07.03.2011 17:27

Snové putování k neznámému Kadathu

Třikrát se Randolphu Carterovi zdálo o podivuhodném městě a třikrát byl stržen pryč, zatímco ještě otálel na vysoké terase nad ním. Zlatě a líbezně planulo v zapadajícím slunci, se zdmi, chrámy, sloupořadími a klenutými mosty z žilkovaného mramoru, se stříbrnými nádržkami fontán duhové tříště na rozlehlých náměstích a v provoněných zahradách, a se širokými ulicemi, jež se táhly mezi exotickými stromy, urnami plnými květů a blyštivými řadami slonovinových soch, zatímco po strmých severních svazích šplhaly řady červených střech a starých špičatých štítů, mezi nimiž se tajily pěšinky z oblázků prorostlých trávou. Byla to horečka bohů, fanfára nadzemských trubek a třesk nesmrtelných činel. Viselo kolem něj tajemství jako oblaka okolo bájné nenavštívené hory; a jak stál Carter bez dechu, plný očekávání na onom ochozu s balustrádou, přivála k němu palčivost a napětí takřka zaniklé vzpomínky, bolest ztracených věcí a rozčilující touhu znovu nalézt, co kdysi bývalo bázeň vzbuzujícím a osudným místem.

Věděl, že pro něho kdysi muselo mít strhující význam, třebaže nemohl říci, v jakém cyklu či vtělení je znal, ani zda to bylo ve snu, nebo v bdění. Vyvolávalo v něm neurčité pohledy na daleké zapomenuté rané mládí, kdy úžas a rozkoš prostupovaly celé tajemství dnů a úsvit i soumrak prorocky kráčely za dychtivého zvuku louten a písní a otvíraly ohnivé brány k dalším překvapujícím divům. Avšak každou noc, kdy stál na té vyvýšené mramorové terase se zvláštními urnami a vyřezávaným zábradlím a vyhlížel do dáli přes ztichlé město zapadajícího slunce v jeho kráse a nezemské trvalosti, cítil se nevolníkem tyranských bohů snu: nemohl totiž nijak opustit ono vyvýšené místo ani sestoupit po širokém mramorovém schodišti, jež se nekonečně vrhalo dolů tam, kde se lákavě prostíraly ony uličky prastarých kouzel.

Když se potřetí probudil, aniž sestoupil po schodišti a prošel ony ztichlé ulice v zapadajícím slunci, dlouze a usilovně se modlil ke skrytým bohům snu, kteří rozmarně dumají nad mraky na neznámém Kadathu ve studené pustině, kam lidé nepřicházejí. Bohové však neodpověděli a nijak se neobměkčili ani mu nedali žádné znamení přízně, když se k nim ve snu modlil a s oběťmi je vzýval skrze vousaté kněze Našta a Kaman-Thaha, jejichž jeskynní chrám se svým ohnivým sloupem leží nedaleko bran světa bdění. Zdálo se však, že jeho modlitby musely být vyslyšeny nepříznivě, protože hned po první z nich úplně přestal vídat podivuhodné město, jako by jeho tři pohledy z dálky byly pouhou náhodou či nedopatřením a v rozporu s nějakým skrytým plánem nebo přáním bohů.

Posléze se Carter, nemocný touhou po oněch jiskřivých ulicích v zapadajícím slunci a po tajných pěšinách ve stráni mezi prastarými prejzovými střechami a neschopný zahnat je z mysli ve spaní ani v bdění, rozhodl jít se smělou prosbou tam, kam žádný člověk před ním nešel, odvážit se tmou do ledových pouští tam, kde na neznámém Kadathu, zahaleném mraky a korunovaném nepředstavitelnými hvězdami, ční tajný a noční onyxový hrad Velkých.

V lehké dřímotě sestoupil po sedmdesáti stupních do jeskyně s plamenem a promluvil o tomto záměru s vousatými knězi Naštem a Kaman-Thahem. A kněží vrtěli hlavami ozdobenými čelenkami a přísahali, že to bude smrt jeho duše. Ukazovali na to, že Velcí již dali najevo své přání a že nemají rádi, když je někdo moří vytrvalými prosbami. Připomněli mu také, že netoliko žádný člověk na Kadathu nebyl, ale žádný člověk ani nikdy netušil, v jaké části prostoru asi leží; zda ve snových krajích okolo našeho vlastního světa, nebo v těch, které obklopují nějakého netušeného souputníka Fomalhautu či Aldebaranu. Je-li v naší snové říši, je představitelné, že se dá nalézt, avšak od počátku času pouze tři plně lidské duše překročily černé bezbožné propasti do jiných snových říší tam a zpět a z těch tří se dvě vrátily nadobro šílené. Na takových poutích existovala nevypočitatelná místní nebezpečí a také to otřesné konečné nebezpečí, jež nepřístojně blábolí vně spořádaného vesmíru tam, kam žádné sny nedosahují: ta poslední beztvará zhouba nejnižšího zmatku, jež se rouhá a blábolí ve středu celého nekonečna - bezhraničný démonský sultán Azathoth, jehož jméno se žádné rty neodváží vyslovit nahlas a jenž hladově hryže v nepředstavitelných neosvětlených komnatách za hranicí času uprostřed dušeného, k šílenství dohánějícího bušení mrzkých bubnů a tenkého jednotvárného kňourání prokletých fléten; odporného bubnování a pískání, při němž pomalu, nemotorně a nesmyslně tančí obrovití Nejzazší bohové, slepí, němí, temní, nemyslící. Ti Druzí bohové, jejichž duší a poslem je hemživý chaos Nyarlathotep.

Před tím vším varovali Cartera kněží Našt a Kaman-Thah v jeskyni s plamenem, a přece se rozhodl, že vyhledá bohy na neznámém Kadathu ve studené pustině, ať je kdekoli, a vymůže na nich pohled a vzpomínku na podivuhodné město v zapadajícím slunci a přístřeší v něm. Věděl, že jeho putování bude zvláštní a dlouhé a že Velcí budou proti tomu; byl však zkušený v zemi snů, a tak spoléhal na to, že mu pomůže mnoho užitečných vzpomínek a nápadů. Poprosil tedy kněze o formální požehnání, chytře si rozmyslel cestu a směle sestoupil po sedmi stech stupních k Bráně hlubšího spánku a vydal se Zakletým lesem.

V průchodech onoho spletitého lesa, jehož nízké obrovité duby splétají tápavé větve a mdle blikají světélkováním podivných hub, bydlí plaší a tajnůstkářští zúgové, kteří znají mnohá obskurní tajemství snového světa a nejedno ze světa bdění, protože les se na dvou místech stýká se zeměmi lidí, ač by bylo zhoubné říci kde. Tam, kam mají zúgové přístup, vznikají mezi lidmi jisté nevysvětlitelné pověsti, úkazy a zmizení, a je dobře, že zúgové nemohou cestovat daleko ze světa snů. Volně však procházejí bližšími končinami snového světa, míhají se tam malí, hnědí a nevidění, a přinášejí si zpět pikantní příběhy k ukrácení chvíle u krbů v lese, jejž milují. Většina jich žije v norách, ale někteří obývají kmeny velkých stromů, a třebaže se živí převážně houbami, šeptá se, že si také trochu potrpí na maso, jak tělesné, tak duchovní, neboť do toho lesa vešlo mnoho snílků, kteří již nevyšli ven. Carter se ovšem nebál; byl přece starý snílek a naučil se jejich švitořivému jazyku a uzavřel s nimi nejednu dohodu; s jejich pomocí nalezl skvoucí město Celephais v Ooth-Nargai za Tanarijskými vrchy, kde polovinu roku panuje velký král Kuranes, muž, jehož znal v životě pod jiným jménem. Kuranes byl tou jedinou duší, jež byla v hvězdných propastech a vrátila se bez šílenství.

V nízkých světélkujících uličkách mezi obřími kmeny vydával nyní Carter švitořivé zvuky po způsobu zúgů a tu a tam naslouchal, zda odpovědí. Pamatoval si, že jedna vesnička těchto tvorů byla uprostřed lesa, kde kruh velkých mechovatých kmenů na někdejší pasece vypráví o starších a strašlivějších dávno zapomenutých obyvatelích, a spěchal k tomu místu. Cestu hledal podle groteskních hub, které vždy vypadají lépe živené, jak se člověk blíží k strašnému kruhu, kde tančívaly a obětovaly prastaré bytosti. Nakonec se ve velkém světle těch nejvypasenějších hub zjevilo cosi velikého, zlověstného a zelenošedého, co pronikalo střechou lesa a mizelo z dohledu. Byl to nejbližší z velkých kamenných kruhů, a Carter věděl, že je blízko vesnice zúgů. Začal zas vydávat švitořivé zvuky a trpělivě vyčkával; nakonec byl odměněn vjemem mnoha očí, které ho pozorovaly. Byli to zúgové, protože jejich prazvláštní oči je vidět dlouho předtím, než se dají rozeznat jejich malé, kluzké, hnědé obrysy.

