho z jeho obyvatel.
Když byl průzkum u konce, dobrodružný tvor použil krychli a její kotouč k opětovnému návratu a zajatá mysl byla někdy bez poškození vrácena na svůj vzdálený svět. Metamerová rasa však natolik laskavá nebyla vždy. Někdy, došlo k objevu potenciálně významného druhu schopného cest vesmírem, použili červovití tvorové krychli k tomu, aby mysli lapali a ničili po tisících, a druh vyhladili z diplomatických důvodů, přičemž mysli průzkumníků použili jako prostředky zkázy.
V jiných případech skupiny červivců natrvalo obsadily transgalaktickou planetu zajaté mysli zničily, zbytky obyvatel vyhladili a chystaly se usadit v nepovědomých tělech. V těch případech však nikdy nebylo lze rodičovskou civilizaci zcela duplikovat, protože nové planety nenabízely všechny materiály nezbytné pro dovednosti červí rasy. Například krychle mohly být vyráběny pouze na jejich domovské planetě.
Z nespočetných krychlí, jež byly vyslány, nemálo našlo místo k přistání a odezvu na neobydleném světě bylo totiž vyloučeno zaměřovat je na cíle, které jsou mimo dohled i povědomost. A prý pouze tři přistály v naší části vesmíru na obydleném světě. Jedna narazila před dvěma tisíci miliard let na planetu poblíž okraje galaxie , jiná uvízla před třemi miliardami let na světě poblíž jejího jádra. Třetí, jediná, která údajně pronikla do Sluneční soustavy, před sto padesáti miliony let doputovala na Zemi. Vůdcům tehdejších obyvatel došlo, že změněné jedince obývají mysli agresorů, a tak je nechali zlikvidovat i když cenou za to bylo že přemístěné mozky zůstaly vyhnanci v dalekém vesmíru. Měli zkušenosti s ještě podivnějšími přenosy. A díky mentálnímu průzkumu prostoru a času si utvořili hrubou představu o tom, co je krychle zač, pečlivě ji ukryli z dohledu a před světlem a střežili ji jako hrozbu. Nicméně nechtěli věc tak slibnou pro budoucí experimentální možnosti zničit. Čas od času si k ní získal na chvilku přístup nějaký zbrklý, nevybíravý dobrodruh, který pak přes všechny následky okusil její nebezpečnou moc všechny tyto případy však byly odhaleny a oni se s nimi bezpečně a drasticky vypořádali.
Jediným zlým následkem tohoto zlovolného vměšování bylo, že vzdálená červovitá rasa se od nových vyhnanců dozvěděla, co se stalo s průzkumníky na Zemi, a pojala silnou nenávist k planetě a všem projevům života na ní. Byli by ji vyhubili, kdyby jen mohli, a také vysílali do vesmíru další krychle v bláznivé naději , že náhodou planetu zasáhnou na nestřeženém místě-k takové nehodě však nikdy nedošlo. Kuželovití obyvatelé země uchovávali jedinou krychli jako relikvii a zdroj experimentů, až se po aeonech ztratila uprostřed města, kde byla střežena. Když po padesáti milionech let tyto bytosti vyslaly své mysli vpřed do nepopsatelně vzdálené budoucnosti, aby se vyhnuly neznámé hrozbě z nitra země, nikdo již nevěděl, kde se strašlivá krychle nalézá.
Tolik podle učeného okultisty stálo na Eltdownských zlomcích. Campbella nyní tížilo a děsilo, s jak naprostou přesností byla mimozemská krychle popsána. Všechny drobnosti se shodovaly: rozměry, hustota, středový kotouč s hieroglyfy, hypnotické účinky.
Znovu a znovu si v temnotě svého podivného postavení vše promýšlel a začínal si říkat, jestli jeho zážitek s křišťálovou krychlí není jen zlým snem, který zrodila bláznivá podvědomá vzpomínka na tohle výstřední, šarlatánské čtivo. Jenže pokud tomu bylo tak, musel zlý sen stále trvat; na jeho současném stavu, při němž byl podle všeho zbaven těla, nebylo nic normálního.
Campbell si nebyl s to udělat představu, kolik času mu zabralo zmatené rozpomínání se a úvahy. Jeho stav byl tak naprosto neskutečný, že obyčejné rozměry a míry se staly bezvýznamnými. Zdálo se to jako věčnost, ale možná netrvalo tak dlouho, než přišlo náhlé vyrušení. To, co se stalo, bylo stejně podivné a nevysvětlitelné jako tma, po níž to následovalo.
Náhle měl Campbell pocit, a pocit spíše duševní než tělesný, jako by všechny jeho myšlenky byly strhávány či vysávány, a to prudce a chaoticky, aniž by to jakkoliv mohl ovládat.
