VZPOMÍNÁNÍ NA DR. SAMUELA JOHNSONA
VZPOMÍNÁNÍ NA DR. SAMUELA JOHNSONA
Sepsal ctihodný Humphrey Littlewit
Privilej vzpomínání, byť třebas nesouvislého či únavného, jest všeobecně vyhrazena těm nejvěkovitějším; právě skrze takové vzpomínky předávají se ovšem potomstvu začasto kuriózní dějinné události či bezvýznamné historky o velikánech.
Ač tu a tam povšimli si přemnozí mí čtenářové, že styl mého psaní vyznačuje se jakýmsi starosvětským spádem, přece jen jsem ku svému značnému potěšení zapadl mezi dnešní mladé pokolení, jako bych k němu přináležel, před-stíraje všade, že jsem se narodil léta Páně 1890 v Americe. Avšak nyní rozhodl jsem se vyznati z věci, již jsem doposud ze strachu z lidské nevíry uchovával v tajnosti, a poděliti se s veřejností o své dlouholeté vědění, abych tak nasytil její lačnost po autentických informacích z věku, s jehož slavnými osobnostmi jsem se přátelil. Nechť tedy vejde ve známost, že jsem přišel na svět na rodinném sídle v Devonshiru dne desátého srpna léta Páně 1690 (či dvacátého srpna dle nového počítání gregoriánského), a nyní tedy čítám svůj dvousetosmadvacátý rok. Záhy přišel jsem do Londýna a coby děcko na vlastní oči spatřil nejednoho slovutného muže z dob panování krále Viléma, včetně nebožtíka pana Drydena, jenž rád vysedával v kavárně U Willa. Později jsem se tuze sblížil s panem Addisonem a dr. Swiftem, a ještě více s panem Popem, jehož ctil jsem do jeho posledního dne. Jelikož však hodlám psáti o svém společníku z časů pozdějších, totiž o zvěčnělém Dr. Johnsonovi, protentokráte o dobách svého mládí pomlčím.
O doktorovi doslechl jsem se poprvé v roce 1738, ačkoli tehdy nebyli jsme si ještě představeni.
Pan Pope právě dokončil svůj Epilog k Satirám a chystal jej do tisku. Týž den, co kus vyšel, byla vydána i satira po způsobu Juvenalově, nazvaná Londýn, od tehdy ještě neznámého Johnsona; ve městě vzbudila veliký rozruch, a mnozí gentlemani nejvybranějšího vkusu dokonce prohlašovali, že jest dílem básníka většího nad samotného pana Popea. Navzdory tomu, že leckteří nactiutrhači špitali si o malicherné žárlivosti, neměl pan Pope pro umění svého nové-ho soka než slova uznání; a když se od pana Richardsona dozvěděl, kdo onu novotu napsal, pověděl mi, že „o panu Johnsonovi ještě uslyšíme".
Osobně jsem doktora poznal až v roce 1763, kdy jsem mu byl v krčmě U Mitry představen prostřednictvím pana Jamese Boswella, mladého Skota, jenž pocházel z dobré rodiny a pyšnil se značnými vědomostmi, byť poněkud slabším důvtipem, a jemuž jsem občas opravoval výtvory v řeči vázané.
Doktor Johnson, jak jsem se tehdy mohl na vlastní oči přesvědčit, byl muž zavalitý a dýchavičný, dosti chudě oděný a poměrně nedbalého zevnějšku. Pamatuji se, že na hlavě měl huňatou paruku s loknami, rozpuštěnou a nenapudrovanou, jež by byla pasovala na mnohem menší hlavu. Šaty měl rezavě hnědé, značně pomačkané, a chyběl na nich nejeden knoflík. Ve tváři, poněkud zohyzděné krticí, byl příliš odulý, než aby mohl být pohledný, a neustále trhal křečovitě hlavou sem a tam. O jeho neduživosti slyšel jsem ovšem již předtím, a to od pana Popea, jenž se naň tu i onde poptával.