Vyhrnuli se ze skrytých pelechů a vykotlaných stromů, až se jimi zahemžil celý ten šerý kraj. Někteří divočejší se o Cartera nepříjemně otírali a jeden ho dokonce odporně kousl do ucha; tyto neukázněné divochy však brzy zvládli starší. Rada moudrých návštěvníka poznala a nabídla mu tykev kvašené mízy ze strašidelného stromu, jenž se nepodobá jiným a vyrostl ze semene upuštěného někým na Měsíci; a když je Carter obřadně vypil, začal velice zvláštní rozhovor. Zúgové naneštěstí nevěděli, kde leží hora Kadath, a nemohli ani říci, zda je ta studená pustina v našem snovém světě, nebo v jiném. Pověsti o Velkých přicházely ze všech stran rovnoměrně a dalo-se říci jen to, že je lze vidět spíš na vysokých horských štítech než v údolích, protože na takových štítech tančí a vzpomínají, když je měsíc nahoře a oblaka vespod.

Potom si jeden stařičký zúg vzpomněl na něco, o čem ostatní neslyšeli, a řekl, že v Ultharu za řekou Skai dosud zůstal poslední opis těch nepředstavitelně starých Pnakotických rukopisů, sepsaných bdícími muži v zapomenutých severských královstvích a odnesených do země snů, když chlupatí lidožraví Gnophkehsové dobyli Olathoe s mnoha chrámy a pobili všechny hrdiny země Lomar. Ty rukopisy, jak řekl, vyprávějí mnoho o bozích, a k tomu jsou v Ultharu lidé, kteří viděli znamení bohů, a dokonce jeden starý kněz, který zlezl velikou horu, aby je viděl tančit v měsíčním světle. Nepodařilo se mu to, ačkoli jeho druhovi se to podařilo a nepopsatelně zahynul. Randolph Carter tedy poděkoval zúgům, kteří přátelsky zašvitořili a dali mu na cestu další tykev měsíčního vína, a vydal se světélkujícím lesem na druhý konec, kde chvátající Skai stéká z úbočí Lerionu a na pláni leží Hatheg, Nir a Ulthar. Za ním se kradmo a neviděni plížili nějací zvědaví zúgové; chtěli totiž zjistit, co se s ním stane, a pověst donést zpátky svému lidu. Obrovské duby za vesnicí zhoustly a on bystře vyhlížel jisté místo, kde trochu prořídnou a budou stát zcela odumřelé nebo odumírající mezi nepřirozeně hustými houbami a tlejícím humusem a trouchnivými kmeny svých padlých bratrů. Tam prudce zahne, protože na tom místě spočívá na půdě lesa veliká kamenná deska, a ti, kteří se odvážili přijít až k ní, říkají, že je na ní tři stopy široký železný kruh. Zúgové si pamatují to prastaré kolo velkých mechovatých balvanů i to, proč možná bylo postaveno, a tak se u široké desky s jejím obrovským kruhem nezdržují; uvědomují si totiž, že všechno, co je zapomenuté, nemusí být nutně mrtvé, a neradi by viděli, jak se ta deska pomalu a rozmyslně zvedá.

Carter na příslušném místě zabočil a slyšel za sebou poděšené švitoření některých bojácnějších zúgů. Věděl, že půjdou za ním, a tak ho to nerozčilovalo; člověk si totiž na zvláštnosti těch všetečných tvorů zvykne. Když došel na kraj lesa, bylo šero a sílící zář mu řekla, že je to jitřní šero. Přes úrodné pláně, vlnící se dolů ke Skai, viděl kouř z komínů chalup a kolem dokola byly živé ploty, zoraná pole a doškové střechy pokojné země. Jednou se zastavil u studny jednoho statku pro pohár vody a všichni psi ulekaně štěkali na nenápadné zúgy, kteří se za ním plížili trávou. V jiném domě, kde už byli vzhůru, se vyptával na bohy, zda často tančí na Lerionu, ale sedlák a jeho manželka jen udělali Prastaré znamení a pověděli mu, jak se dostane do Niru a Ultharu.

V poledne prošel jedinou širokou hlavní ulicí Niru, který už jednou navštívil a který byl nejzazší mezí jeho dřívějšího putování tímto směrem, a brzy nato přišel k velkému kamennému mostu přes Skai, do jehož střední části zazdili kameníci živou lidskou oběť, když jej před třinácti sty lety stavěli. Jakmile byl na druhé straně, častý výskyt koček (které všechny hrbily hřbet na stopující ho zúgy) ukazoval, že Ulthar je blízko; v Ultharu totiž podle starobylého a významného zákona nikdo nesmí zabít kočku. Předměstí Ultharu byla velmi příjemná se svými zelenými chaloupkami a úhledně oplocenými statky; ještě příjemnější bylo samo malebné městečko se svými starými špičatými střechami a vystouplými horními patry a s nespočetnými komíny a úzkými svažitými uličkami, kde je vidět staré oblé dlažební kameny, pokud vůbec prosvítají mezi půvabnými kočkami. Protože se kočky kvůli takřka neviditelným zúgům trochu rozptýlily, Carter se odebral přímo ke skromnému chrámu Prastarých, kde měli být kněží a staré záznamy; a jakmile se ocitl v té ctihodné kruhové věži z břečťanem porostlého kamene, jež korunuje nejvyšší ultharský kopec, vyhledal patriarchu Atala, který byl kdysi na zakázaném štítu Hatheg-Kla v kamenité poušti a vrátil se živ.

Atalovi, sedícímu na slonovinovém stupínku v ověnčené svatyni v něj vyšším patře chrámu, bylo plných tři sta let, ale dosud měl velmi bystrou mysl i paměť. Carter se od něho dověděl o bozích mnohé, ale hlavně to, že jsou to opravdu pouze bohové Země, chabě panující v naší vlastní snové říši a nemající jinde žádnou moc ani sídlo. Atal se domníval, že by v dobré náladě třeba vyslyšeli lidskou modlitbu, ale člověk nesmí ani pomyslet na to, že by vyšplhal k jejich onyxové pevnosti na vrcholu Kadathu ve studené pustině. Je štěstí, že nikdo neví, kde Kadath ční, protože plody výstupu by byly velmi vážné. Atalův druh, Moudrý Barzai, byl s jekem odvlečen do nebe jen za to, že vylezl na známý štít Hatheg-Kla. Kdyby někdo našel neznámý Kadath, bylo by mnohem hůř; třebaže moudrý smrtelník může někdy překonat bohy Země, ti jsou chráněni těmi Druhými bohy zvenčí, o nichž je lépe nemluvit. Nejméně dvakrát v dějinách světa vtiskli ti Druzí bohové svou pečeť na prvotní žulu Země; jednou v dobách předpotopních, jak lze uhodnout z kresby v těch částech Pnakotických rukopisů, které jsou pro stáří nerozluštitelné, a jednou na Hatheg-Kla, když se Moudrý Barzai pokusil spatřit bohy Země, jak tančí při měsíčním světle. Proto by bylo mnohem lepší, řekl Atal, nechat všechny bohy být a jen se k nim taktně modlit.

Carter byl sice zklamán Atalovou skličující radou a chabou pomocí, kterou nalezl v Pnakotických rukopisech a Sedmi tajných knihách Hsanu, ale docela si nezoufal. Nejprve se starého kněze vyptal na podivuhodné město v zapadajícím, slunci, viděné z terasy s balustrádou. Myslel, že je třeba najde bez pomoci bohů; Atal mu však nemohl říci nic. Je pravděpodobné, řekl Atal, že to místo patří výhradně do jeho snového světa a ne do obecné krajiny vidění, kterou znají mnozí, a není vyloučeno, že je na jiné planetě. V tom případě by ho bohové Země vést nemohli, i kdyby chtěli. To však nebylo pravděpodobné, protože přerušení snů dost jasně ukazovalo, že je to něco, co před ním Velcí chtějí utajit.

