Ulice
Ulice
Jsou tací, kdo říkají, že věci a místa mají duši, a jsou jiní, kteří to popírají; netroufám si rozhodnout, kdo má pravdu, ale budu vám vyprávět o Ulici.
Muži pevných zásad a čestní tuto Ulici utvářeli, ušlechtilí a nebojácní muži naší krve, kteří přišli z Požehnaných ostrovů na druhé straně oceánu. Zprvu to byla pouze cestička vyšlapaná nosiči vody od lesního pramene ke skupince domů na pobřeží. A jak se tato rozrůstala, přicházeli další muži a hledali příbytek, a proto podél severní strany vystavěli sruby ze silných dubových klád obezděné tam, kde byly obráceny k lesu, neboť v něm číhalo mnoho Indiánů se zápalnými šípy. A v následujících letech vystavěli muži sruby i na jižní straně Ulice.
Nahoru a dolů se po Ulici procházeli vážní muži v špičatých kloboucích a skoro vždy nesli mušketu nebo brokovnici přes rameno. A doprovázely je jejich ženy s čepci, zavázanými pod bradou, a střízlivě oděné děti. A večer muži se ženami a dětmi posedávali u obrovitých krbů, kde četli a rozmlouvali. Hovořili a četli o velice prostých věcech, o věcech, z nichž čerpali odvahu a dobrotu, aby mohli klučit lesy a obdělávat pole. A děti naslouchaly a učily se zákonům a zvyklostem ze starých časů, z oné drahé Anglie, kterou nikdy nespatřily nebo si na ni nepamatovaly.
Vypukla válka, a když skončila, žádní Indiáni už neznepokojovali Ulici. Muži pilně pracovali, dařilo se jim dobře a byli šťastní a spokojení. A děti bezstarostně vyrůstaly a ze staré vlasti přicestovaly další rodiny, aby se usídlily na Ulici. A děti těchto dětí i děti přistěhovalců vyrostly a dospěly. Z městyse se stalo město a sruby postupně mizely a na jejich místě vyrostly domy - prosté, hezké domy postavené ze dřeva a cihel, s kamennými schody a železným zábradlím a nadsvětlíky nade dveřmi. To nebyly žádné chatrné stavby, neboť měly sloužit i příštím generacím. Uvnitř jste našli ozdobná krbová obložení a půvabná schodiště a praktický nábytek, porcelán a stříbro, přivezené ze staré vlasti, které lahodily oku.
A tak Ulice sála do sebe všemi póry sny mladých lidí a těšila se, jak její obyvatelé jsou stále půvabnější a šťastnější. Tam, kde kdysi pouze přísné zásady a čest udávaly tón, společenská slušnost a vzdělanost nabývaly vrchu. Knihy a malby a hudba se nastěhovaly do domů a mladí navštěvovali univerzitu, která se vznosně vypínala na rovině na sever odtud. Zmizely špičaté klobouky a kordíky, právě tak jako sněhově bílé paruky, po dláždění z kočičích hlav cválal nejeden plnokrevník a mnohdy pozlacený kočár tudy přehrčel, a na kraji cihlového chodníku byla stupátka k nasedání a sloupky k uvázání koně.
A na Ulici rostlo mnoho stromů: jilmy a duby a důstojné javory, takže v létě tu všude byla zeleň a ozýval se ptačí štěbet. A za domy se prostíraly za zídkou růžové zahrady s cestičkami lemovanými keři a slunečními hodinami; voňavé květy třpytící se rosou večer postříbřila záře měsíce a hvězd.
A tak Ulice snila dál, třebaže přišly války, pohromy a doba se měnila. Jednou všichni mladí muži odešli a někteří se už víc nevrátili zpátky. To bylo tehdy, když svinuli starou vlajku a vztyčili nový prapor s hvězdami a pruhy. Ale třebaže lidé hovořili o velkých změnách, Ulice je nepocítila, neboť její obyvatelé byli stále titíž a vyprávěli o starých známých věcech stejným, navyklým způsobem. A na stromech stále ještě nacházeli pěvci úkryt a večer měsíc a hvězdy shlížely na rosou vlhké květy v růžových zahradách.
A za čas už nebylo vidět na Ulici kordíky, třírohé klobouky ani sněhově bílé paruky. Jak divně vypadali obyvatelé s vycházkovými holemi, s vysokými čepicemi z bobří kožešiny na krátce ostříhaných hlavách! A z dálky se nesly nové zvuky - nejprve neobvyklé baf baf a houkání od jednu míli vzdálené řeky a nato, mnohem později, podivné bafavé zvuky a hvizdy a rachot z jiných směrů. Vzduch už nebyl tak čistý jako dříve, ale celkový ráz místa nedoznal změny. Tělo a duch předků Ulici utvářel. A tento duch se nezměnil ani poté, když rozkopali zem, aby do ní uložili podivné potrubí, či když vztyčili vysoké sloupy nesoucí divné dráty.