Poněvadž mi tehdy bylo třiasedmdesát, o plných devatenáct let více než Dr. Johnsonovi (tituluji ho tak, ač doktorátu dosáhl až dva roky poté), přirozeně jsem očekával, že mému věku projeví nějakou úctu, a tudíž jsem z něj na rozdíl od mnoha jiných neměl nižádný strach. Když jsem se jej však otázal, jak se mu v Londoneru, mém periodiku, pozdávala má příznivá zmínka o jeho slovníku, řekl: „Milý pane, nevzpomínám si, že bych kdy nahlédl do vašich no-vin, a mínění nepříliš přemýšlivé části lidstva mne vůbec valně nezajímá." Protože mne jeho věhlas ponoukal, abych usiloval o jeho pochvalný souhlas, převelice mne takové nezdvořáctví zamrzelo, i pokusil jsem se o odvetu a pravil jsem, že mne udivuje, jak může rozumný člověk vynášeti soudy o přemýšlivosti někoho, jehož výplody dle vlastní-ho přiznání nebyl nikdy četl. „Inu, vážený pane," odvětil Johnson, „abych rozpoznal povrchnost úsudku toho kterého autora, není mi třeba obeznamovati se s jeho psaním, když ji dotyčný sám sdostatek prozrazuje tím, jak své výplody dychtivě zmiňuje hned v první otázce, již mi položí." Když jsme se tedy takto spřátelili, rozhovořili jsme se o rozličných tématech. Chtěl jsem se mu zavděčit, i pravil jsem, že nevěřím v pravost Ossianových básní. Na to řekl pan Johnson: „To, milý pane, ještě nikterak nesvědčí o vašem ostrovtipu; ví-li o něčem celé město, není to pro rádoby kritika žádný zvláštní objev. Zrovna tak mohl byste odtušiti, že chováte silné podezření, že Ztracený ráj napsal Milton!"
Poté vídali jsme se s Johnsonem hojně, nejčastěji na setkáních Literárního klubu, kterýžto doktor založil v následujícím roce ve spolku s parlamentním řečníkem panem Burkem, urozeným panem Beauclerkem, zbožným kapitánem domobrany panem Langtonem, všeobecně známým malířem sirem Reynoldsem, romanopiscem a básníkem dr. Goldsmithem, tchánem páně Burka Dr. Nugentem, sirem Johnem Hawkinsem, panem Anthony Chamierem a mou maličkostí. Většinou scházívali jsme se jednou týdně kolem sedmé hodiny večerní v hostinci U Turkovy hlavy v Gerrard Street v Soho, dokud podnik nebyl prodán a přeměněn v soukromý byt; po této události přesunula se naše zasedání postupně ke Knížeti do Sackville Street, k Le Tellierovi do Dover Street a k Parsloeovi a posléze do taverny Pod Doškovou střechou v St. James Street. Naše setkání vyznačovala se pozoruhodně přátelskou atmosférou a poklidem, což jest v příkrém protikladu s rozbroji a rozkoly, jež lze pozorovati v literárních a žurnalistických sdruženích dnes. Onen poklid byl tím pozoruhodnější, že jsme ve svém středu měli muže protichůdných názorů. Dr. Johnson a já, i mnoho dalších, jsme byli zapřisáhlí toryové, zatímco pan Burke byl whig, stavěl se proti americké válce za nezávislost a publikoval na toto téma nemálo proslovů. Nejméně příjemným členem klubu byl jeden z jeho zakladatelů, sir John Hawkins, jenž později o naší společnosti napsal řadu zkreslujících statí. Sir John byl vůbec dosti výstřední patron; jednou třebas odmítl zapraviti svůj podíl na účtu za večeři, neboť doma navykl si nevečeřeti. Jindy zase pozurážel pana Burka natolik hrubě, že jsme mu vespolek dali najevo nelibost; po této neshodě přestal na naše setkání docházeti. S doktorem se však nikdy otevřeně nerozkmotřil a byl i vykonavatelem jeho poslední vůle, ač pan Boswell a mnozí jiní chovali oprávněné pochyby o ryzosti jeho přátelství. Mezi další, pozdější členy klubu patřili herec a odvěký doktorův přítel pan David Garrick, pánové Thomas a Joseph Wartonovi, dr. Adam Smith, autor Památek dr. Percy, historik pan Edward Gibbon, hudebník dr. Burney, kritik pan Malone a pan Boswell. Pan Garrick přitom dosáhl přijetí jen s obtížemi; doktor totiž navzdory jejich velkému přátelství dával najevo okázalou nechuť ke všemu, co byť jen z dálky zavánělo divadlem.
Johnson měl prazvláštní zvyk zastávati se Davyho, když ostatní stavěli se proti němu, a vystupovati proti němu, když s ním ostatní souhlasili. Nepochybuji však ani v nejmenším, že měl pana Garricka upřímně rád, neboť o něm nikdy nehovořil tak jako o Footeovi, jenž byl vzdor svému komediálnímu nadání skutečným neotesancem. Příliš oblíben nebyl ani pan Gibbon; jeho jízlivé, posměšné chování uráželo i ty z nás, kdož se nejvíce obdivovali jeho historickým pojednáním. Já si zvlášť oblíbil pana Goldsmithe, muže nevelkého vzrůstu, marnivého a nepříliš pohotového v konverzaci, jelikož jsem byl stejně neschopen zaskvíti se v hovoru jako on. Pan Goldsmith na dr. Johnsona značně žárlil, ač jej proto nepřestal mít rád a nectil jej o nic míň. Vzpomínám si, jak se jednou ocitl v naší společnosti cizinec, tuším, že Němec, a zatímco Goldsmith hovořil, povšiml si cizinec, že doktor chystá se ke slovu. Bezděčně hledě na Goldsmithe jako na překážku, jež stojí v cestě větší osobnosti, přivolal na sebe cizinec Goldsmithovu nehynoucí zášť, když se naň neomalené osopil: „Psst, tóktor Tšónson búde mlúfit!"