Pak udělal Carter něco darebného: nabídl svému bezelstnému hostiteli tolik doušků měsíčního vína, které mu dali zúgové, až se stařec nezodpovědně rozpovídal. Zbaven zábran blábolil nebohý Atal volně o zakázaných věcech; vyprávěl o veliké hlavě, která je podle zpráv cestovatelů vtesána do tvrdé skály hory Ngranku na ostrově Oriabu v Jižním moři, a naznačil, že by to mohla být podoba vlastních rysů, kterou kdysi vytvořili bohové Země ve dnech, kdy na té hoře tančili v měsíčním svitu. A škytl také, že rysy té hlavy jsou velmi zvláštní, takže se dají snadno rozpoznat, a jsou spolehlivými znaky pravého plemene bohů.

Carterovi bylo okamžitě jasné, jak to vše využít k nalezení bohů. Je známo, že mladší mezi Velkými se často v přestrojení žení s lidskými dcerami, takže u hranic studené pustiny, kde stojí Kadath, musí mít všichni rolníci v sobě jejich krev. Cestu k nalezení té pustiny tedy najde tak, že se podívá na kamennou tvář na Ngranku a zapamatuje si rysy; potom, když si je pečlivě vštípí, bude hledat takové rysy mezi živými lidmi. Kde budou nejzjevnější a nejčastější, tam musí být nejblíže sídlo bohů; a kamenitá pustina, jež by ležela za vesnicemi na onom místě, musí být ta, kde stojí Kadath.

V takových krajích se asi dá mnoho vyzvědět o Velkých a nositelé jejich krve možná zdědili drobné vzpomínky, velmi užitečné pro hledače. Možná, že nebudou znát svůj původ, protože bohové si tak silně nepřejí být mezi lidmi známí, že nelze najít nikoho, kdo vědomě spatřil jejich tvář; to si Carter uvědomoval, i když usiloval o zlezení Kadathu. Budou však mít podivné vznešené myšlenky, jimž jejich okolí nebude rozumět, a budou zpívat o dalekých končinách a zahradách tak nepodobných všemu známému dokonce i v snové říši, že je obyčejní lidé budou mít za blázny; a z toho všeho se snad bude možno dozvědět stará tajemství Kadathu nebo postřehnout zmínky o podivuhodném městě v zapadajícím slunci, jež bohové tají, a navíc by se snad v jistých případech dalo uchvátit nějaké milované dítě bohů jako rukojmí, nebo by mohl dokonce chytit nějakého mladého boha samotného, jenž v přestrojení bydlí mezi lidmi s hezkou vesnickou dívkou jako nevěstou.

Atal však nevěděl, jak najít Ngranek na ostrově Oriabu, a doporučil Carterovi, aby šel podle zpívající Skai pod jejími mosty až k Jižnímu moři, kde nikdy žádný ultharský měšťan nebyl, ale odkud přijíždějí kupci loděmi nebo dlouhými karavanami mul a dvoukolých vozů. Je tam velké město Dylath-Leen, ale v Ultharu má špatnou pověst kvůli černým trojřadým galérám, jež tam připlouvají od nejmenovaných břehů. Kupci, kteří z těch galér chodí jednat s klenotníky, jsou lidé, nebo skoro lidé, ale veslaře nikdy nikdo neviděl, a v Ultharu se nepokládá za zdravé, aby kupci obchodovali s černými loděmi z neznámých končin, jejichž veslaře nelze předvést.

Když Atal dával Carterovi tyto informace, již usínal, a Carter ho něžně uložil na lůžko z vykládaného ebenu a úhledně mu urovnal vousy na prsou. Na odchodu si všiml, že ho nesleduje žádné dušené švitoření, a podivil se, že zúgové tak polevili ve své zvědavosti. Potom si všiml, že si všechny lesklé, spokojené ultharské kočky neobyčejně zálibně olizují tlamu, a vzpomněl si na prskání a mňoukání, které slabě zaslechl v dolních partiích chrámu, zatímco dychtivě rozmlouval se starým knězem. Vzpomněl si také na zle hladový pohled, jímž se jeden zvláště nestydatý mladý zúg díval na malé černé koťátko na dlážděné ulici venku. A protože nic na Zemi neměl raději než malá černá koťátka, sklonil se a polaskal lesklé ultharské kočky, zatímco si olizovaly tlamu, a netruchlil, že ho ti zvědaví zúgové nebudou dál provázet.

Slunce zapadalo, a tak se Carter ubytoval ve starobylém hostinci ve strmé uličce shlížející na dolní město. Když vyšel na balkón svého pokoje a hleděl na moře červených prejzových střech, dlážděných uliček a příjemných polí a luk za nimi, jak se rozplývají v kouzelném a šikmém světle, přísahal, že Ulthar by byl velmi příhodné místo k stálému pobytu, kdyby jej vzpomínka na větší město v zapadajícím slunci stále nepoháněla dál k neznámým nebezpečím. Pak padl soumrak a růžové stěny omítnutých štítů tajuplně zfialověly a ze starých mřížkovaných oken se jedno po druhém ronila žlutá světélka. V chrámové věži nahoře líbezně odbíjely zvony a nad lukami za řekou Skai něžně mrkala první hvězda. S nocí přišel zpěv a Carter podřimoval, zatímco loutnisté chválili dávné dny z dálky za filigránovými balkóny a mozaikovými dvory prostého Ultharu. A sladké by bývaly i hlasy mnoha ultharských koček, jenže většina byla ztěžklá a zamlklá po nezvyklém hodování. Některé se odkradly do oněch tajných říší, jež znají pouze kočky a jež jsou podle vesničanů na odvrácené straně Měsíce, kam kočky skáčou z vysokých střech domů, ale jedno malé černé koťátko se vyplížilo po schodech a skočilo Carterovi na klín, kde předlo a hrálo si, a svinulo se mu do nohou, když konečně ulehl na malé lůžko, jehož polštáře byly nacpány voňavými dřímotnými bylinkami.

Ráno se Carter připojil ke karavaně kupců směřující do Dylath-Leenu se spředenou ultharskou vlnou a zelím z ultharských pracovitých statečků. Šest dní se vezli s cinkajícími rolničkami po hladké silnici podle Skai; některé noci přespali v hostincích malebných rybářských městeček a jindy tábořili pod hvězdami, zatímco z poklidné řeky k nim zalétaly útržky plaveckých písní. Krajina byla velmi krásná, se zelenými živými ploty a hájky a s malebnými chýšemi se špičatou střechou a s osmihrannými větrnými mlýny.

Sedmý den vyvstala na obzoru před nimi skvrna kouře a pak vysoké černé věže Dylath-Leenu, který je vystavěn převážně z bazaltu. Dylath-Leen se svými tenkými hranatými věžemi vypadá z dálky jako kousek Obří visuté cesty a jeho ulice jsou temné a nelákavé. U myriád přístavišť je mnoho ponurých námořnických hospod a celé město procházejí davy cizích námořníků z každého kraje na Zemi a z několika, o nichž se říká, že na Zemi nejsou. Carter se vyptával podivně ošacených mužů z toho města na štít Ngranek na ostrově Oriabu a zjistil, že o něm dobře vědí. Z Bahamy na onom ostrově připlouvaly lodě; jedna se tam měla za pouhý měsíc vracet, a Ngranek je jen dva dny jízdy na zebře od onoho přístavu. Málokdo však viděl kamennou tvář boha, protože je na velmi nepřístupné straně Ngranku, jež hledí jen na svislé skály a údolí zlověstné lávy. Bohové se jednou rozhněvali na lidi na té straně a promluvili o tom s těmi Druhými bohy.

Dostat tyto informace z obchodníků a námořníků v dylath-leenských námořnických hospodách bylo těžké, protože si všeobecně raději šuškali o černých galérách. Jedna měla již za týden přivézt rubíny ze svého neznámého pobřeží a měšťané se lekali jejího přistání. Ústa mužů, kteří z ní přicházeli za obchodem, byla příliš široká, a to, jak měli své turbany nad čelem vyboulené do dvou rohů, bylo zvláště nevkusné. A jejich boty byly ty nejkratší a nejpodivnější, jaké kdy kdo viděl v Šesti královstvích. Nejhorší ze všeho však byli neviditelní veslaři. Ty tři řady vesel se pohybovaly tak rázně, přesně a silně, že z toho byli lidé nesví, a nebylo správné, aby loď zůstávala týdny v přístavu a posádku nikdo ani nezahlédl. Nebylo to také spravedlivé k dylath-leenským hospodským ani k hokynářům a řezníkům; na palubu se totiž nikdy neposílal ani drobínek potravin. Kupci brali jen zlato a podsadité černé otroky z Pargu za řekou. To bylo vše, co kdy brali ti kupci s nepříjemnými rysy a jejich neviditelní veslaři, nikdy nic od řezníků a hokynářů, jen zlato a tlusté černé muže z Pargu, které kupovali na váhu. A pachy linoucí se z galér, když od přístaviště vanul jižní vítr, raději nepopisovat. I nejotužilejší stálí hosté starých námořnických hospod je mohli snést, jen když ustavičně kouřili silný tabák thag. Dylath-Leen by nikdy nestrpěl černé galéry, kdyby se takové rubíny daly získat jinde, v celé zemské říši snů však nebyl znám žádný důl, který by dával podobné.