Nerozumně a bez souvislosti se objevovaly vzpomínky. Vše, co věděl, jeho minulost, tradice, zážitky, vzdělání, sny , nápady a inspirace, vše prýštilo vzhůru, rázně, a spěšně, s omračující rychlostí a mírou, až brzy přestal být s to rozpoznávat jednotlivé myšlenky v lavinu, příval, ve vír. Bylo to stejně strašlivé a závratné, jako hypnotický let prostorem tehdy, když jej vtáhla křišťálová krychle. Konečně to podlomilo jeho vědomí a přineslo nové zapomnění.
Další neměřitelné nevědomí a pak pomalé pramínky pocitů. Tentokrát byly tělesné, ne mentální. Safírové světlo, tlumené dunění v dáli. Měl i hmatové pocity byl s to poznat, že leží na čemsi natažený, i když vlastní poloha na něj působila dojmem ohromující cizosti. Nedokázal si dát dohromady tlak podkladu pod sebou s vlastním tvarem nebo vůbec s jakýmkoli lidským tvarem. Pokusil se pohnout rukama, ale po pokusu nenásledovala žádná patřičná odezva. Jen se po celé oblasti, která zřejmě byla jeho tělem, rozběhlo slabé a neúčinné pocukávání. Pokusil se otevřít oči. ale zjistil že jejich mechanismus nedokáže ovládat. Safírové světlo do nich pronikalo nějak rozptýleně a mlhavě a nikdy je nedokázal vůli přimět k ohraničenosti. Jakoby zvídavě a nerozhodně však k němu postupně začaly po troškách prýštit zrakové vjemy. Omezení a vlastnosti vidění byly jiné, než na jaké byl navyklý, ale dokázal si pocity dát hrubě do souvislosti s tím, co znával jako zrak. Když ten pocit nabyl na síle a stabilitě, došlo Campbellovi, že stále musí vězet ve spárech zlého snu.
Byl zřejmě v místnosti veliké rozlohy vysoká byla středně, ale do šíře se táhla daleko. Na všech stranách a on podle všeho viděl do všech čtyř směrů naráz byly vysoké, užší štěrbiny, které nejspíše sloužily jako kombinace oken i dveří. Dále podivné nízké stoly či stojany, ale nikde žádný nábytek obvyklého charakteru či rozměrů Štěrbinami proudila dovnitř záplava safírového světla a za nimi byly mlhavě vidět stěny a střechy fantastických budov podobných shlukům krychlí. Na stěnách vertikálních panelech mezi štěrbinami byly podivné znaky zvláště znepokojivého charakteru. Teprve po nějaké době Campbell zjistil, proč jej tolik znepokojují až poté mu došlo, že přesně stejné hieroglyfy opakovaně a chvílemi vídal na kotouči v křišťálové krychli. Nicméně skutečně děsivé bylo ještě cosi jiného. Začalo to s živou bytostí, která zanedlouho vešla jednou ze štěrbin, blížila se s rozmyslem k němu a třímala kovovou schránku bizarních rozměrů, se sklovitými zrcadlům podobnými povrchy. Ta bytost totiž nebyla lidská, nepodobala se ničemu ani ze Země, ani z lidských bájí a snů. Byl to gigantický, bledě šedý červ nebo snad stonožka, velký asi jako člověk a dvakrát tak dlouhý, s kotoučovitou, řasami lemovanou hlavou, podle všeho bez očí, s nachovým otvorem uprostřed. Tvor klouzal po zadním páru nohou a přední dva páry, mu sloužily jako ruce. Na páteřním hrbolu měl zvláštní nachový hřebínek a groteskní trup končil vějířovitým ocasem z jakési šedé blány. Kolem krku se vinul kruh ohebných rudých hrotů, které se pohybovaly a vydávaly tím cvakavé, brnkavé zvuky v odměřeném, promyšleném rytmu.
Tak tohle opravdu byl vrchol výstředního zlého snu, dokonalý vzorek groteskních rozmarů fantazie. Ani ten delirický pohled však nebyl tím, co potřetí srazilo George Campbella do bezvědomí. K tomu bylo třeba ještě něco: ten poslední nesnesitelný dotyk. Jak totiž nepojmenovatelný červ kráčel s lesklou krabicí k němu, ležící muž zachytil v zrcadlícím povrchu na chvilku to, co by mělo být jeho vlastním tělem. A přece zjistil v děsu si ověřuje své nesouvislé a nepovědomé pocity, že to, co vidí ve vyleštěném kovu, vůbec není jeho vlastní tělo. Byl to ohavný bledě šedivý trup jedné z velkých stonožek.