Byl jsem v této vybrané společnosti trpěn spíše pro svá léta než pro svůj důvtip či učenost; s ostatními nemohl jsem se poměřovati. Doktorovi byla trnem v oku má náklonnost k monsieuru Voltairovi; on sám byl totiž hluboce pravověrný a o francouzském filosofovi říkával: „Vir est acerrimi Ingenii et paucarum Literarum."
Pan Boswell, drobný posměváček, s nímž jsem se znal už z dřívějška, tropíval si rád žerty z mých neohrabaných způsobů i staromódní paruky a oděvu. Jednou po požití nemírného množství vína, jemuž mimochodem převelice holdoval, pustil se do mne ostřeji a pokusil se mne zesměšniti pomocí několika improvizovaných veršíků, jež chvatně načmáral na stůl; postrádaje však pomoci, již jsem mu při jeho skládání obyčejně poskytoval, dopustil se hrubé gramatické chyby. Řekl jsem mu, že by neměl haněti zřídla své poezie. Jindy si zas Bozzy, jak jsme jej přezdívali, stěžoval na přílišnou přísnost, již jsem projevoval vůči spisovatelským nováčkům ve svých článcích pro Monthly Review; každého aspiranta na přízeň Múz prý hned srazím ze svahů Parnasu. „Milý pane," odvětil jsem, „jste na omylu. Ti, kdož se na oněch svazích neudrží, padají z nich z nedostatku vlastních sil, avšak v touze skrýti svou slabost připisují svůj neúspěch prvnímu kritiku, jenž se o nich zmíní." S potěšením vzpomínám, že dr. Johnson se v této věci postavil za mne.
Dr. Johnson vynikal nade všemi v nasazení, s nímž revidoval cizí nepodařené verše; vždyť se říká, že v knize té nebohé slepé staré paní Williamsové není ani dvojverší, jež by nebylo doktorovo. Jedenkrát mi Johnson odříkal pár veršíků od sluhy vévody z Leedsu, které jej natolik pobavily, že se je naučil slovo od slova nazpaměť. Pojednávají o vévodově sňatku a svou úrovní připomínají tak silně výtvory některých pisálků z poslední doby, že nejsem s to odolati pokušení, abych je tu uvedl:
Až učiní vévoda z Leedsu svou
dámu překrásnou a počestnou,
bude ta paní blaženou,
že může přebývat s vévodou.
Přeptal jsem se doktora, zdali se kdy pokusil dodati onomu kusu alespoň špetky ducha, a když prozradil, že nikoliv, pro své pobavení napravil jsem jej sám takto:
Až v sňatek vstoupí urozený Leeds
s ctnou pannou, již zdobí překrásná líc,
jak srdce její čisté zaplesá,
že lásce jejich přejí nebesa!
Když jsem svoje dílko dr. Johnsonovi ukázal, pravil: „Drahý pane, narovnal jste sice metrum, ale veršům nedodal jste ani vtipu, ani poezie."
S potěšením líčil bych své zážitky s dr. Johnsonem a jeho kroužkem mudřeců mnohem déle, avšak jsem už stár a snadno se unavím. Kdykoli se pokusím uchopit ve vzpomínkách minulost, zdá se, jako bych jen vršil útržky bez ladu a skladu; a obávám se, že mohu osvětliti jen pramálo záležitostí, o nichž by už nebyli zevrubně hovořili jiní. Pakli by se však tyto mé zápisky setkaly s příznivou odezvou, mohl bych snad časem přidati ještě několik dalších anekdot ze starých časů, z nichž zůstal jsem mezi živými samojediný. Na Sama Johnsona a jeho klub mám mnoho vzpomínek; členem klubu jsem ostatně zůstal ještě dlouho po doktorově smrti, již jsem byl upřímně oplakal. Vzpomínám si, jak byl třemi hlasy vyloučen ctihodný generál John Burgoyne, jehož dramatická a básnická díla vyšla až po jeho skonu; stalo se tak zřejmě pro jeho nešťastnou porážku v americké válce, k níž došlo u Saratogy. Ubohý John! Jeho synovi vedlo se myslím lépe a stal se z něj baronet. Ale jsem velice unaven. Jsem stár, velice stár, a je čas, abych se odebral ke svému odpolednímu odpočinku.