Dylath-leenský světoběžnický lid tlachal převážně o těchto věcech, zatímco Carter trpělivě čekal na loď z Bahamy, která by ho odvezla na ostrov, kde ční vysoký a holý Ngranek s tesanou hlavou. Mezitím neustále pátral všude, kam chodili cestovatelé zdaleka, po příbězích, jež by se mohly týkat Kadathu ve studené pustině nebo podivuhodného města s mramorovými zdmi a stříbrnými fontánami, jež je vidět dole pod terasou v zapadajícím slunci. O těchto věcech se však nedověděl nic, ačkoli mu jednou připadlo, že jistý starý šikmooký kupec vypadá podivně vědoucně, když byla řeč o studené pustině. Podle pověstí obchodoval tento muž s hroznými kamennými vesnicemi na ledové pouštní náhorní planině Lengu, které nikdo slušný nenavštěvuje a jejichž zlé ohně je v noci zdaleka vidět. Proslýchalo se dokonce, že jednal s tím nepopsatelným veleknězem, který nosí na tváři žlutou hedvábnou masku a bydlí docela sám v prehistorickém kamenném klášteře. Nebylo pochyb, že někdo takový by mohl mít pokoutní obchody s takovými bytostmi, jaké si lze představit ve studené pustině, ale Carter brzy zjistil, že je zbytečné se ho vyptávat.

Pak vklouzla kolem bazaltové hráze a vysokého majáku do přístavu černá galéra, tichá a cizokrajná, s podivným zápa­chem, který jižní vítr vháněl do města. Hospodami na nábřeží prochvěla nevole a temní kupci se širokými ústy, hrbatými turbany a krátkýma nohama se za chvíli kradmo štrachali na břeh hledat klenotnické krámky. Carter si je zblízka prohlížel, a čím déle na ně hleděl, tím víc se mu protivili. Pak viděl, jak vzhůru po přistávacím můstku ženou do té jedinečné galéry bručící, upocené tlusté černé muže z Pargu, a ptal se, v jakých zemích - pokud vůbec v nějakých zemích - je těm tučným ubožákům souzeno sloužit.

A třetího večera pobytu té galéry ho oslovil jeden z nepříjemných kupců, hříšně se ušklíbal a naznačoval, že se v hospodách doslechl o Carterově pátrání. Tvářil se, že má vědomosti příliš tajné na to, aby je vyprávěl veřejně, a přestože byl zvuk jeho hlasu nesnesitelně odpudivý, Carter se domníval, že znalosti cestovatele z takové dálky nesmí přehlédnout. Proto ho pozval k sobě do zamčených komnat nahoře a vytáhl zbytek zúgského měsíčního vína, aby mu rozvázal jazyk. Podivný kupec pil zhluboka, ale jen se šklíbil, nápojem nedotčen. Pak vytáhl zvláštní láhev s vlastním vínem a Carter viděl, že ta láhev je jediný vyhloubený rubín, groteskně broušený do vzorců až nepochopitelně pohádkových. Nabídl víno svému hostiteli, a přestože Carter sotva usrkl, pocítil závrať prostoru a horečku nepředstavitelných džunglí. Host se zatím usmíval šíře a šíře, a jak se Carter propadal do tmy, poslední, co viděl, byla ta temná tvář zkroucená křečí zlého smíchu a cosi naprosto nevýslovného tam, kde se otřesy toho epileptického veselí porozvázal jeden ze dvou růžků oranžového turbanu.

Carter se probral uprostřed hrozných výparů pod plátěnou stanovitou stříškou na palubě lodi a kolem letěla nepřirozenou rychlostí podivuhodná pobřeží Jižního moře. Nebyl spoután, ale opodál stáli a šklebili se tři z temných sardonických kupců, a z pohledu na hrby na jejich turbanu se mu udělalo skoro stejně špatně jako z puchu, který stoupal ze zlověstných průlezů. Viděl, jak kolem něho plynou slavné země a města, o nichž často za starých dnů vyprávěl pozemský druh v snění - strážce majáku ve starobylém Kingsportu - a poznával chrámové terasy Zaku, sídla zapomenutých snů, věže smutně proslulého Thalarionu, toho démonského města tisíce divů, kde panuje eidolon Lathi; hrobní zahrady Zury, země nedosažených rozkoší, a dva křišťálové výběžky, jež se nahoře stýkají, v zářivém oblouku a střeží přístav Sona-Nyl, požehnanou zemi fantazie.

Nelibovonná loď nekale letěla mimo všechny ty nádherné země, poháněna abnormálními tempy neviditelných veslařů dole. A než skončil den, viděl Carter, že kormidelník nemůže mít jiný cíl než Bazaltové sloupy Západu, za nimiž podle prosťáčků leží nádherná Cathurie, ale moudří snílkové dobře vědí, že to je brána obludného kataraktu, jímž oceány snové říše Země padají zcela do propastné nicoty a ženou se prázdným prostorem k jiným světům a jiným hvězdám a strašným prázdnům vně uspořádaného vesmíru, kde démonský sultán Azathoth hladově hryže v chaosu uprostřed dunění a pískání a pekelného tance těch Druhých bohů, slepých, bezhlasých, temných a nemyslících, s jejich duší a poslem Nyarlathotepem.

Tři sardoničtí kupci zatím neřekli ani slovo o svém záměru, třebaže Carter dobře věděl, že musí být spřažení s těmi, kteří mu chtěli zabránit v jeho výpravě. V zemi snů se ví, že ti Druzí bohové mají mezi lidmi mnoho špehů a všichni ti špehové, buď úplně lidští, nebo o něco méně než lidští, dychtí činit vůli těch slepých a nemyslících bytostí oplátkou za přízeň jejich ohavné duše a posla, hemživého chaosu Nyarlathotepa. Carter tedy vyvozoval, že se kupci s hrbatými turbany, když slyšeli o jeho odvážném hledání Velkých v jejich hradě na Kadathu, rozhodli odvézt jej a vydat jej Nyarlathotepovi za nejmenovanou cenu, kterou jim snad za takovou kořist uštědří. Z jaké země jsou ti kupci, z našeho známého vesmíru, nebo z příšerných prostorů vně, to Carter nemohl rozhodnout a neuměl si také představit, na jakém pekelném místě se sejdou s hemživým chaosem, aby jej vydali a žádali odměnu. Věděl však, že by se žádné bytosti, tak blízké lidem jako tyto, neopovážily přiblížit k nejzazšímu zatmělému trůnu démona Azathotha v beztvarém ústředném prázdnu.

Při západu slunce si kupci olízli své příliš široké rty, hladově zajiskřili očima a jeden z nich sešel dolů a vrátil se z nějaké skryté odpudivé kabiny s hrncem a košem talířů. Pak se posadili po turecku těsně u sebe pod stříškou a jedli kouřící maso, které si podávali. Ale když dali díl Carterovi, shledal na jeho velikosti a tvaru něco velmi strašlivého, takže zbledl ještě víc než předtím, a když se na něho nikdo nedíval, hodil ten díl do moře. A znovu pomyslel na neviděné veslaře dole a na podezřelou výživu, z níž čerpali svou přespříliš mechanickou sílu.

Když galéra proplula mezi Bazaltovými sloupy Západu, byla tma a vpředu sílil zvuk nejzazšího kataraktu. A tříšť z toho kataraktu stoupala, až mlžila hvězdy, a paluba zvlhla a loď se rozkolébala ve vzdouvajícím se proudu na okraji. Pak se s podivným svistem a žbluňknutím vrhla dolů a Carter pocítil hrůzy noční můry, takže Země zůstala za ním a veliká loď se němě řítila jako kometa do planetárního prostoru. Nikdy předtím nevěděl, jaké beztvaré černé věci se skrývají, tančí a potácejí kolem dokola v éteru, šklebí se a pomrkávají na cestovatele, jež míjejí, a někdy hmatají slizkými tlapami, když nějaký pohybující se předmět vzbudí jejich zvědavost. Jsou to bezejmenné larvy těch Druhých bohů a jako oni jsou slepé a bez mysli a mají podivné hlady a žízně.

