Děs redhookské čtvrti
Děs redhookské čtvrti
Kolem nás existují mystéria zla i mystéria dobra; podle mého názoru žijeme a pohybujeme se v neznámém světě plném jeskyň a stínů, kde sídlí obyvatelé soumraku. Člověk se snad jednou vrátí na stezku vývoje; jsem přesvědčen, že strašlivá tradice ještě zcela nezanikla.
Artur Machen
Před několika týdny vyvolal vysoký, podsaditý, spořádaně vyhlížející chodec velkou pozornost podivným zvratem ve svém chování. Ke zmíněnému zvratu došlo na jednom nároží vesničky Pascoag na Rhode Islandu. Muž podle všeho scházel s vršku po silnici vedoucí z Chepachetu; když dorazil k souvislé zástavbě, zabočil vlevo na hlavní třídu, kde několik skromných obchodních budov vzdáleně připomíná město. V této chvíli došlo bez viditelného popudu k překvapivé změně v jeho chování; muž se na okamžik nepříčetně zahleděl na nejvyšší z budov stojících před ním a pak, vyrážeje vyděšený hysterický jekot, se dal na šílený úprk, jenž skončil na následující křižovatce zavrávoráním a pádem. Postavili ho na nohy, ochotné ruce jej oprášily a bylo shledáno, že je příčetný, po tělesné stránce nedotčený a zcela zřejmě vyléčený z náhlého nervového záchvatu. Zahanbeně zamumlal vysvětlení týkající se záchvatu, který právě přestál, a se sklopeným zrakem zamířil zpět po silnici k Chepachetu; klopýtal z dohledu, aniž se jedinkrát ohlédl. Bylo ku podivu, že taková nehoda se přihodila mohutnému, robustnímu, normálně vyhlížejícímu a zdatnému muži, a neobvyklost té příhody nezmírnily ani poznámky náhodného kolemjdoucího, který v muži poznal podnájemníka majitele známé mlékárny na kraji Chepachetu.
Byl to, jak se ukázalo, detektiv newyorské policie jménem Thomas F. Malone, toho času na dlouhodobé dovolené a pod lékařským dohledem po nepřiměřené náročné práci na jednom strašlivém místním případu, který se umocněn nešťastnou náhodou proměnil v drama. Při razii, jíž se detektiv účastnil, se zřítilo několik starých cihlových budov; ohromná ztráta na životech zatčených i jeho kolegů uvedla detektiva do stavu podivného děsu. V důsledku této události začal mít náhle nepochopitelný strach ze všech budov, jež jen vzdáleně připomínaly ony zhroucené; nakonec mu nervoví specialisté pohled na takové věci na neurčito zakázali. Policejní lékař, který měl příbuzné v Chepachetu, mu navrhl tuto poklidnou vesničku s dřevěnými domky v koloniálním stylu jako ideální místo pro duševní zotavení a trpitel se tam odebral se slibem, že se neodváží do cihlových ulic větších osad tak dlouho, dokud mu to nepovolí woonsocketský odborník, který ho měl pod dohledem. Tahle vycházka na nákup do Pascoagu byla omylem a pacient zaplatil za svou neposlušnost úlekem, modřinami a ponížením.
Tak se to šuškalo v Chepachetu a Pascoagu a uvěřili tomu i nejučenější znalci. Malone však zpočátku říkal lékařům mnohem více a zmlkl, až když shledal, že vzbuzuje hlubokou nedůvěru. Pak mlčel a neprotestoval, ani když se obecně uznávalo, že vyšinutí jeho duševní rovnováhy bylo zaviněno zhroucením několika zanedbaných cihlových domů v brooklynské čtvrti Red Hook, kterážto nehoda měla za následek smrt mnoha neohrožených policistů. Všeobecně se tvrdilo, že snaha vyčistit tato semeniště nepořádku a násilí byla pro něho příliš velkým soustem; některé okolnosti byly už tak dost úděsné a ona nečekaná tragédie byla poslední kapkou. Tohle jednoduché vysvětlení každý chápal, a protože Malone nebyl žádný prosťáček, vytušil, že věci by se raději měly nechat tak, jak jsou. Líčit lidem bez špetky představivosti hrůzy přesahující meze lidského chápání hrůzu domů, bloků a měst prožraných leprou a rakovinou zla zavlečeného sem z jiných světů by místo poklidného života v ústraní určitě znamenalo svěrací kazajku, a Malone byl navzdory svému mysticismu rozumný muž. Měl v sobě keltskou jasnozřivost pro věci podivné a skryté, ale měl i logický postřeh pro věci navenek nepřesvědčivé. Tato směsice povahových vlastností ho za dvaačtyřicet let života, která měl za sebou, zavedla hezky daleko a na místa dost povážlivá, vezmeme-li v úvahu, že šlo o absolventa dublinské univerzity, narozeného v georgiánské vile nedaleko Phoenix Parku.
Když si nyní Malone znovu promítal všechno, co viděl, vnímal a zakusil, pocítil uspokojení, že nikomu nesvěřil tajemství, jež mohlo změnit odvážného bojovníka v roztřeseného neurotika; jež bylo schopno změnit staré cihlové barabizny a moře tmavých, jemně řezaných tváří v děsivá, tajuplná varování. Nebylo to poprvé, kdy jeho zkušenosti měly zůstat nesdíleny avšak nebyl i sám jeho ponor do mnohojazyčné propasti newyorského podsvětí podivínstvím, pro něž neexistovalo rozumné vysvětlení? Mohl snad rozpoznat prozaické starodávné čáry a groteskní zázraky, odhalující se citlivému zraku v jedovatém pařeništi, kde se mísil kalný jed chorobných věků a zvěčňovaly se nechutné hrůzy? V této dotěrné, nepolapitelné změti vnější lačnosti a vnitřního rouhání spatřil pekelný zelený plamen tajemných zázraků a jen se usmíval, když si všichni jeho známí v New Yorku tropili žerty z jeho pokusu v policejní praxi. Byli ohromně duchaplní a cyničtí, posmívali se jeho fantastickému pronásledování nepoznatelných záhad a ujišťovali ho, že v dnešním New Yorku nezbylo už nic než laciná vulgárnost. Jeden z nich se vsadil navzdory mnoha špičkám na jeho účet v Dublin Review o velkou částku, že by Malone nebyl ani schopen napsat o newyorském prostředí skutečně zajímavý příběh; a nyní, při pohledu zpět, si Malone musil přiznat, že touto kosmickou ironií se potvrdila slova prorokova, i když jejich štiplavý význam byl skrytě pozměněn. Nakonec vyšlo najevo, že o takové hrůze se povídka napsat nedá, protože, podobně jako kniha zmiňovaná Poeovou německou autoritou, "es lasst sich nicht lesen - nestrpí, aby byla čtena".
II.
