Potomek
Potomek
Píši na smrtelném loži, jak mi řekl lékař, a mou nejhrůznější obavou je, aby se ten člověk nemýlil. Předpokládám, že se příští týden budu zdát pohřben, ale...
V Londýně je muž, který kříčí, když zazní kostelní zvony. Žije docela sám se svou mourovatou kočkou v Gray's Innu a lidé říkají, že je to neškodný blázen. Pokoj má plný knih toho nejkrotšího a nejpošetilejšího druhu a hodinu za hodinou se hrouží do jejich plytkých stránek. Od života chce jen jedno: aby nemusel myslet. Z jakéhosi důvodu je pro něj myšlení něčím hrozným, a před čímkoli, co podněcuje obraznost, prchá jako před morem. Je vychrtlý, šedivý a vrásčitý, ale najdou se lidé, kteří říkají, že není zdaleka tak stár, jak vypadá. Strach jej drží ve svých neúprosných spárech, a stačí mu šelest, aby vyskočil s vytřeštěnýma očima a kapkami potu na čele. Přátelům a známým se vyhýbá, neboť si nepřeje odpovídat na otázky. Ti, kteří ho znávali jako učence a estéta, říkají, že je dnes na něho žalostný pohled. Se všemi se už před léty rozešel a nikdo si není jist, zda opustil vlast, nebo jen zapadl do nějakého skrytého zákoutí. Je to již deset let, co se nastěhoval do Gray's Innu, a o tom, kde byl předtím, neřekl ani slovo až do večera, kdy si mladý Williams koupil Necronomicon.
Williams byl snílek, bylo mu pouhých třiadvacet, a když se nastěhoval do starobylého domu, ze šedivého vyschlého mužíka v sousedním pokoji na něho zaválo neznámo a dech kosmického větru. Vnutil se svým přátelstvím tam, kam se staří přátelé neodvážili se svým vnucovat, a žasl nad strachem který svíral toho vyzáblého, kostnatého pozorovatele a posluchače. Nebylo totiž pochyby, že neustále pozoruje a naslouchá. Pozoroval a naslouchal spíš myslí než očima a ušima a každým okamžikem se snažil cosi přehlušit neúnavným civěním do laškovných slaboduchých románků. A když zněly zvony, zacpával si uši a křičel a šedá kočka, která s ním bydlela, ho doprovázela kvílením, dokud dunivě neodezněl poslední úder. Ať se však Williams snažil sebevíc, nepřiměl svého souseda k řeči o ničem hlubokém nebo tajném. Stařec nechtěl splnit to, co sliboval jeho vzhled a chování, ale předstíral úsměv a lehký tón a horečně žvatlal o veselých malichernostech; jeho hlas každým okamžikem stoupal a rozmazával se, až se nakonec rozpadl v pištivý nesrozumitelný falzet. I z nejběžnějších poznámek jasně vysvítala jeho hluboká a všestranná učenost, a Williamse nepřekvapilo, když uslyšel, že muž má za sebou Harrow a Oxfor. Později vysvitlo, že to není nikdo jiný než Lord Northam, o jehož dědičném hradu na yorkshirském pobřeží se vyprávělo tolik zvláštních věcí; když se však Williams pokoušel mluvit o hradu a jeho údajně římském původu, lord odmítal připustit, že je na něm něco neobyčejného. A když přišla řeč na kobky vytesané prý pod hradem v tvrdé skále, která se chmuří na Severní moře, dokonce se pronikavě rozchitotal.
Tak to šlo, dokud si jednoho večera Williams nepřinesl pověstný Necronomicon šíleného Araba Abdula Alhazreda. O obávaném foliantu věděl už od šestnácti let, kdy jej rodící se láska k bizardnostem přiměla klást podivné otázky shrbenému starému knihkupci na Chandos Street, a vždy ho zajímalo, proč lidé zblednou, když o něm mluví. Starý knihkupec mu řekl, že se ví jen o pěti jeho výtiscích, které přežili navzdory přísným ediktům, které proti němu vydali kněží a zákonodárci, a že všechny jsou s ulekanou pečlivostí zamčeny na zámek knihovníky, kteří se opovážili rozečíst odpornou tištěnou frakturu. Ale nyní nejen nalezl dostupný výtisk, ale stal se jeho majitelem za směšně nízkou cenu. Našel jej v krámku jednoho Žida ve špinavém okolí Clare Market, kde už nejednou nakoupil podivné věci, a málem se mu zdálo, že se hrbatý starý levita při tom velkém objevu usmál do zcuchaných vousů. Objemná kožená vazba s mosaznou sponou byla tak nápadně viditelná a cena byla tak nesmyslně nízká...