Ale odpudivá galéra nemířila tak daleko, jak se Carter obával, neboť brzy viděl, že kormidelník míří přímo k Měsíci. Měsíc byl srpeček, který zářil a zvětšoval se, jak se k němu blížili, a znepokojivě ukazoval své podivné krátery - hory. Loď mířila k okraji a záhy bylo jasné, že jejím cílem je ona tajná a záhadná strana, která je vždy odvrácena od Země a kterou nikdy nespatřil nikdo plně lidský, snad vyjma snílka Snireth-Ko. Pohled na Měsíc zblízka byl pro Cartera velmi zneklidňující, jak se galéra blížila, a nelíbila se mu velikost a tvar zřícenin, které se tu a onde rozpadaly. Mrtvé chrámy na horách byly umístěny tak, že nemohly oslavovat žádné vhodné či slušné bohy, a v symetrii zpřelámaných sloupů se zdál být jakýsi temný vnitřní smysl, který nelákal k rozluštění. A jakou tělesnou stavbu a rozměry mohli mít ti dávní uctívači, to Carter vytrvale odmítal hádat.

Když loď zahnula za okraj a nesla se nad zeměmi, jež člověk neviděl, v podivné krajině se objevily určité známky života a Carter spatřil mnoho nízkých, širokých, okrouhlých stavení v lánech groteskních bělavých hub. Všiml si, že ta stavení nemají okna, a jejich tvar mu připomněl eskymácké chýše. Pak zahlédl olejnaté vlny lenivého moře a poznal, že dále se bude opět putovat po vodě - nebo přinejmenším nějaké tekutině. Galéra narazila na hladinu se zvláštním zvukem a nezvyklá pružnost, s níž ji vlny přijaly, byla pro Cartera velmi zarážející. Klouzali teď velkou rychlostí. Jednou míjeli a zdravili jinou galéru příbuzného tvaru, ale vesměs neviděli nic než to zvláštní moře a oblohu, jež byla černá a posetá hvězdami, přestože na ní palčivě svítilo slunce.

Vzápětí před nimi vyvstaly rozeklané kopce malomocně působícího pobřeží a Carter spatřil tlusté nepříjemné šedé věže města. To, jak se nakláněly a ohýbaly, způsob, jímž byly nahloučeny, a skutečnost, že vůbec neměly okna, byl pro vězně velmi znepokojivý, a trpce litoval pošetilosti, která ho přiměla, aby se napil podivného vína kupce s hrbatým turbanem. Jak se břeh blížil a ohavný puch města sílil, spatřil na rozeklaných kopcích mnoho lesů. V některých stromech poznával obdobu osamělého měsíčního stromu v zakletém lese na Zemi, z jehož šťávy kvasí malí hnědí zúgové své zvláštní víno.

Carter již rozeznával pohybující se postavičky na páchnoucích přístavních hrázích před nimi, a čím lépe je viděl, tím větší byl jeho strach a odpor k nim. Nebyli to totiž vůbec lidé, ani přibližně, ale velké, šedobílé kluzké věci, které se mohly po libosti natahovat a zkracovat a jejichž základní tvar - třebaže se často měnil - se podobal ropuše bez očí, ale s podivnou chvějivou masou krátkých růžových chapadel na konci tupého neurčitého čenichu. Ty objekty se přičinlivě batolily po přístavišti, stěhovaly nadpřirozenou silou balíky, truhly a bedny a tu a tam s dlouhými vesly v předních tlapách naskakovaly na nějakou zakotvenou galéru nebo z ní seskakovaly. Občas se nějaký objevil se stádem klopýtajících otroků, kteří se opravdu přibližně podobali lidem se širokými ústy, jako ti kupci, kteří obchodovali v Dylath-Leenu, jenže tato stáda bez turbanů, bot a oblečení zase tak moc lidsky nevypadala. Někteří z otroků - ti tlustší, které jakýsi dohlížítel zkusmo štípal - byli z lodí vykládáni a zatloukáni do beden, jež dělníci tlačili do nízkých skladišť nebo nakládali na velké nemotorné vozy.

Jednou byl vůz zapražen a odvezen a bájná bytost, která jej táhla, byla taková, že Carter zalapal po dechu i poté, co viděl ostatní zrůdnosti toho odporného místa. Tu a tam byl na palubu galéry nahnán hlouček otroků, oblečených v turbanech jako ti temní kupci, a za nimi šla velká posádka kluzkých ropuchovitých tvorů jako důstojníci, navigátoři a veslaři. A Carter viděl, že skorolidští tvorové jsou určeni pro nedůstojnější službu, jež nevyžadovala sílu, totiž kormidlování a vaření, přinášení - odnášení a vyjednávání s lidmi na Zemi nebo na jiných planetách, kde obchodovali. Tito tvorové museli být na Zemi výhodní, protože se opravdu příliš nelišili od lidí, když byli oblečení, pečlivě obutí a měli turban, a mohli se handrkovat v lidských krámech bez rozpaků a zvláštního vysvětlování. Většinu jich však - pokud nebyli vychrtlí nebo oškliví - bájné bytosti svlékaly, nakládaly do beden a odvážely nemotornými vozy. Občas byly vykládány a zavírány do beden jiné bytosti; některé velmi podobné těmto pololidem, jiné ne tak podobné a další zcela nepodobné. A dumal, zda zůstali vůbec nějací z ubohých tlustých černých mužů z Pargu, aby je vyložili, naložili do beden a odvezli na těch odpudivých valnících do vnitrozemí.

Když galéra přistála u umaštěného mola z pórovitého kamene, z průlezů se vyhrnula příšerná tlupa ropušáků, dva uchopili Cartera a odvlekli ho na břeh. Zápach a vzhled toho města jsou nevypověditelné a Carter si uchoval jen roztříštěné obrazy dlážděných ulic, černých vchodů a nekonečných strmých šedých stěn bez oken. Nakonec ho vevlekli do nízkých dveří a přiměli ho lézt do nekonečných schodů v smolné tmě. Řopušákům bylo zjevně jedno, zda je světlo nebo tma. Zápach toho místa byl nesnesitelný, a když Cartera zamkli do komory a nechali ho o samotě, sotva mu stačily síly, aby ji oblezl a zjistil její tvar a rozměry. Byla kruhová a na šířku měla asi dvacet stop.

Od té chvíle přestal existovat čas. Pravidelně mu strkali jídlo, ale Carter se ho ani nedotkl. Nevěděl, jaký bude jeho osud, ale domníval se, že ho drží do příchodu strašlivé duše a posla těch Druhých bohů nekonečna, hemživého chaosu Nyarlathotepa. Konečně po neodhadnutelném počtu hodin nebo dnů se velké kamenné dveře zase rozlétly a Cartera sestrkali se schodů ven do rudě osvětlených ulic toho děsivého města. Na Měsíci byla noc a po celém městě byly rozestaveni otroci s pochodněmi.

Na odporném náměstí se utvořilo jakési procesí; deset ropušáků a čtyřiadvacet skorolidských nosičů pochodní, po každé straně jedenáct a jeden vpředu a jeden vzadu. Cartera postavili doprostřed řady; pět ropušáků před ním, pět za ním a jeden skorolidský nosič pochodně po každé straně. Někteří ropušáci vytáhli ohavně vyřezávané slonovinové flétny a vydávali hnusné zvuky. Za toho pekelného pištění průvod vykročil z dlážděných ulic na noční pláně slizkých hub a záhy začal stoupat do jednoho z nižších a povlovnějších kopců, ležících za městem. Carter nepochyboval, že na nějakém strašném svahu nebo rouhavé plošině čeká hemživý chaos, a přál si, aby byl čas nejistoty rychle odbyt. Kňučení bezbožných fléten bylo otřesné a byl by dal celý svět za aspoň trochu normální zvuk, ale ropušáci neměli hlas a otroci nemluvili.