Malone zastával názor, že v bytí je neustále přítomno skryté tajemství. V mládí chápal utajenou krásu věcí a extázi z ní a býval i básníkem; avšak chudoba, žal a vyhnanství obrátily jeho pohled pochmurnějším směrem: vzrušovaly ho výhonky zla v okolním světě. Každodenní život se pro něho stal fantasmagorií makabrózních stínoher; tu se třpytil a civěl na něho s obskurní prohnilostí v nejlepším Beardsleyově stylu, tu poodhaloval hrůzu za těmi nejobyčejnějšími tvary a předměty, jako je tomu v jemnějších, méně známých pracích Gustava Dorého. Považoval často za milosrdné, že většina vysoce inteligentních lidí si tropí žerty z nejniternějších záhad. Uvažoval takto: jestliže by kdy tyto skvělé mozky přišly do bezprostředního styku s tajemstvími, která jsou chráněna ve starodávných, primitivních kultech, výsledné abnormality by nejen brzy přivedly svět do zkázy, ale ohrozily by samotnou celistvost vesmíru. Všechny takové úvahy byly bezpochyby morbidní, ale byly účinně vyvažovány bystrou logikou a hlubokým smyslem pro humor. Malonea uspokojovalo, že mohl svá pozorování zanechat ve stavu napůl odhalených, zakázaných vizí, a lehce si s nimi pohrávat; hysterie se dostavila, až když byl uvržen povinností do pekla odhalení příliš náhlého a zhoubného, než aby mu mohl uniknout.
Když se doslechl o redhookském případu, sloužil nějakou dobu na policejní stanici v Butler Street v Brooklynu. Čtvrť Red Hook je bludiště hybridního nepořádku poblíž starodávného nábřeží proti Governors Island; špinavé ulice šplhají do kopce na vyvýšeninu, kde unavené, dlouhé Clinton Street a Court Street vedou směrem k Borough Hall. Domy jsou tu většinou postaveny z cihel a pocházejí z první čtvrtiny až poloviny devatenáctého století; některé ze zapadlejších uliček a průchodů se vyznačují tou úžasnou starodávnou atmosférou, kterou bychom v duchu tradiční četby mohli nazvat dickensovskou. Obyvatelstvo je beznadějnou, záhadnou směsicí: syrské, španělské, italské a černošské prvky jsou vklíněné do zlomků nepříliš vzdálené skandinávské a americké oblasti. Je to bábel řevu a špíny, vysílající podivné výkřiky jako odpověď na šplouchání olejnatých vln o svá nevlídná mola a na nestvůrné varhanní litanie přístavních hvizdů. Toto místo kdysi dávno poskytovalo utěšenější obraz: v zapadlých uličkách bylo vidět jasnooké námořníky a vkusná zámožná obydlí tam, kde je návrší lemováno většími domy. Zbytky bývalé idyly lze vystopovat v úhledných tvarech budov či tu a tam stojících velebných chrámech stejně jako důkazy originálního uměleckého pojetí ve zlomcích detailů zde či onde sešlapané schodiště, otlučená vrata, červotočivá dvojice ozdobných pilířovitých sloupů nebo kousek kdysi travnatého prostranství se zohýbaným zrezivělým železným zábradlím. Domy stojí obvykle těsně vedle sebe a občas se z nich vyhoupne věžička s okénky do všech stran, aby vyprávěla o dobách, kdy námořní kapitáni a loďaři obhlíželi ze svých obydlí moře.
Z této změti hmotné a duševní hniloby vzlétá k nebesům rouhání ve stovce dialektů. Plíživé hordy se valí, ječíce a zpívajíce, uličkami a třídami; občas, když si jimi razí cestu návštěvník, něčí ruce pokradmu zhasnou světla či zatáhnou žaluzie a z oken zmizí tmavé, hříchem poznamenané tváře. Policisté nespoléhají na udržování pořádku či nápravu a snaží se spíše vztyčit hradbu, aby ochránili vnější svět před nákazou. Zařinčí patrola a odpovědí jí je jakési přízračné ticho. Takoví zatčení nebývají sdílní. Přestupky se od sebe liší stejně jako místní dialekty a zahrnují pašování rumu a vypovězených cizinců a různé stupně nezákonných činností a zvráceného zla až po vraždu a násilí v té nejděsivější podobě. Že se tyto viditelné záležitosti nepřiházejí častěji, není zásluhou okolí. Pokud ovšem umění něco skrývat nepovažujeme za ctnost. Do čtvrti Red Hook přichází více lidí, než ji opouští anebo alespoň než ji opouští po souši a nejčastěji odcházejí ti, kteří nejsou schopni přizpůsobit se místním poměrům.
Malone v tomto stavu věcí vycítil slabý puch tajemství příšernějších než kterýkoli z hříchů odhalených občany a oplakávaných faráři a lidumily. Jsa člověkem, v němž se spojovala představivost s vědeckými poznatky, uvědomoval si, že moderní lidé, nespoutaní zákony, mají nepřirozený sklon napodobovat v každodenním životě i v rituálních zvycích nejtemnější instinktní chování primitivního divošství lidoopů; často pozoroval s rozechvěním antropologa zpívající a klnoucí procesí poďobaných mladíků s kalným pohledem, která se v temných ranních hodinách vinula kolem. Tlupy těchto mladíků bylo vidět neustále; dotěrně okouněli na nárožích, se zápalem hráli před vchody na laciné hudební nástroje, omámeně podřimovali nebo ordinérně rozmlouvali u kavárenských stolků nedaleko Borough Hall a někdy šeptem vedli rozhovory u špinavých taxíků, zaparkovaných pod drolícími se barabiznami se zabedněnými okny. Naháněli mu husí kůži a fascinovali ho více, než se opovážil přiznat svým druhům ve službě, neboť v nich spatřoval jakési obludné vlákno s tajnou návazností, jakýsi nepřátelský, kryptický starodávný druh, stojící zcela mimo nečetný popis faktů, zvyků a doupat, shromážděný s uvědomělou, metodickou péčí policií. Vnitřně cítil, že ti lidé musí být dědici nějaké hrůzné pravěké tradice, podílníky znehodnocených a rozbitých úlomků kultů a obřadů starších než lidstvo. Napovídala mu to jejich soudržnost a určitost a poukazovaly na to i jednotlivé náznaky řádu, skrytého pod jejich špinavým zmatkem. Nečetl nadarmo taková pojednání jako Čarodějnické kulty v západní Evropě od slečny Murrayové a věděl, že až do dneška dozajista přežívá mezi sedláky a tuláky příšerný utajený systém shromáždění a orgií odvozených od temných věrouk vzniklých ještě v předárijském období a figurujících ve všeobecně rozšířených legendách jako černé mše a čarodějnické sabaty. Nemohl ani na okamžik předpokládat, že by tyto pekelné pozůstatky staré uralsko-altajské asiatské magie a kultů plodnosti byly nyní již zcela zahlazeny, a často uvažoval o tom, o kolik starší a temnější než ty nejhorší z šeptaných povídaček mohou některé z nich ve skutečnosti být.
III.