Jediný pohled na titul ho uvedl do vytržení a některá vyobrazení zasazená do nezřetelného latinského textu vzbudila v jeho mozku krajně tísnivé a zneklidňující vzpomínky. Cítil, že je nezbytně nutné odnést tu objemnou věc domů a začít ji lušti, a odnesl ji z krámu s tak zbrklým chvatem, že se za ním starý Žid znepokojivě rozchitotal. Ale když ji konečně měl bezpečně v pokoji, shledal, že na spojení tištěné fraktury s pokresleným výrazivem jeho jazykovědné znalosti prostě nestačí, a zdráhavě poprosil o pomoc s pokřivenou středověkou latinou svého podivného vylekaného přítele. Lord Northam právě žvatlal se svou mourovatou kočkou, a když mladý muž vešel, prudce sebou trhl. Pak spatřil knihu a divoce se roztřásl, a když Williams vyslovil název, dočista omdlel. Když se mu vrátilo vědomí, vyprávěl svůj příběh, vyprávěl svůj fantastický příběh šílenství a naléhavým šeptem žádal, aby jeho přítel neotálel, tu prokletou knihu spálil a rozmetal její popel. Něco muselo být v nepořádku již od počátku, šeptal Lord Northam; nikdy by to však bylo nepropuklo, kdyby nezašel v bádání příliš daleko. Byl devatenáctým baronem v linii, jejíž počátky se táhly nepříjemně daleko do minulosti – neuvěřitelně daleko, kdyby se vzalo vážně mlhavé ústní podání, neboť v rodině se vyprávělo o původu z předanglosaských dob, kdy byl jistý Luneus Gabinius Capito, vojenský tribun Třeští Augustovy legie, tehdy umístěné v Lindu v římské Británii, rázně zbaven velení pro účast na jistých obřadech nesouvisejících se žádným známým náboženstvím. Gabinus podle pověsti narazil na jeskyni v úbočí skály, kde se scházeli divní lidé a ve tmě dělali znamení Prastarých; divní lidé na něž Britové vzpomínali jen se strachem a kteří byli poslední, kdo přežili z veliké země na západě, jež utonula a nechala po sobě pouze ostrovy s rothya kruhy a svatyněmi, z nichž největší byla Stonehenge. Na pověsti, že Gabinius vystavěl nad zakázanou jeskyní nedobytnou pevnost a založil rod, který nedokázali vyhladit Piktové, Sasové, Dáni ani Normané, není nic zaručeného, a na mlčenlivém předpokladu, že z tohoto rodu vzešel smělý druh a pobočník Černého prince, jejž Edward III. Učinil baronem z Northamu, také ne. Nebylo to nic zaručeného, a přece se to často vyprávělo; a kamenické dílo northamského donjonu skutečně znepokojivě připomínalo vazbu kamenů hadriánovy zdi. Lord Northam míval jako dítě prapodivné sny, když spával ve starších částech hradu, a vypěstoval si návyk neustále nahlížet do své paměti po mnohotvarých výjevech a dějích a dojmech, jež neměly nic společného s jeho bdělou zkušeností. Stal se snílkem, pro něhož byl život krotký a neuspokojivý, hledačem podivných říší a vztahů, kdysi důvěrně známých, jež však neležely nikde ve viditelných končinách Země.
Naplněn pocitem, že náš hmatatelný svět je pouhý atom v obrovském a zlověstném tkanivu a že se ty neznámé říše všude tlačí do sféry známého a prostupují ji, vypil Northam v mládí studnice formálního náboženství a okultních tajů až do dna. Nikde však nenalezl úlevu a spokojenost, a jak stárl, jednotvárnost a omezenost života jej stále více doháněla k šílenství. V devadesátých létech si zahrál se satanismem a vždy hladově hltal jakoukoli nauku či teorii, jež se zdála slibovat únik z omezených výhledů vědy a nudně neměnných přírodních zákonů. S chutí polykal knihy jako bájné vyprávění Ignitia Donnellyho o Atlantidě, a tucet neznámých předchůdců Charlese Forta jej strhával svými výstřelky. Cestoval míle a míle za šeptanou vesnickou pověstí o abnormálním divu a jednou se vydal do Arabské pouště hledat Bezejmenné město, o němž cosi slyšel, ale jež nikdy nikdo neviděl. Zrodila se v něm lákavá víra, že někde existuje přístupná brána, kterou kdyby člověk našel, volně by vstoupil do oněch vnějších hlubin, jejichž ozvěny tak duševně haraší v pozadí jeho paměti. Možná že je ve viditelném světě, ale možná také, že je v jeho mysli a duši. Snad chová ve vlastním zpola probádaném mozku ten tajný spojovací článek, jenž by jej probudil k Prastarým a budoucím životům v zapomenutých rozměrech, jenž by jej připoutal k hvězdám a nekonečným věčnostem za nimi...
(asi 1926)