Najednou se z hvězdnaté tmy přece ozval normální zvuk. Valil se z vyšších kopců a všechny rozeklané štíty kolem jej chytaly a odrážely sílícím pandemonickým sborem. Bylo to půlnoční vřeštění koček, a Carter konečně věděl, že staří vesničané měli pravdu, když hádali, kde leží tajuplná říše, kterou znají jen kočky a do níž nejstarší z koček v noci kradmo odcházejí skokem z vysokých střech. Opravdu chodí skákat a laškovat a rozmlouvat s prastarými stíny na temnou stranu Měsíce a Carter tu uprostřed průvodu páchnoucích bytostí zaslechl jejich známé přátelské volání a vzpomněl si na strmé střechy, teplé krby a osvětlená okénka domova.

Randolph Carter znal docela dobře kočičí řeč a vydal na tomto dalekém strašném místě odpovídající zvuk. Ani však nemusel, protože sotva otevřel ústa, slyšel, jak sbor sílí a blíží se, a viděl proti hvězdám rychlé stíny, jak malé půvabné postavičky skákaly z kopce na kopec v houstnoucím šiku. Klanová výzva byla dána, a než se hnusné procesí stačilo vůbec leknout, vrhla se na ně jako příliv a jako smršť falanga vražedných drápů a mračno dusivé kožešiny. Flétny zmlkly a nocí se ozval jek. Umírající skorolidé vřískali, kočky prskaly, mňoukaly a řvaly, ale ropušáci nevydávali ani zvuk, když jejich páchnoucí zelená plazma osudně vytékala na tu pórovitou půdu se slizkými houbami.

Byla to omračující podívaná, dokud pochodně svítily, a Carter ještě nikdy neviděl tolik koček. Černé, šedé a bílé, žluté, mourované a strakaté, obyčejné, perské a bezocasé manské, tibetské, angorské a egyptské, všechny v té zuřivé bitvě, a nad nimi se vznášela jakási stopa té hluboké a neporušené svatosti, která dávala jejich bohyni velikost v chrámech Bubastis. Po sedmi se vrhaly na hrdlo skorolidí nebo na čenich s růžovými chapadly ropušáka a stahovaly je surově dolů na houbovou pláň, kde se přes ně přelévaly myriády jejich družek a zatínaly do nich drápy a zuby v božském opojení bitvou. Carter vyrval sraženému otroku pochodeň, ale vzdouvající se vlny jeho věrných ochránců jej brzy povalily. Pak ležel v naprosté černi, slyšel válečný ryk a pokřik vítězů a cítil, jak po něm sem a tam přebíhají měkké tlapky jeho přátel, když přes něho spěchají do boje.

Nakonec se mu bázní a vyčerpáním zavřely oči, a když je zase otevřel, spatřil podivný výjev. Nad měsíční krajinou vyšel v záplavě světla veliký zářivý kotouč Země, třináctkrát větší, než jak vídáme Měsíc, a po celé rozloze té divoké planiny a rozeklaných skal sedělo uspořádaně jedno nekonečné moře koček. Kruhy a kruhy se táhly do dáli a dva nebo tři vůdci vojska mu olizovali obličej a konejšivě na něho předli. Po mrtvých otrocích a ropušácích nezůstalo mnoho stop, ale Carter měl dojem, že nedaleko na volné ploše mezi sebou a bojovníky vidí kůstku.

Promluvil s vůdci měkkou kočičí řečí a dozvěděl se, že jeho dávné přátelství s kočkami je dobře známo na místech, kde se shromažďují, a často se o něm mluví. Nezůstal nepovšimnut, když procházel Ultharem, a vypasení staří kocouři si pamatováli, jak je laskal, když se postarali o hladové zúgy, kteří ošklivě zahlíželi na malé černé koťátko. A vzpomínali si také, jak přivítal to koťátko, když ho přišlo navštívit do hostince, a jak mu dal ráno před odchodem talířek husté smetany. Děd toho kotěte byl vůdcem nyní shromážděného vojska, protože z dalekého kopce spatřil zlý průvod a poznal ve vězni věrného přítele svých příbuzných na Zemi i v snové říši.

Ze vzdálenějšího vrcholku se ozvalo mňouknutí a starý vůdce se odmlčel. Byl to jeden ze strážných, postavený na nejvyšší horu, aby vyhlížel jediného nepřítele, jehož se pozemské kočky bojí: veliké a zvláštní kočky ze Saturna, které z jakéhosi důvodu nejsou neznalé půvabu temné strany našeho Měsíce. Mají úmluvu se zlými ropušáky a jsou pověstně nepřátelské k pozemským kočkám; v této situaci by tedy bylo setkání s nimi poněkud vážnou věcí.

Po krátké domluvě velitelů kočky vstaly a shlukly se do těsnějšího útvaru, ochráncovsky obklopily Cartera a chystaly se k velikému skoku prostorem zpátky na střechy naší Země a její snové říše. Starý polní maršál poradil Carterovi, aby se nechal hladce a trpně nést hustými řadami chlupatých skokanů, a řekl mu, jak skočit, až skočí ostatní, a půvabně přistát, až přistanou ostatní. Nabídl mu také, že ho dopraví, kamkoli si bude přát, a Carter se rozhodl pro město Dylath-Leen, odkud vyplula černá galéra; přál si totiž odtamtud plout k Oriabu a tesanému hrotu Ngranku a také chtěl varovat měšťany, aby již neobchodovali s černými galérami, pokud by se ovšem dal ten obchod taktně a uvážlivě přerušit. Pak všechny kočky na povel půvabně skočily se svým přítelem uprostřed, zatímco v černé jeskyni na nesvatém vrcholku měsíčních hor dosud marně čekal hemživý chaos Nyarlathotep. Kočičí skok prostorem byl velmi rychlý a Carter obklopený svými druhy tentokrát neviděl velké černé beztvarosti, jež číhají, poskakují a převalují se v propasti. Než si plně uvědomil, co se stalo, byl zpátky ve známém pokoji v Dylath-Leenu a tajnůstkářské, přátelské kočky se proudem valily z okna. Poslední odcházel starý ultharský vůdce, a když podával Carterovi packu, řekl, že bude do kuropění doma. Za úsvitu sešel Carter dolů a zjistil, že od jeho zajetí a odvezení uplynul týden. Na oriabskou loď ještě musel čekat téměř čtrnáct dní a během té doby mluvil, jak mohl, proti černým galérám a jejich hanebnostem. Většina lidí ve městě mu věřila; avšak klenotníci měli tak rádi velké rubíny, že žádný přímo neslíbil, že přestane obchodovat se širokoústými kupci. Jestliže Dylath-Leen postihne pro ten obchod něco zlého, Carterova vina to nebude.

Asi za týden přistála kýžená loď u černého mola a vysokého majáku a Carter s radostí viděl, že je to řádným lidem patřící koráb s malovanými boky a žlutými plachtami a šedovlasým kapitánem v hedvábném rouchu. Vezla náklad vonné pryskyřice z vnitrozemských hájů na Oriabu, křehkou keramiku vypalovanou bahamskými umělci a zvláštní figurky z prastaré lávy na Ngranku. Oplátkou dostávali ultharskou vlnu a zářivé hathegské látky a slonovinu, kterou opracovávají černoši za řekou v Pargu. Carter si s kapitánem dohodl plavbu do Bahamy a dozvěděl se, že cesta potrvá deset dní. Během týdne čekání s kapitánem hodně hovořil o Ngranku a dozvěděl se, že tesanou tvář na něm vidělo velmi málo lidí, ale většina cestovatelů se spokojí s pověstmi starců, sběračů lávy a výrobců sošek v Baharně, a pak v dalekém domově říkají, že ji skutečně spatřili. Kapitán si ani nebyl jist, zda vůbec někdo, kdo nyní žije, tesanou tvář viděl, protože odvrácená strana Ngranku je velmi nepřístupná, holá a zlověstná a šeptá se, že u vrcholu jsou jeskyně, kde sídlí noční zebouni. Kapitán však nechtěl říci, čemu se vlastně noční zebouni podobají, protože o takovém dobytku se ví, že velmi vytrvale straší ve snu ty, kteří na ně příliš často myslí. Potom se Carter kapitána zeptal na neznámý Kadath ve studené pustině a na podivuhodné město v zapadajícím slunci, ale o těch ten dobrý muž opravdu nemohl říci nic.