Na události ve čtvrti Red Hook upozornil Malonea případ Roberta Suydama. Suydam byl samotářský knihomol; pocházel ze staré holandské rodiny a býval dosti zámožný. Obýval prostorný, ale neudržovaný dům, který vystavěl ve Flatbushi jeho děd, když vesnička ještě byla sotva něčím více než malebnou skupinkou domků v koloniálním stylu, které obklopovaly břečťanem porostlý kostel reformované církve s věžičkou a hřbitovem, obehnaným železným plůtkem, kde byly náhrobky jako někde v Holandsku. Ve svém pustém obydlí, zastrčeném z Martense Street do dvorka zarostlého mohutnými stromy, Suydam četl a přemítal snad šest desítek let kromě jednoho období o generaci dříve, kdy se přeplavil do Starého světa a zůstal tam z dohledu celých osm let. Nemohl si dovolit žádné služebnictvo a do své absolutní samoty vpouštěl jen několik návštěvníků; vyhýbal se důvěrným přátelským svazkům a své nečetné známé přijímal v jednom ze tří pokojů v přízemí, které udržoval v pořádku v rozlehlé knihovně s vysokými stropy, jejíž stěny byly plné polic napěchovaných potrhanými svazky mohutného, starodávného a neurčitě odpudivého vzezření. Růst městečka a konečně jeho pohlcení brooklynským obvodem pro Suydama nic neznamenalo, a tak i on sám znamenal pro městečko stále méně a méně. Starší lidé si na něho na ulici neustále ukazovali, ale pro většinu mladších byl pouze podivínským obtloustlým staříkem, jehož rozcuchané bílé vlasy, strniště na bradě, černý oblýskaný oblek a hůl se zlatou hlavicí nevyvolávaly nic než pobavený pohled. Dokud mu případ nebyl přidělen, Malone ani nevěděl, jak Suydam vypadá, ale doslechl se o něm nepřímo, jakožto o skutečně uznávané autoritě na středověké pověry, a chystal se někdy v budoucnu sehnat jeho rozebraný spisek o kabale a faustovské legendě, ze kterého mu kdysi jeden přítel zpaměti citoval.
Ze Suydama se stal "případ", když jeho vzdálení a jediní příbuzní z ničeho nic požadovali soudní ověření jeho příčetnosti. Okolnímu světu se tento krok zdál náhlý, ale ve skutečnosti se k němu přistoupilo až po delším pozorování a jednom neveselém pohovoru. Tvrzení příbuzných bylo podloženo podivnými změnami v Suydamově mluvě a zvycích, dále tím, že dělal zmatené narážky na budoucí divy a nepopsatelná zjevení, která se mají odehrát na nepříliš vzdálených, neblaze proslulých místech v Brooklynu. Jak ubíhala léta, byl Suydam stále zanedbanější a zanedbanější, až se ploužil po okolí jako skutečný žebrák; občas byl spatřen zahanbenými přáteli ve stanicích podzemní dráhy nebo jak marní čas na lavičkách poblíž Borough Hall v rozhovoru s nebezpečně vyhlížejícími cizinci temné pleti. Když promluvil, blekotal něco o neomezené moci, kterou má téměř na dosah ruky, a s vědoucími úšklebky opakoval taková mystická slova či jména jako "Sephiroth", "Asmodej" a "Samael". Soudní šetření prokázalo, že utrácí svůj příjem či jeho větší část promrhává na nákup prapodivných svazků dovážených z Londýna a Paříže, a na udržování špinavého suterénního bytu ve čtvrti Red Hook, kde tráví téměř každou noc, přijímá podezřelá poselstva složená z lotrů a cizinců a zřejmě za zelenými roletami tajemných oken provozuje nějaké obřady. Detektivové, kteří jej měli za úkol sledovat, přinášeli zprávy o zvláštních výkřicích, zpěvu a dupání nohou, které pronikaly z těchto nočních ritů, a navzdory tomu, že podobné orgie byly v této prohnilé čtvrti běžným jevem, byli otřeseni jejich zvláštní extatičností a zaujatostí. Suydamovi se však, když byl případ projednáván, podařilo uchovat si svobodu. Před soudem se choval civilizovaně a rozvážně a ochotně přiznal, že během doby, kdy se oddával studiu a vědeckému bádání, si patrně osvojil podivné chování a extravagantní způsob vyjadřování. Dále vypověděl, že se zabýval zkoumáním jistých detailů evropské tradice, jež si vyžadovalo nejtěsnější kontakt se skupinami přistěhovalců, s jejich písněmi a lidovými tanci. Fáma, že se má stát obětí nějaké pochybné tajné společnosti, rozšiřovaná jeho příbuzenstvem, je očividně absurdní a ukazuje jenom, jak žalostně málo chápou jeho samého a jeho práci. Díky tomuto rozumnému vysvětlení Suydam při vyhrál a bylo mu dovoleno nerušené odejít; rodiny Suydamů, Corlearů a Van Bruntů znechuceně rezignovaly a odvolaly placené detektivy.
V tomto okamžiku se do případu zapojila skupina federálních inspektorů a policie; mezi nimi byl i Malone. Představitelé zákona pozorovali Suydamův případ se zájmem a v mnoha jeho stadiích byli přizváni, aby byli nápomocni soukromým detektivům. Při jejich činnosti se ukázalo, že Suydamovi noví společníci patří mezi ty nejhanebnější a nejkrutější zločince, jací se kdy vyskytovali v křivolakých uličkách čtvrti Red Hook, a že alespoň třetina z nich jsou známými a notorickými delikventy, pokud jde o krádeže, potyčky či pašování nezákonných přistěhovalců. Vskutku by se dalo říci, že vybraný kroužek, který se soustředil okolo starého učence, se svým obsazením téměř přesně shodoval s příslušníky těch nejhorších organizovaných klik, které pašovaly na pobřeží jisté neznámé, bezejmenné drogy, prozíravě vracené celníky na Ellis Islandu zpět. V nesčetných doupatech na Parker Place dnes už se to místo jmenuje jinak kde si Suydam držel svůj suterénní byt, vznikla velice zvláštní kolonie nepopsatelné šikmooké populace, která používala arabskou abecedu, ale byla účinně zatlačována jinou početnou skupinou Syřanů z okolí Atlantic Avenue. Všichni by bývali mohli být deportováni, protože neměli potřebné doklady, ale cesty práva jsou křivolaké a do čtvrti Red Hook je lepší se nepouštět, dokud k tomu člověka nedonutí veřejný zájem.
Tyto stvůry se scházely v polozbořeném kamenném kostele, ve kterém se každou středu tančilo a jehož gotické pilíře se tyčily poblíž nejnebezpečnější oblasti nábřeží. Kdysi to býval katolický kostel, ale faráři z celého Brooklynu upírali tomu místu veškerou důležitost a autentičnost a policisté s nimi byli zajedno, když naslouchali zvukům, které odtud v noci vycházely. Když byl kostel temný a opuštěný, Malone si většinou představoval, že slyší strašlivě nakřáplé basové tóny varhan, skrytých hluboko pod zemí, zatímco ostatním pozorovatelům naskakovala husí kůže při vřeštění a bubnování, kterým byly doprovázeny viditelné obřady. Suydam při výslechu tvrdil, že se domnívá, že rituál je pozůstatkem nestoriánského křesťanství ovlivněného tibetským šamanismem. Argumentoval tím, že většina těchto lidí pochází z mongolského plemena z okolí Kurdistánu Malone se nemohl ubránit myšlence, že odněkud z Kurdistánu či jeho okolí pocházejí Jezídové, poslední žijící perští vyznavači ďábla. Ať už tomu bylo jakkoliv, pokračující vyšetřování ve spojitosti se Suydamovým případem potvrdilo, že tito bezprávní nově příchozí zaplavují čtvrť Red Hook v neuvěřitelném množství; přicházeli prostřednictvím jakéhosi námořního spiknutí, které stálo mimo dosah pravomoci celníků a přístavní policie, zaplavovali Parker Place a rychle se šířili na návrší, kde byli vřele a bratrsky vítáni ostatními vybranými obyvateli této oblasti. Jejich dřepící postavy a charakteristický pohled úkosem, groteskně zkombinované s nevkusným americkým oblečením, se objevovaly stále častěji mezi povaleči a potulnými gangstery kolem Borough Hall; konečně bylo rozhodnuto, že je nutné zjistit jejich počet, upřesnit jejich původ a povolání, a pokud možno najít způsob, jak je zajistit a předat řádnému přistěhovaleckému úřadu. K tomuto úkolu byl Malone přidělen po dohodě městských a federálních jednotek, a když započal své pátrání ve čtvrti Red Hook, uvědomil si, že balancuje na pokraji bezejmenných hrůz a že jeho protivníkem a arcinepřítelem je zarostlý, nečesaný zjev Roberta Suydama.