V té Ulici se uchovávalo tolik dávných tradic, že na minulost se nedalo jen tak snadno zapomenout.
A pak přišly špatné časy, když mnozí, kteří znali starou Ulici, už ji nepoznávali a mnozí, kteří ji znali teď a neznali ji předtím, odešli, neboť jejich způsob řeči byl obhroublý a jejich vzhled nelibý. A také jejich myšlenky se dostaly do střetu s moudrým, spravedlivým duchem Ulice, takže Ulice se jen tiše trápila, jak domy na ní chátraly a stromy jeden po druhém umíraly a růžové zahrady zarůstaly plevelem a měnily se v smetiště. Ale jednoho dne pocítila pýchu, když opět po ní pochodovali mladí muži, z nichž se někteří už nikdy nevrátili. Tito mladí muži měli na sobě modré uniformy.
Jak běžela léta, stíhalo Ulici neštěstí za neštěstím. Všechny stromy, které tu dříve rostly, už byly ty tam a růžové zahrady nahradily zadní trakty ohavných nových staveb na souběžných ulicích. Nicméně domy tu ještě stály navzdory škodám, které na nich způsobil zub času, bouřky a červotoči, neboť byly postaveny tak, aby sloužily řadě generací. A na Ulici se objevovaly nové obličeje, snědé a zlověstné s kradmýma očima a podivnými rysy. Hovořili neznámou řečí a většinu těch zatuchlých domů popsali známými i neznámými znaky. Na cestě se městnaly dvoukolé vozíky. Všude se vznášel nepopsatelně odporný zápach - a pradávný duch dřímal.
A jednou zavládlo na Ulici velké vzrušení. Za oceánem zuřila válka a revoluce, zhroutila se dynastie a její zdegenerovaní poddaní s pochybnými záměry hromadně prchali do Západní země. Mnozí se ubytovali v zpustlých domech, které znaly kdysi ptačí zpěv a vůni růží. Pak se probudila také Západní země a přidala se k mateřské zemi v jejím titánském zápase za civilizaci. Nad městy opět zavlála stará vlajka vedle vlajky nové a prosté, ale nádherné trikolory. Leč nad Ulicí se netřepetalo mnoho vlajek, neboť tu přebýval pouze strach a nenávist a nevědomost. A opět odcházeli mladí muži ale ne už tak samozřejmě jako mladí muži v minulosti. Čehosi se jim nedostávalo. A synové mladých mužů z minulé doby, kteří v olivově šedých uniformách nastupovali skutečně s elánem svých předků, pocházeli ze vzdálených míst a neznali Ulici a jejího starobylého ducha.
Za mořem bylo slaveno velké vítězství a většina těch mladých mužů se vrátila v triumfu. Už mezi nimi nebyl žádný, kterému by se nedostávalo odvahy, přesto však strach a nenávist a nevědomost stále ještě přebývaly v Ulici, neboť mnozí zůstali doma a mnoho cizích lidí přišlo ze vzdálených končin do starobylých domů. A mladí muži, kteří se vrátili, tam už déle nebydleli. Většina těch cizích lidí byla snědá a vypadali zlověstně, přesto se však mezi nimi našlo několik obličejů podobných těm, které Ulici formovaly a utvářely jejího ducha. Podobných i nepodobných, neboť v očích všech bylo zřít chorobný lesk chamtivosti, ctižádosti, nevraživosti či fanatismu. A skupina věrolomných a zlých mužů se spikla, aby zasadili Západní zemi smrtelnou ránu a po jejím zhroucení se uchopili moci tak, jak jí dosáhli úkladní političtí vrahové v oné nešťastné, mrazivé zemi, odkud většina z nich kdysi přišla. A ústředí tohoto spiknutí se nalézalo na Ulici, kde se v chátrajících domech scházeli tito cizí rozvratníci a řečnili, jak se připravují na den, kdy poteče krev, vzplanou požáry a nikdo neučiní přítrž jejich zločinnému řádění.
Muži zákona o těchto schůzkách sice věděli, ale sotva co mohli prokázat, ač policisté v civilu horlivě navštěvovali a naslouchali v Petrovičově pekárně, sešlé Rifkinově škole moderní ekonomie, v Společenském klubu i v restauraci Svoboda. Tam všude se zlověstně vypadající muži ve velkém počtu scházeli, ale pokaždé opatrně volili slova nebo hovořili cizím jazykem. A staré domy stály dosud jako připomínka ušlechtilejších minulých dob pamatovaly zdatné nájemníky z koloniálních časů a růžové zahrady za svitu luny zavlhlé rosou. Občas si je přišel prohlédnout nějaký básník nebo cestující a snažil si je představit v zašlé slávě, jenomže těch cestujících a básníků byla vpravdě jenom hrstka.