Jednou časně zrána za odlivu vyplul Carter z Dylath-Leenu a spatřil první paprsky vycházejícího slunce na tenkých hranatých věžích toho ponurého bazaltového města. Dva dny se plavili k východu na dohled od zelených pobřeží a často viděli příjemná rybářská městečka, jež strmě stoupala se svými červenými střechami a komíny od starých zasněných přístavišť a pláží, kde se sušily sítě. Ale třetí den prudce zabočili na jih, kde bylo silnější vlnobití, a všechna země jim brzy zmizela z dohledu. Pátý den námořníci znervózněli, ale kapitán se za jejich strach omlouval a vysvětlil, že loď má proplout nad zarostlými zdmi a zpřelámanými sloupy starého potopeného města, a když je voda čirá, v hlubině je vidět tolik míhajících se stínů, že se to prostým lidem nelíbí. Navíc přiznal, že se v té mořské končině ztratilo mnoho lodí; ještě kousek před ní byly spatřeny, ale víckrát je nikdo neviděl.

Tu noc byl měsíc velmi jasný a bylo vidět hluboko do vody. Vítr byl tak slabý, že se loď nemohla příliš pohybovat, a oceán byl velmi klidný. Přes zábradlí spatřil Carter mnoho sáhů pod sebou kopuli velkého chrámu a před ním dvě řady nepřirozených sfing, vedoucí na bývalé náměstí. Zříceninami se vesele proháněli delfíni a nemotorně si tam hrály plískavice. Tu a tam vyplouvaly k povrchu a vyskakovaly z moře. Jak byla loď unášena dál, dno oceánu se zvedalo pahorky a byly zřetelně patrné linie starobylých stoupavých ulic a vodou pobořené zdi myriád domečků.

Pak se objevila předměstí a nakonec velká osamělá stavba na kopci, jednodušší konstrukce než ostatní budovy a mnohem lépe zachovalá. Byla tmavá a nízká a tvořila čtyři strany čtverce s věží v každém rohu, dlážděným nádvořím uprostřed a se spoustou zvláštních kulatých okének. Pravděpodobně byla bazaltová, ačkoli ji z větší části halily chaluhy, a tak působivé a osamocené bylo její místo na tom dalekém kopci, že snad kdysi bývala chrámem nebo klášterem. Jakési světélkující ryby uvnitř budily dojem, že kulatá okénka svítí, a Carter námořníkům nijak nezazlíval jejich strach. Pak spatřil v měsíčním svitu pod vodou uprostřed toho nádvoří divný vysoký monolit a viděl, že je k němu něco uvázáno. A když si podal z kapitánovy kabiny dalekohled a zjistil, že ta svázaná věc je námořník v oriabském hedvábném rouše, hlavou dolů a bez očí, byl rád, že sílící vítr brzy dopravil loď do zdravějších mořských končin.

Druhý den rozmlouvali s lodí s fialovými plachtami, jež mířila do Zaru v zemi zapomenutých snů s nákladem hlíz zvláštně zbarvených lilií. A jedenáctý den večer spatřili ostrov Oriab se zubatým, sněhem korunovaným Ngrankem v dáli. Oriab je veliký ostrov a přístav Baharna je mohutné město. Bahamské přístavní hráze jsou z porfyru a město se za nimi zvedá velkými kamennými terasami se schodišti místo ulic, jež jsou často překlenuta budovami a můstky mezi budovami. Pod celým městem je v tunelu veden velký kanál se žulovými branami a vede k vnitrozemskému jezeru Yath, na jehož vzdálenějším břehu jsou obrovité trosky pravěkého města z hliněných cihel, jehož jméno nikdo nepamatuje. Jak se loď s večerem blížila k přístavu, dvojice majáků Thon a Thal zasvitla na uvítanou a v celém miliónu oken na bahamských terasách tiše a postupně vysvítala světélka, jako v soumraku nad hlavou vysvítají hvězdy, až se z toho strmého stoupavého přístavu stalo třpytivé souhvězdí zavěšené mezi nebeskými hvězdami a odrazem těch hvězd v klidné vodě přístavu.

Kapitán po přistání pozval Cartera do vlastního domku na břehu Yathu tam, kde se k němu svažuje zadní partie města, a jeho manželka a sluhové přinesli cestovateli pro potěšení neznámé chutné pokrmy. A v následujících dnech se Carter vyptával na pověsti a legendy o Ngranku ve všech hospodách a veřejných místech, kde se scházejí sběrači lávy a výrobci sošek, ale nenašel nikoho, kdo byl na hořejších svazích nebo viděl tesanou tvář. Ngranek byl neschůdná hora, za sebou měl jen prokleté údolí a kromě toho se nedalo spolehnout na to, že noční zebouni jsou čirý výmysl.

Když kapitán odplul zpátky do Dylath-Leenu, Carter se ubytoval v prastaré hospodě nad schodovou uličkou v původní části města, jež je postavena z cihel a připomíná trosky na druhém břehu Yathu. Tady si vytvořil plán výstupu na Ngranek a shrnul vše, co se dozvěděl od sběračů lávy o přístupových cestách. Hostinský byl velmi starý a slyšel tolik legend, že mu byl velkou pomocí. Zavedl dokonce Cartera do podkrovní místnosti v tom starobylém domě a ukázal mu neobratnou malůvku, kterou jeden cestovatel vyškrábal do hliněné zdi ve starých dnech, kdy byli lidé smělejší a méně se zdráhali navštívit hořejší svahy Ngranku. Praděd starého hostinského slyšel od svého praděda, že cestovatel, který vyškrábal ten obrázek, zlezl Ngranek, spatřil tesanou tvář a namaloval ji tu pro jiné, Carter však měl velké pochybnosti, protože veliký drsný obličej na stěně byl nakreslen chvatně a nedbale a byl zcela zastíněn houfem okolních postaviček v nejhorším možném stylu, s rohy, křídly, pařáty a zakroucenými ocasy.

Když konečně získal všechny informace, které zřejmě mohl získat v bahamských hospodách a veřejných místech, najal si zebru a jednoho rána se vydal cestou podle břehu Yathu do vnitrozemí, kde se tyčí kamenný Ngranek. Napravo měl oblé pahorky, příjemné sady a úhledná kamenná stavení a velmi mu to připomínalo úrodná pole okolo Skai. Večer byl blízko bezejmenných prastarých zřícenin na druhém břehu Yathu, a přestože ho sběrači lávy varovali, aby se tam na noc neutábořil, uvázal svou zebru k podivnému sloupu před rozpadlou zdí a rozložil si pokrývku v chráněném koutku pod reliéfy, jejichž význam nemohl nikdo rozluštit. Zabalil se do druhé přikrývky, protože noci na Oriabu jsou chladné, a když se mu při jednom probuzení zazdálo, že cítí na tváři dotek křídel nějakého hmyzu, zakryl si celou hlavu a pokojně spal, dokud jej neprobudili ptáci mága v dalekých pryskyřičnatých hájích.

Slunce právě vyšlo nad velký svah, po němž se táhly k břehu Yathu pusté míle prastarých cihlových základů a omšelých zdí s občasnými popraskanými sloupy a podstavci, a Carter se ohlédl po své uvázané zebře. S velkým úlekem zjistil, že to poslušné zvíře leží nataženo u podivného sloupu, u něhož bylo uvázáno, a ještě víc ho vyvedlo z míry, když zjistil, že je oř docela mrtvý a všechnu krev má vysátou podivnou ranou na krku. Někdo se mu hrabal v batohu a zmizelo několik lesklých drobností, a kolem dokola byly na prašné půdě stopy velikých blanitých tlap, které si nedovedl vysvětlit. Vybavily se mu legendy a výstrahy sběračů lávy a pomyslel na to, co se mu v noci otřelo o tvář. Pak si hodil batoh přes rameno a rázoval ke Ngranku, ač ne bez zachvění, když tam, kde silnice procházela zříceninami, blízko sebe spatřil velký zející oblouk nízko ve stěně starého chrámu, se schody vedoucími do tmy dál, než kam dohlédl.

Jeho cesta teď stoupala divočejší a částečně zalesněnou krajinou, a viděl jen chýše uhlířů a tábořiště těch, kdo sbírali pryskyřici v hájích. Vzduch byl provoněný balzámem a všichni ptáci mága radostně prozpěvovali, když se na slunci blýskali svými sedmi barvami. Před západem slunce narazil na nový tábor sběračů lávy, kteří se vraceli s plnými vaky z dolních svahů Ngranku; utábořil se tam také, naslouchal písním a příběhům těch mužů a vyslechl, co si šeptali o společníku, kterého ztratili. Vyšplhal vysoko, aby se dostal ke kusu pěkné lávy nad sebou, a za soumraku se ke svým druhům nevrátil. Když ho druhý den hledali, našli jen jeho turban a na skalách dole nebylo ani stopy po tom, že by spadl. Dále nepátrali, protože stařec mezi nimi řekl, že by to bylo zbytečné. Nikdo nikdy nenašel to, co sebrali noční zebouni, třebaže ty bytosti byly samy o sobě tak pochybné, že byly téměř bájné. Carter se zeptal, jestli noční zebouni sají krev, mají rádi lesklé věci a nechávají blanité stopy, ale všichni záporně vrtěli hlavou a zdáli se zděšení tím, že klade takové otázky. Když viděl, jak ztichli, už se dál neptal a uložil se pod svou pokrývku.