IV.
Policejní metody jsou důmyslné a různorodé. Malone se pomocí nenápadných úvah, pečlivě volených náhodných rozhovorů, dobře načasovaných závdavků z butelky s alkoholem a rozšafných pohovorů s vyděšenými vězni dozvěděl mnohá skrytá fakta o hnutí, jež se vyvinulo do tak hrozivé podoby. Noví přistěhovalci byli skutečně Kurdové, ale hovořili podivným dialektem, který se filologicky nedal přesně zařadit. Ti z nich, kteří pracovali, byli většinou dělníky v docích, pokoutními podomními obchodníky, často obsluhovali v řeckých hospůdkách či prodávali v pouličních novinových stáncích. Většina z nich však očividně neměla žádný způsob obživy a byla zapletena do podsvětních čachrů, z nichž pašování zboží a alkoholu byly ty nejméně odsouzeníhodné. Připlouvali na parolodích či neregistrovaných plavidlech, která se vykládala potajmu za bezměsíčných nocí do veslic, jež se doplížily pod jistou přístavní hráz a vpluly skrytým kanálem do tajného podzemního jezírka pod jedním domem. Tu hráz, ten průplav a ten dům nebyl Malone schopen lokalizovat, jelikož vzpomínky jeho informátorů byly neuvěřitelně zmatené a přetlumočit jejich mluvu byl úkol, jehož splnění se do značné míry vymykalo schopnostem i těch nejzdatnějších tlumočníků; nebyl schopen získat ani reálné údaje, které by vysvětlily důvod jejich neustálého přílivu. Zdráhali se sdělit přesné místo, odkud přicházejí, a nikdy se nepodřekli natolik, aby odhalili toho, kdo je objevil a nasměroval. Projevovali očividně strašlivé zděšení, když byli tázáni po důvodech své přítomnosti. Zločinci z ostatních tlup byli stejně nesdílní a bylo zjištěno jen tolik, že nějaké božstvo nebo velekněz jim přislíbil neslýchanou moc, nadpřirozenou slávu a vládu v neznámé zemi.
Jak nově příchozí, tak i známé firmy s železnou pravidelností navštěvovali Suydamova ostře sledovaná noční setkání a policie záhy zjistila, že bývalý samotář pronajal další byty, ve kterých ubytovával hosty, kteří znali jeho heslo; nakonec tak obsadil celé tři domy a poskytoval stále útočiště mnoha podivným společníkům. Ve svém flatbushském domě se nyní zdržoval jen zřídka, docházeje tam zřejmě, jen aby přinášel a odnášel knihy, a jeho tvář a způsoby nabyly na hrozivé divokosti. Malone ho dvakrát vyslýchal, ale pokaždé byl nevybíravě odbyt. Suydam tvrdil, že o žádných záhadných intrikách a hnutích nic neví a nemá ani ponětí o tom, jak se sem Kurdové dostali a co chtějí. Jeho záměrem je nerušené studovat folklór všech přistěhovalců v obvodě, záměr, který nespadá do kompetence policie. Malone se zmínil o obdivu, který chová ke starému Suydamovu spisku o kabale a jiných mýtech, ale stařík zjihl jen na okamžik. Vycítil, že se někdo chce vměšovat do jeho záležitostí, a svého návštěvníka zcela jednoznačně odmítl. Malone se znechucen stáhl a věnoval pozornost jiným informačním kanálům.
Co by byl Malone býval odhalil, kdyby se byl mohl případem zabývat nepřetržitě, to se nikdo nikdy nedoví. Jak už to chodí, bezvýznamný konflikt mezi městskými a federálními úřady pozdržel pátrání o několik měsíců a detektiv měl napilno s jinými úkoly. Ale v žádném případě neztratil o věc zájem, aniž se přestal podivovat tomu, co se začalo dít s Robertem Suydamem. Ve stejné době, kdy byl New York zmítán vlnou dětských únosů a zmizení, rozdrbaný učenec prošel metamorfózou stejně zarážející jako absurdní. Jednoho dne byl spatřen nedaleko Borough Hall hladce oholen, čerstvě ostříhán a nově a vkusně oděn; od toho dne na něm byla neustále pozorována další zlepšení. Pokračoval nikým nerušen ve svém novém rozmaru, přidal k tomu nezvyklou jiskru v oku a břitkost řeči a kousek po kousku shazoval tloušťku, jež ho tak dlouho znetvořovala. Byl nyní často považován za mladšího, než ve skutečnosti byl, jeho krok nabyl na pružnosti a chování na lehkosti, což šlo výborně dohromady s jeho novým životním stylem, i vlasy mu zvláštním způsobem ztmavly, nikoli však barvením. Jak ubíhaly měsíce, oblékal se výstředněji, a konečně uvedl své přátele v úžas tím, že obnovil a zušlechtil svůj dům ve Flatbushi a otevřel jej pro veřejnost sérií večírků, na které sezval všechny známé, na které si jen vzpomněl, a zvláště přivítal své zcela zapomenuté příbuzenstvo, které ho kdysi chtělo nechat zavřít do blázince. Někteří přišli ze zvědavosti, jiní z povinnosti, ale všichni byli okouzleni vzcházející milostivostí a pohostinností bývalého poustevníka. On sám připustil, že už dokončil většinu svého zamýšleného bádání, a protože právě zdědil nějaký majetek po polozapomenutém příteli z Evropy, rozhodl se strávit zbývající léta života v jasnějším, druhém mládí, které mu bylo umožněno díky odpočinku, péči a dietě. Ve čtvrti Red Hook byl vídán stále méně a méně a byl častěji spatřován ve společnosti, ze které vyšel. Současně si policie povšimla, že zločinci si navykli místo v suterénním bytě na Parker Place scházet se ve staré kamenné kostelní tančíme, i když to místo a jeho okolí neustále překypovaly zločinným životem.