A nyní se rozšířily pověsti, že v těchto domech se zdržují vůdci velké tlupy teroristů, která jednoho pevně určeného dne rozpoutá vlnu krvavých zločinů, aby zahubila Ameriku a všechny ty ušlechtilé staré tradice, které si Ulice tak velice oblíbila. Na špinavých ulicích se objevovaly letáky a plakáty vytištěné v mnoha jazycích a rozmanitými druhy písma a podněcovaly k zločinu a rebelii. Vyzývaly občany, aby zavrhli zákony a ctnosti, které uctívali naši otcové, aby se odvrátili od duchovních hodnot staré Ameriky - hodnot, které jsou odkazem půldruhého tisíce let anglosaské svobody, spravedlnosti a umírněnosti. A říkalo se, že oni snědí muži, kteří se shromažďují v chátrajících domech na Ulici, jsou mozky strašné revoluce a že na jejich povel mnoho miliónů sprosté nevzdělané holoty v brlozích tisíců měst vystrčí své špinavé drápy, aby pálili, mordovali a ničili, takže země našich otců zůstane pouhou vzpomínkou. Všechny tyto zvěsti se šířily od úst k ústům a mnozí lidé hleděli s obavami vstříc čtvrtému červenci, osudnému datu, které napovídaly ty divné letáky. Ale přesto se nenašel důkaz, aby někoho obtížil vinou. Nikdo nedovedl říci koho zatknout, aby hanebné spiknutí mohlo být potlačeno ještě v zárodku. Čety policistů v modrých uniformách mnohokrát prohledávaly zpustlé domy, ale nakonec toho nechali, neboť i oni pozbyli zájem o zákon a pořádek a přenechali město osudu. Potom přišli muži s mušketami, takže se zdálo, že Ulice ve svém smutném spánku měla živý sen o oné jiné době, kdy muži v špičatých kloboucích s mušketami na ramenou kráčeli po ní od lesního pramene ke skupince domů na pobřeží. Jenže nedošlo k žádnému opatření, které by zastavilo hrozící pohromu, neboť snědí, zlověstní muži byli prohnaní a zběhlí v metodách spiklenců.
A tak Ulice neklidně spala, dokud se jedné noci v Petrovičově pekárně a v Rifkinově škole moderní ekonomie, ve Společenském klubu a v restauraci Svoboda i v jiných místech nesešlo mnoho mužů, jejichž oči radostně zářily hrůzným očekáváním. Po skrytých drátech putovala divná poselství a hovořilo se, že ještě podivnější vzkazy měly být odeslány, jenomže to vyšlo najevo až později, když Západní země už vyvázla z nebezpečí. Muži v olivově šedých uniformách nedovedli říci, co se děje, ani nevěděli, co by měli dělat, neboť snědí, zlověstní muži byli vychytralí a dovedli své pikle utajit.
Ale muži v olivově šedé uniformě si navždycky budou pamatovat onu noc a budou vypravovat o Ulici ještě svým vnoučatům, neboť mnozí byli do ní k ránu vysláni, aby splnili úkol, jaký nikdo z nich nečekal. Bylo známo, že hnízdo anarchie je staré a že domy jsou na spadnutí, neboť je nahlodal zub času, podemlely je lijáky a jsou prolezlé červotočem: avšak to, co se stalo oné letní noci, bylo překvapivé svou zvláštní soudobostí. Byla to vskutku událost nevšední, ač konec konců zcela prostá. Po půlnoci v kterousi ranní hodinu všechny ty ničivé účinky času a bouřek a červotočů naráz dospěly k strašlivému vyvrcholení: a když se domy zřítily, na Ulici zůstaly stát už jen dva staré komíny a kus silné staré cihlové zdi. A ze zřícenin se nepodařilo vyprostit nikoho živého. Básník a jeden cestovatel, kteří byli mezi davem lidí, jenž se shromáždil, aby si prohlédl tu spoušť, vypravují podivné příběhy. Básník říká, že během těch předjitřních hodin viděl nezřetelně ty šedavé trosky ve světle obloukových lamp, ale že nad nimi zřel měsíční svit, který stříbřil hezké domy a jilmy a duby a důstojné javory. A cestovatel prohlašuje, že místo obvyklého odporného zápachu zde cítil libou vůni rozkvetlých růží. Ale nebývají sny básníků a vyprávění cestovatelů klamné, jak každý ví?
Jsou tací, kdo říkají, že věci a místa mají duši, a jsou jiní, kteří to popírají, netroufám si rozhodnout, kdo má pravdu, ale vyprávěl jsem vám o Ulici.