Druhý den vstal se sběrači lávy a rozloučil se s nimi; jeli na západ a on na východ, na zebře, kterou od nich koupil. Jejich starší muži mu dali požehnání a varování a řekli mu, ať raději nešplhá po Ngranku příliš vysoko. Sice jim srdečně poděkoval, ale odradit se nedal. Stále totiž cítil, že musí najít bohy na neznámém Kadathu a získat od nich přístup k nezapomenutelnému a podivuhodnému městu v zapadajícím slunci. V poledne dospěl po dlouhé jízdě do kopce k opuštěným cihlovým vesnicím horalů, kteří kdysi bydlívali tak blízko Ngranku a tesali sochy z jeho hladké lávy. Bydleli tu až do času děda starého hostinského, ale někdy tou dobou pocítili, že jejich přítomnost je nevítaná. Jejich domy se doplížily až k úbočí hory, a čím výše stavěli, tím více lidí za východu slunce nenacházeli. Nakonec se rozhodli, že bude lepší úplně odejít, protože ve tmě občas zahlédli věci, které si nikdo nemohl vykládat příznivě; nakonec tedy všichni sestoupili k moři, usídlili se v Baharně v jedné prastaré čtvrti a naučili své syny starému umění výroby sošek, které pěstují dodnes. Právě od těchto dětí vyhnaných horalů slyšel Carter nejlepší příběhy o Ngranku, když pátral ve starobylých bahamských hospůdkách.

Mezitím vyvstávalo veliké vyzáblé úbočí Ngranku stále výš, jak se k němu Carter blížil. Na nižších svazích byly skrovné stromy a nad nimi slabé keře, a pak se holá ohavná skála přízračně zvedala k obloze, aby se družila s jinovatkou a ledem a věčným sněhem. Carter viděl trhlihy a nerovnosti toho ponurého kamene a představa, že na něj poleze, ho nelákala. Místy tam byly ztuhlé proudy lávy a hromady strusky, které znešvařovaly svahy a římsy. Před devadesáti aeony, ještě než bohové tančili na jeho hrotu, mluvila hora ohněm a řvala hlasy vnitřních hromů. Nyní se tyčila němá a hrozivá a na skrytém úbočí nesla ten tajný titánský obraz, o němž šla pověst. A v hoře byly jeskyně, které možná byly prázdné, samy s prastarou tmou, nebo možná - jestliže měla pravdu pověst - v nich sídlily hrůzy, jejichž podobu si raději nepředstavovat.

 

Půda stoupala k úpatí Ngranku s řídkými křovitými duby a jasany, posetá kusy kamenů a lávy a dávného popela. Byly tam oharky mnoha táborů, kde nocovali sběrači lávy, a několik hrubých oltářů, které postavili buď na usmířenou Velkým, nebo aby zahnali to, o čem se jim zdálo ve vysokých průsmycích a jeskynních bludištích Ngranku. Večer dojel Carter k nejvzdálenější hromadě oharků a utábořil se na noc. Uvázal zebru ke stromku a sám se pořádně zabalil do pokrývek, než šel spát. Celou noc z dálky vyl od nějaké skryté tůně vúnith, ale Carter se ho nebál, protože ho ujistili, že se žádný z těch obojživelných postrachů neodváží přiblížit k úbočí Ngranku.

V jasném jitřním slunci zahájil Carter dlouhý výstup. Vzal s sebou zebru, kam až se mohlo užitečné zvíře dostat, ale když začala být půda v řídkém lese příliš strmá, uvázal ji k zakrslému jasanu. Pak se drápal nahoru sám; nejdřív lesem s jeho troskami starých vesnic na zarostlých pasekách a pak přes tuhou trávu, kde tu a tam rostly nedomrlé keře. Litoval, že vyšel zpoza stromů, protože svah byl velmi strmý, a ze všeho se mu točila hlava. Posléze, když se ohlédl, začal pod sebou rozeznávat celý rozprostřený kraj: opuštěné chýše výrobců sošek, háje pryskyřičnatých stromů a tábory těch, kdo z nich sbírali, lesy, kde hnízdí a zpívají duhoví magá, a dokonce i daleký náznak břehů Yathu a těch neblahých starobylých zřícenin, jejichž jméno je zapomenuto. Zjistil, že nejlepší je se neohlížet, a lezl a lezl, až byly keře velmi řídké a často se musel chytat jen tuhé trávy.

Pak ubylo hlíny a vyčnívaly velké kusy holé skály a tu a tam hnízdo kondora v nějaké skulině. Posléze zbyla už jen holá skála, a kdyby nebyla velmi hrbolatá a zvětralá, stěží by se dostal dál. Suky, římsy a věže mu však velmi pomáhaly a vždy ho potěšilo, když občas spatřil v otřelém kameni nemotorně vyškrábané znamení nějakého sběrače lávy a věděl, že tu před ním byl normální člověk. Po určité výšce ukazovaly na lidskou přítomnost také záchytné plošky pro ruce a nohy, vytesané, kde bylo třeba, a malé lumky a vykopávky, kde se našla nějaká pěkná žíla nebo proud lávy. Na jednom místě byla vysekána úzká římsa ke zvláště bohatému nalezišti kus vpravo od hlavní stoupavé linie. Carter se jednou nebo dvakrát osmělil ohlédnout a málem ho omráčila rozloha krajiny dole. Viděl celý ostrov od hory k pobřeží, v dálce s tajemnými kamennými terasami a kouřem komínů Bahamy. A dál nekonečné Jižní moře se všemi jeho podivnými taji.

Zatím cesta po hoře hodně zatáčela, takže vzdálenější, otesaná strana byla stále skryta. Carter nyní spatřil římsu ubíhající nahoru a doleva, jež se zdála mířit směrem, který si přál, a dal se tou cestou v naději, že snad bude pokračovat. Po deseti minutách viděl, že to opravdu není slepá ulička, ale že vede strmě dál obloukem, který jej - nebude-li náhle přerušen nebo se nestočí - po několika hodinách šplhání dovede na ten neznámý jižní svah nad pustými skalisky a prokletým lávovým údolím. Když se pod ním objevila nová krajina, viděl, že je chmurnější a divočejší než přímořské kraje, jimiž prošel. I úbočí hory bylo poněkud jiné: bylo zbrázděno podivnými puklinami a jeskyněmi, jež se nenalézaly na rovnější trase, kterou opustil. Některé byly nad ním a jiné pod ním, všechny se otvíraly ve svislých srázech a byly pro lidské nohy zcela nedostupné. Vzduch byl teď velmi studený, ale šplhání bylo tak namáhavé, že mu to nevadilo. Jen to, že byl vzduch stále řidčí, mu vadilo a říkal si, že právě tím se možná jiným cestovatelům zatočila hlava a podnítilo to absurdní pohádky o nočních zebounech, jimiž se vysvětlovalo zmizení lezců, kteří spadli z těchto nebezpečných stezek. Vyprávění cestovatelů na něho příliš nezapůsobilo, ale pro všechny případy měl s sebou dobrou zahnutou šavli. Všechny menší myšlenky potlačovalo přání spatřit tesanou tvář, jež by ho mohla přivést na stopu bohů na neznámém Kadathu.

Nakonec se ve strašné ledovatosti vysokých prostor dostal zcela na skrytou stranu Ngranku a v nekonečných hlubinách pod sebou spatřil menší skály a mrtvé propasti lávy, jež ukazovaly dávnou zlobu Velkých. Odkryla se mu také obrovitá rozloha kraje směrem na jih; byla to však poušť bez líbezných polí a komínů a zdálo se, že nemá konec. Na této straně nebylo vidět ani stopu po moři, protože Oriab je velký ostrov. Černé dutiny a divné pukliny byly ve svislých srázech dosud četné, ale žádná nebyla pro lezoucího přístupná. Nahoře teď v