Pak došlo ke dvěma událostem dosti odlišným, ale jak se zdálo Maloneovi, s případem těsně souvisejícím. Jedna byla nenápadné oznámení v listu Eagle, že Robert Suydam se zasnoubil se slečnou Cornelií Gerritsenovou z Bayside, mladou ženou vynikajícího postavení a vzdáleně příbuznou se svým postarším nastávajícím; druhá byla razie v kostelní tančíme, provedená městskou policií poté, co obdržela hlášení, že v suterénním okénku byla na okamžik zahlédnuta tvář jednoho z unesených dětí. Malone se této razie zúčastnil a prozkoumal s krajní pečlivostí vnitřek budovy. Nenašlo se nic budova byla úplně prázdná ale citlivého Kelta neurčitě rozrušovalo mnoho věcí v interiéru. Nezamlouvaly se mu primitivně pomalované panely, na nichž byly zobrazeny tváře světců s nezvykle světským, sardonickým výrazem a tu a tam i takové věci, které by neuspokojily ani laický smysl pro dekorum. Nelíbil se mu ani řecký nápis na stěně nad kazatelnou starodávné vzývání, na které už kdysi narazil za svých studenstských let v Dublinu a ve kterém se, doslova přeloženo, pravilo:
Ó příteli a noční společníku, ty, jenž nacházíš potěchu ve vytí psů a v rozlité krvi, ty, jenž bloudíš mezi stíny hrobek, ty, jenž lačníš po krvi a děsíš smrtelníky, Gorgo, Mormo, měsíci s tisícem tváří, shlédni se zalíbením na naše oběti!
Když si to Malone přečetl, zachvěl se; hlavou mu proběhla matná vzpomínka na nakřáplé basové tóny varhan, které snad o jistých nocích jakoby zaslechl znít v podzemí kostela. Znovu se otřásl při pohledu na rezivě hnědý okraj kovové mísy, která stála na oltáři, a nervózně se zarazil, když náhle jako by ucítil podivný, odpuzující zápach, linoucí se z nepříliš vzdáleného místa. Vzpomínka na varhany se mu neustále vtírala; než odešel, pozorně prozkoumal celý suterén. Místo na něho působilo úděsně; avšak, koneckonců, co byly rouhačské malby a nápisy více než pouhé hrubosti spáchané nevědomci?
V době Suydamova sňatku se epidemie dětských únosů stala populárním novinovým skandálem. Oběťmi se stávaly většinou malé děti z nejnižších společenských tříd; stále rostoucí počet zmizení vyvolal atmosféru nepříčetné zuřivosti. Tisk požadoval zásah policie a ze stanice v Butler Street byli znovu vysláni muži do čtvrti Red Hook, aby odhalovali stopy a zajišťovali zločince. Malone byl šťasten, že je opět v akci, a byl hrdý na to, že se může zúčastnit razie v jednom ze Suydamových domů na Parker Place. Nenašli tam ani jedno z ukradených dětí, navzdory historkám o výkřicích a o červené šerpě nálezné poblíž, ale kresby a hrubé nápisy na oprýskaných stěnách většiny místností a primitivní chemická laboratoř v podkroví pomohly přesvědčit detektivy o tom, že jsou na stopě něčemu otřesnému. Kresby byly obludné odpudivé nestvůry všech tvarů a velikostí, nepopsatelné parodie na lidské proporce. Nápisy byly psány červeně arabskými, řeckými, latinskými či hebrejskými písmeny. Malone z toho rozuměl jen něčemu, ale to, co rozluštil, bylo dostatečně hrozivé a kabalistické. Jedno téma, které se často opakovalo, bylo napsáno jakousi hebraizovanou helénistickou řečtinou a připomínalo ta nejstrašlivější vzývání démonů z doby alexandrijského údadku:
"HEL - HELOYM - SOTHER - EMMANVEL - SABAOTH - AGLA – TETRAGRAMMATON - AGYROS - OTHEOS - ISCHYROS - ATHANATOS - IEHOVA - VA - ADONAI - SADAY – HOMOVSION MESSIAS - ESCHEREHEYE."
Na každém kroku se hrozivě rýsovaly kruhy a pentagramy a jednoznačně vypovídaly o podivných vyznáních a touhách v duších těch, kteří zde přebývali v takovém nepohodlí. Nejpodivnější věc však byla nalezena ve sklepě hromada cihel z ryzího zlata, nedbale zakrytá kusem hrubého plátna. Cihly měly do svého zářivého povrchu vryty stejné záhadné hieroglyfy, kterými byly vyzdobeny stěny. Šilhaví orientálci, kteří se během razie vyhrnuli ze všech dveří, kladli policii pouze pasivní odpor. Policie nenalezla nic důležitého a všechno muselo být ponecháno v původním stavu; velitel okrsku však poslal Suydamovi vzkaz, ve kterém mu doporučil, aby se s ohledem na rostoucí pobouření veřejnosti důkladně obeznámil s povahou svých podnájemníků a chráněnců.
V.
V červnu se konala svatba, která vyvolala ohromnou senzaci. Flatbush kolem poledního ožil, ulice poblíž starého holandského kostela byly nabity ověnčenými automobily a od kostelních dveří až po ulici byl natažen baldachýn. Sňatek pana Suydama se slečnou Gerritsenovou nepřekonala žádná místní událost leskem ani rozsahem a společnost, která doprovázela ženicha a nevěstu na Cunard Pier, nebyla sice tím nejvybranějším, ale zcela jistě solidním výběrem ze Společenské rubriky. V pět hodin všichni zamávali na pozdrav a těžký parník odrazil od dlouhého mola, pomalu obrátil příď směrem na volné moře, odpoutal se od remorkéru a zamířil k širokým vodním prostorám, které vedly k divům Starého světa. K večeru se vnější přístav vyprázdnil a pozdní cestující pozorovali hvězdy pomrkávající nad nezčeřenou hladinou oceánu.
Nedá se říci, co vyvolalo rozruch nejdříve zda podloudnická loď nebo ten výkřik. Už nemá smysl o tom uvažovat, ale obě události se zřejmě přihodily zároveň. Výkřik se ozval z luxusní kajuty Suydamových; námořník, který vyrazil dveře, by asi mohl vyprávět příšerné věci, kdyby na místě nezešílel; ječel vlastně ještě hlasitěji než oběti samotné a pak, chichotaje se, pobíhal po palubě, dokud nebyl polapen a nebyla mu nasazena želízka. Lodní lékař, který vstoupil do kajuty o chvilku později a rozsvítil světla, sice nezešílel, ale o tom, co spatřil, neřekl nikomu ani slovo; napsal o tom až později Maloneovi do Chepachetu. Šlo o vraždu uškrcením, ale není nutno zmiňovat se o tom, že otisky pařátů na hrdle paní Suydamové nemohly pocházet od rukou jejího manžela ani od jakýchkoliv jiných lidských rukou nebo že na bílé stěně se na okamžik zatřpytil nenávistně rudý nápis, který, jak bylo později rekonstruováno podle paměti, neznamenal nic méně než hrůzu nahánějící chaldejské znaky slova "LILITH". O těchto věcech není nutné mluvit, protože rychle zmizely; a pokud jde o Suydama, bylo možno alespoň vykázat ostatní z místnosti, dokud se nedošlo k nějakému závěru. Lékař Malonea jednoznačně ujistil, že TO neviděl. Těsně předtím, než rozsvítil, bylo otevřené okénko na okamžik zamlženo nějakým fosforeskujícím zářením a venku v temnotě snad chvíli zaznívalo něco jako tiché ďábelské pitvoření, ale jeho zrak se nesetkal s žádným hmatatelným objektem. Jako důkaz lékař uvádí skutečnost, že je dosud příčetný.
Poté pozornost všech upoutala podloudnická loď. Byl z ní spuštěn člun a palubu dočasně zakotveného Cunarderu zaplavila horda osmahlých nestydatých rufiánů v důstojnických uniformách. Žádali Suydama či jeho tělo věděli o jeho cestě a měli důvody domnívat se, že je po smrti. Kapitánský můstek se změnil téměř v pandemonium, neboť v okamžiku mezi lékařovou zprávou o tom, co viděl v kajutě, a požadavkem, který byl vznesen osádkou podloudnické lodi, ani ten nejmoudřejší a nejdůstojnější námořník nevěděl, co počít. Náhle se vůdce cizích námořníků, Arab s nenávistnými negroidními ústy, vytasil se špinavým zmuchlaným papírem a podal jej kapitánovi. List byl podepsán Robertem Suydamem a obsahoval následující podivné sdělení:
V případě náhlé nevysvětlitelné nehody či smrti vztahující se k mé osobě předejte mne nebo mé tělo přímo do rukou doručitele a jeho společníků. Osud můj a snad i váš závisí na absolutní poslušnosti. Později se vše vysvětlí nyní mne nezklamte.
Robert Suydam
Kapitán s lékařem se na sebe podívali a lékař kapitánovi něco pošeptal. Nakonec oba dost bezradně přikývli a vydali se směrem k Suydamově kabině. Když lékař odemkl dveře, pokynul kapitánovi, aby odvrátil zrak, vpustil podivné námořníky a sám tajil dech, dokud se po nezměrně dlouhých přípravách nevyhrnuli se svým břemenem ven. Zabalili tu věc do prádla z lodních lůžek a lékař s úlevou zjistil, že její obrysy nejsou příliš zřetelné. Mužům se nějakým způsobem podařilo dostat balík přes zábradlí a do podloudnického parníčku, aniž se jim rozpadl. Cunarder se dal opět do pohybu a lékař a na lodi přítomný zástupce pohřebního ústavu se odebrali do kabiny Suydamových, aby tam nějakým způsobem vykonali poslední službu. Ještě jednou byl lékař přinucen mlčet, a dokonce lhát, neboť se přihodila ďábelská věc; když se zástupce pohřebního ústavu lékaře ptal, proč odčerpal paní Suydamové z žil veškerou krev, lékař nepřiznal, že to neudělal; nepoukázal ani na prázdná místa na poličce, kde předtím stály láhve, ani na zápach z výlevky, který dokazoval, že původní obsah lahví byl do ní ve spěchu vylit. Ti lidé pokud to vůbec byli lidé měli nápadné vyboulené kapsy, když opouštěli loď. O dvě hodiny později se svět o této děsuplné události dozvěděl z rádia vše, co vědět měl.
VI.
Toho červnového večera měl Malone aniž tušil, co se přihodilo na moři nesmírně mnoho věcí na práci v uličkách čtvrti Red Hook. Čtvrť se zdála být zachvácena náhlou hysterií; a jakoby informováni šuškandou o něčem neobvyklém, obyvatelé se v očekávání natlačili kolem kostelní tančírny a kolem domů na Parker Place. Právě zmizely tři děti modroocí Norové z ulic směrem ke Gowanu a říkalo se, že z podsaditých Vikingů, žijících v těch místech, se už utvořil dav. Malone po týdny žádal své kolegy, aby provedli rozsáhlou razii; až konečně, pohnuti okolnostmi, srozumitelnějšími jejich zdravému rozumu než vývody dublinského snílka, usnesli se na konečném úderu. Rozhodujícím podnětem byly neklid a hrozba toho večera, a proto se kolem půlnoci skupina určená k provedení razie a sestavená z osazenstva tří policejních stanic vydala na Parker Place a do jeho okolí. Policisté vyrazili pár dveří, zatkli rušitele a svíčkami osvětlené místnosti byly donuceny vydat neuvěřitelné davy cizinců všech národností, oblečených ve vzorovaných hávech, na hlavě s mitrami a jinými záhadnými pomůckami. Mnoho věcí se v tom zmatku ztratilo, protože prchající zločinci vrhali předměty do tajných šachet a zrádné pachy utlumovali náhle rozdmýchaným, ostře vonícím kadidlem. Avšak všechno bylo zbroceno krví a Malone se zachvěl, kdykoliv spatřil rošt anebo oltář, ze kterého ještě stoupal dým.
Přál si, aby mohl být na několika místech najednou; poté, co mu kurýr oznámil, že zpustlá kostelní tančírna je úplně prázdná, se rozhodl pro Suydamův suterénní byt na Parker Place. Domníval se, že byt musí obsahovat nějaký klíč ke kultu, jehož se učený čaroděj stal tak očividně středem a vůdcem; s dychtivým očekáváním prohledával plesnivé místnosti, vdechoval jemný mrtvolný odér, zkoumal podivné knihy, nástroje, zlaté cihly a láhve se zabroušeným hrdlem, nedbale tu a tam rozházené. Pojednou se mu otřela o lýtka vychrtlá černobílá kočka, podrazila mu nohy a přitom převrhla pohár do poloviny naplněný rudou tekutinou. Malone se strašně vyděsil a dodnes si není jist, co vlastně viděl, ale ve snech se mu stále zjevuje ta kočka, jak mizí, podivně a nestvůrně se proměňujíc. Pak došel k zamčeným sklepním dveřím a poohlížel se po něčem, čím by je vyrazil. Nedaleko stála masivní židle a její pevné sedadlo více než dostačovalo k rozbití starodávného obložení. Vznikla zvětšující se prasklina a pak povolily celé dveře, ale z druhé strany; vyvalil se odtud vířící a kvílící ledový závan se všemi pachy bezedné jámy a savá síla, ani pozemská ani nebeská, ovinula jako chapadly ochromeného detektiva a vtáhla jej otvorem do nezměrných prostor naplněných šepotem, kvílením a výbuchy posměšného smíchu.
Samozřejmě to byl jen sen. Všichni specialisté mu to tvrdili a on nebyl schopen dokázat opak. Vlastně by byl raději, aby to nebyla pravda; protože pak by se mu pohled na staré cihlové barabizny a tmavé tváře cizinců nezahlodal tak hluboko do duše. Ale v tu chvíli bylo všechno příšerně skutečné; nic nemůže nikdy vymazat vzpomínku na ty temné krypty, titánské oblouky, na ty neforemné pekelné bytosti, jež se giganticky plížily tichem, držíce napůl sežrané předměty, jejichž ještě žijící části křičely o milost anebo se smály šíleným smíchem. Vůně kadidla a rozkladu se mísily v ohavném koncertu a temný vzduch ožil mračnými nezřetelnými těly beztvarých elementálních věcí, které měly oči. Místy šplouchala černá lepkavá voda o onyxová mola; náhle zazněl chvějivý cinkot drsných zvonků, aby pozdravil šílený chichot nahé fosforeskující bytosti, jež vplula do zorného pole, vyškrábala se na břeh, vyšplhala se na zlatý tepaný piedestal v pozadí a uvelebila se tam, úkosem se rozhlížejíc.
Ulice nekonečné noci vybíhaly snad do všech směrů, až byl člověk nucen představit si, že zde se nachází ohnisko, ze kterého má zachvátit a pohltit města a zaplavit národy páchnoucí, hybridní morová nákaza. Do těchto míst vstoupil kosmický hřích a živen nesvatými rity započal šklebný pochod smrti, v němž jsme všichni měli shnít v houbovité nestvůry, jichž se štítí sám hrob. Zde měl Satan svůj babylónský dvůr, v krvi neposkvrněného dětství se tu smáčely malomocné údy fosforeskující Lilith. Incubové a succubové vyli chválu Hekáte a bezhlavá telata bečela k Velké matce. Kozy poskakovaly při zvuku pekelných flétniček a aegypové se neustále honili za zoufalými fauny mezi skalami, zkroucenými jako nafouklé ropuchy. Nechyběl ani Moloch a Astaroth; neboť v této kvintesenci všeho prokletí se uvolnila pouta vědomí a lidská fantazie měla volnou cestu k vyhlídkám do všech království hrůzy a zakázaných rozměrů, jež mělo Zlo sílu uhníst. Svět a příroda byly bezmocné proti útokům ze zejících studní noci, aniž mohlo nějaké znamení či modlitba zvrátit Valpuržinu noc hrůz, jež nastaly, když se mudrc s obludným klíčem setkal s hordou, která vlastnila zamčenou truhlu přetékající zděděným ďábelským učením.
Fantasmaty náhle pronikl paprsek pozemského světla a Malone mezi rouháním tvorů, kteří měli být už dávno mrtvi, zaslechl šplouchání vesel. Objevil se člun s lucernou na přídi; byl připoután k železnému kruhu zasazenému do slizkého kamenného mola a vyzvrátil ze svých útrob několik mužů temné pleti, nesoucích dlouhý předmět zabalený do ložního prádla. Přinesli jej před nahou fosforeskující bytost na tepaném zlatém podstavci a ona se zachichotala a chňapla po balíku. Muži jej rozmotali a vzpřímili před podstavcem snětí prolezlou mrtvolu odulého starce s ježatou bradou a rozcuchanými bílými vlasy. Fosforeskující bytost se znovu zahihňala; muži vytáhli z kapes láhve a pomazali jí nohy rudou tekutinou; pak jí láhev podali, aby se z ní napila.
Tu se z klenuté chodby, ztrácející se v nekonečnu, ozval démonický hřmot a chrčení rouhavých varhan, dusících se a nakřáplým sardonickým basem ze sebe chrlících pekelný výsměch. V tu chvíli se všechno, co bylo již v pohybu, elektrizovalo; v okamžiku se zformoval slavnostní průvod a horda stvůr odvrávorala pryč, přitahována tím zvukem kozy, satyrové, aegypové, incubové, succubové i lemuři, zkroucené ropuchy i beztvaří elementálové, kvílející bytosti s psí mordou i němí plíživci v tmách v čele s ohavnou nahou fosforeskující bytostí, která se předtím krčila na tepaném zlatém trůnu a nyní nestoudně kráčela vpřed, nesouc v náručí odulou mrtvolu starce se skelným pohledem. V pozadí tančil podivný temný dav a celý průvod hopsal a křepčil s dionýskou zuřivostí. Malone odklopýtal několik kroků za nimi, omámen a v deliriu, pochybuje o své sounáležitosti s tímto či jiným světem. Pak se obrátil, zavrávoral a sklesl na chladný vlhký kámen, lapaje po dechu a chvěje se, za stálého chraptění démonických varhan a slábnoucího vytí, bubnování a cinkání šíleného procesí.
Matně si uvědomoval děsivé prozpěvování a strašlivé chrčení v dálce. Občas k němu černým obloukovím proniklo zaúpění či zaječení obřadného vytržení; chvílemi odtud zaznělo ohavné řecké vzývání, jehož slova četl nad kazatelnou v kostelní tančíme.
O příteli a noční společníku, ty, jenž máš potěchu z vytí psů (zde vypuklo příšerné vytí) a z rozlité krve (zde splynuly nepopsatelné zvuky s morbidním jekotem), ty, jenž bloudíš mezi stíny hrobek (zazněl pištivý zvuk), ty, jenž lačníš po krvi a děsíš smrtelníky (krátké ostré výkřiky z myriády hrdel), Gorgo (sborově opakováno), Mormo (extaticky opakováno), měsíci s tisícem tváří (vzdechy, tóny flétny), shlédni se zalíbením na naše oběti!
Když zpěv utichl, zazněl všeobecný řev a chrčení nakřáplých basových varhan téměř zaniklo v syčivém zvuku. Pak zaznělo přerývané oddechování z nespočetných hrdel a bábel štěkavých a mečivých slov: "Lilith, Velká Lilith, ejhle ženich!" Ozvaly se další výkřiky, rámus rvačky a ostrý, pleskavý zvuk nohou běžící postavy. Kroky se blížily a Malone se pozvedl na lokti, aby viděl.
Světlo v kryptě, které předtím pohaslo, trochu zesílilo; a v ďábelském osvětlení se objevila prchající postava toho, jenž by už neměl ani prchat, ani dýchat snětí zachvácená mrtvola odulého starce, se skelným pohledem, která už nepotřebovala pomoc, ale byla oživena pekelnými kouzly právě skončeného rituálu. Za ním se hnala nahá, chichotající se fosforeskující bytost, která předtím stála na tepaném podstavci, a za ní osmahlí muži a celá ta strašlivá, odpudivá cháska. Mrtvola měla před svými pronásledovateli náskok a zdálo se, že míří k určitému cíli, neboť napínala shnilé svaly, aby se dostala k tepanému zlatému podstavci, jehož nekromantická důležitost byla zřejmě nesmírná. Ještě okamžik a dosáhla svého cíle, zatímco supící dav se řítil kupředu stále šílenější rychlostí. Ale už bylo pozdě; vytřeštěná mrtvola, jež bývala Robertem Suydamem, jedním závěrečným vzepětím sil, při němž se trhaly šlachy a odporný trup se hroutil na zem v rosolovitém rozkladu, dosáhla svého cíle a zvítězila. Náraz byl obrovský, ale splnil svůj účel; bořitel se změnil v hnilobnou bahnitou skvrnu, ale podstavec, do něhož vrazil, se zakymácel, naklonil se a zhroutil se z onyxové podložky do hustých vod pod sebou, a jak těžce klesal do neskutečných proudů spodního Tartaru, vyslal na rozloučenou záblesk tepaného zlata. V této chvíli se celý hrůzný výjev před Maloneovýma očima rozplynul v nicotě a on sám omdlel při hromovém třesku, kterým byl snad vyhlazen celý vesmír zla.
VII.
Neuvěřitelně živý sen, který se Maloneovi zdál předtím, než se dozvěděl o Suydamově smrti a jeho únosu na moři, byl zvláštním způsobem doplněn některými zarážejícími fakty v celém případu, ačkoli není důvodu, proč by jim měl kdokoliv věřit. Tři staré domy na Parker Place, nepochybně dávno prohnilé rozkladem skrz na skrz, se bez viditelného důvodu zhroutily, právě když byla uvnitř nejméně polovina skupiny provádějící razii a většina zadržených; velká část jich na místě zahynula. Přežili jen ti, co se právě zdržovali v přízemí a ve sklepích. Malone měl štěstí, že se v té chvíli nacházel hluboko pod Suydamovým domem. Skutečně tam byl a nikdo nemá právo to popřít. Našli ho v bezvědomí na břehu černočerného jezírka, několik stop od groteskní, ohavné změti shnilého masa a kostí, která byla podle chrupu indentifikována jako Suydamovo tělo. Případ se tak vyřešil, protože podzemní pašerácký průplav ústil právě zde; muži, kteří unesli Suydama z lodi, jej přivezli domů. Ti muži nebyli nikdy nalezeni anebo alespoň nikdy identifikováni; a lodní lékař stále není spokojen s prostými pravdami předkládanými policií.
Suydam stál zjevně v čele rozsáhlé bandy převádějící lidi na pevninu, neboť průplav pod jeho domem byl jen jedním z několika podzemních kanálů a tunelů nalézajících se v blízkém okolí; existoval také tunel vedoucí ze Suydamova domu do krypty pod kostelní tančírnou, krypty dostupné z kostela jen úzkou tajnou chodbou v severní zdi, v jejíchž výklencích byly objeveny podivné, hrozivé předměty. V rozlehlé klenuté kapli s dřevěnými lavicemi a podivně vyzdobeným oltářem se našly i chrčivé varhany. Stěny byly lemovány malými celami, v sedmnácti z nichž hrůza pomyslet byli nalezeni přikováni osamělí vězňové ve stavu úplné nepříčetnosti, včetně čtyř matek s dětmi krajně podivného vzezření. Tyto děti zemřely brzy poté, co byly vyneseny na denní světlo; lékaři považovali tuto okolnost za dosti milosrdnou. Nikdo z těch, kdo je zkoumali kromě Malonea, si nevzpomněl na pochmurnou otázku starého Delria: "An sint unquam daemones incubi et succubae, et an ex táli congressu prales nascia queat?"
Než byly průplavy zasypány, byly důkladně prohledány a vydaly ze sebe úžasnou přehlídku rozřezaných a rozštípaných kostí všech velikostí. Zde se zcela očividně nacházel klíč k epidemii únosů dětí, i když jen dvěma přeživším zatčeným mohla být účast na nich právně dokázána. Ti muži jsou nyní ve vězení, jelikož obvinění, že napomáhali při vraždách samých, nebylo přesvědčivé a neobstálo. Tepaný zlatý podstavec či trůn, o kterém se Malone často zmiňoval jako o objektu prvořadé okultní důležitosti, nebyl nikdy vynesen na světlo, i když na jednom místě pod Suydamovým domem bylo zjištěno, že kanál se prohlubuje ve studni příliš hlubokou, než aby mohla být vybrána. Studna byla zasypána až po ústí a zabetonována, když byly budovány sklepy nových budov, ale Malone často uvažuje, co asi zůstalo pohřbeno v té hloubce. Policie, uspokojena, že polapila nebezpečnou bandu maniaků a pašeráků lidí, předala pochybné Kurdy, kteří byli před deportací odhaleni jakožto příslušníci jezídského klanu vyznavačů ďábla, federálním úřadům. Podloudnická loď a její posádka zůstaly prchavou záhadou, i když cyničtí detektivové jsou stále hotovi překazit její pašerácké spády a kšefty s rumem. Malone se domnívá, že rozhled těchto detektivů je žalostné omezený, jelikož se nikterak nepozastavují nad myriádou nevysvětlitelných detailů a nad sugestivní tajuplností celého případu. Stejně kriticky se však staví k tisku, který spatřoval v celé záležitosti jen morbidní senzaci a kochal se tím malým sadistickým kultem, který mohl být označován za děs, mající kořeny v samotném srdci vesmíru. Avšak Malone je spokojen, že může pokojně nabírat sil v Chepachetu, uklidňovat svůj nervový systém a modlit se, aby čas postupně přenesl jeho strašlivý zážitek z říše přítomné skutečnosti do hájemství pitoreskní polomytické odloučenosti.
Robert Suydam odpočívá vedle své nevěsty na greenwoodském hřbitově. Nad jeho podivně rozpadlými kostmi nebyl vykonán žádný obřad a příbuzní jsou vděčni za to, že celý případ došel rychlého zapomenutí. Skutečnost, že učenec byl zapleten do hrůzných událostí ve čtvrti Red Hook, nebyla nikdy právně doložena, jelikož jeho smrt zabránila výslechu, kterému by býval byl jinak podroben. O jeho konci se příliš nemluví a rodina Suydamova doufá, že další generace na něho budou vzpomínat jen jako na zamlklého samotáře, který se zabýval neškodnou magií a folklórem.
A čtvrť Red Hook tam to vypadá stále stejně. Suydam se objevil a zmizel; hrůza vyvstala a zanikla, ale zlobný duch temnoty a neřesti dál bují mezi bastardy ve starých cihlových domech a plíživé bandy stále defilují z neznámých důvodů pod okny, v nichž se nevysvětlitelně objevují a mizí světla a zkřivené obličeje. Odvěký děs je hydrou s tisícem hlav a kulty temnoty mají původ v rouhání hlubším než studna Démokritova. Zvířecká duše je všudypřítomná a triumfuje a legie kalnookých podobaných mladíků v Red Hooku stále zpívají, proklínají a kvílí, jak se hrnou od propasti k propasti, nikdo netuší odkud a kam, postrkováni slepými zákony biologie, jež sami snad nikdy nepochopí. Jako zastara do čtvrti Red Hook více lidí přichází, než ji po nábřeží opouští, a už se zase šušká, že pod zemí vedou nové kanály do jistých rušných středisek, kde se obchoduje s alkoholem a věcmi, o nichž se nelze ani zmínit.
Kostelní tančírna je nyní spíše tančírnou a v jejích oknech se v noci objevují podivné obličeje. Nedávno se jeden policista nechal slyšet, že zasypaná krypta byla opět vyčištěna, a to bez jakéhokoli vysvětlitelného důvodu. Kdo jsme, že se máme střetávat se zlem starším, než historie a lidstvo? Při takových hrůzách křepčily už opice v Asii a zhoubné bujení číhá v bezpečí, šíříc se tam, kde řady domů z otlučených cihel skrývají tajemství.
Malone se nechvěje bez příčiny neboť zrovna nedávno jeden policista vyslechl, jak šilhavá babice s temnou pletí ve stínu dvorku šuškaným patois něco učí malé dítě. Zaposlouchal se a slova, která ji slyšel opakovat znovu a znovu, mu připadala velmi zvláštní:
"Ó příteli a noční společníku, ty, jenž máš potěchu z vytí psů a z rozlité krve, ty, jenž bloudíš mezi stíny hrobek, ty, jenž lačníš po krvi a děsíš smrtelníky, Gorgo, Mormo, měsíci s tisícem tváří, shlédni se zalíbením na naše oběti!"