Ti druzí bohové
Ti druzí bohové
Na nejvyšším ze zemských vrcholů sídlí bohové Země a nestrpí, aby nějaký člověk řekl, že je spatřil. Kdysi obývali nižší vrcholky, avšak lidé z nížin stále zlézali skalnaté zasněžené svahy a zaháněli bohy do vyšších a vyšších hor, až nyní zbývá ta poslední. Když opustili své starší vrcholky, odnesli s sebou všechny známky své přítomnosti - jen jedinkrát, jak se říká, nechali tesaný obraz na stěně hory, jíž říkali Ngranek
Nyní se však odebrali na neznámý Kadath ve studené pustině, kam lidé nechodí, a zpřísněli, protože nemají žádný vyšší vrcholek, kam by prchli při příchodu lidí. Zpřísněli, a zatímco se kdysi nechávali od lidí vypudit, nyní jim zakazují přijít, anebo přijdou-li, odejít. Dobře, že lidé nevědí o Kadathu ve studené pustině, jinak by se jej nemoudře pokoušeli zlézt.
Když někdy na bohy Země padne stesk po domově, navštěvují za klidné noci vrcholky, kde kdysi bydlili, a tiše pláčí, když se snaží hrát si postaru na svazích, na něž vzpomínají. Lidé pocítili slzy bohů na Thurai s bílou čepičkou, třebaže je považovali za déšť, a slyšeli vzdechy bohů v naříkavých větrech za úsvitu na Lerionu. Bohové plují v oblačných lodích a moudří venkované mají legendy, díky nimž se drží stranou od jistých vysokých štítů, když je oblačná noc, neboť už nejsou shovívaví jako zastara.
V Ultharu, který leží za řekou Skai, kdysi bydlíval stařec dychtící spatřit bohy Země; muž hluboce sečtělý v sedmi tajemných knihách země a obeznámený s Pnakotickými rukopisy z dalekého mrazivého Lomaru. Jmenoval se Moudrý Barzai a vesničané vyprávějí, jak v noci podivného zatmění vystoupil na horu.
Barzai věděl o bozích tolik, že mohl předpovídat jejich příchody a odchody, a uhodl tak mnoho z jejich tajemství, že byl sám považován za poloboha. To on moudře poradil ultharským měšťanúm, když vydali svůj pozoruhodný zákon proti zabíjení koček, a on jako první řekl mladému knězi Atalovi, kam chodí černé kočky o púlnoci před svatým Janem. Barzai byl znalý nauk o bozích Země a vznikla v něm touha pohlédnout jim do tváře. Věřil, že by jej jeho velké tajné poznání o bozích mohlo zaštítit před jejich hněvem, a tak se rozhodl vystoupit na vrchol vysokého a skalnatého Hatheg-Kla za noci, kdy věděl, že tam bohové budou.
Hatheg-Kla je daleko v kamenité poušti za Hathegem, po němž má jméno, a tyčí se jako skalní socha v mlčenlivém chrámu. Okolo jeho štítu si vždy truchlivě pohrávají mlhy, protože mlhy jsou vzpomínkou na bohy a bohové milovali Hatheg-Kla, když na něm v dávných dnech sídlívali. Bohové Země často navštěvují Hatheg-Kla ve svých oblačných lodích a prostírají bledé páry po svazích, když ponořeni do vzpomínek tančí na vrcholku pod jasným měsícem. Obyvatelé Hathegu říkaji, že je nedobré šplhat na Hatheg-Kla v kterýkoli čas, a v noci, kdy bledé páry skrývají vrcholek a měsíc, že to znamená smrt, avšak Barzai, když přišel ze sousedního Ultharu se svým učedníkem, mladým knězem Atalem, na ně nedbal. Atal byl pouhým synem hostinského, a někdy se bál, avšak Barzaiúv otec byl lanckrabě, jenž sídlil ve starobylém hradu, a proto Barzai neměl v krvi žádnou lidskou pověrčivost a bázlivým venkovanům se jen smál.
Navzdory prosbám vesničanů se s Atalem vydali z Hathegu do kamenité pouště a u táborového ohně za noci rozmlouvali o bozích Země. Putovali mnoho dnů a z dálky viděli vysoký Hatheg-Kla s jeho aureolou truchlivé mlhy. Třináctý den dospěli k úpatí osamělé hory a Atal vyslovil své obavy. Ale Barzai byl starý a učený a z ničeho neměl strach, a tak směle vykročil napřed do svahu, který nezlezl nikdo od doby Sansua, o němž se s děsem píše ve zteřelých Pnakotických rukopisech.
Cesta byla skalnatá a byly na ní nebezpečné rokle, útesy a padající kamení. Později přišel chlad a sníh a Barzai i Atal často klouzali a padali, jak si lopotně probíjeli cestu vzhůru holemi a sekerami. Posléze vzduch zřídl, obloha změnila barvu a lezcům se těžko dýchalo; přesto se drali stále nahoru, žasli nad cizotou scenérie a vzrušovalo je pomyšlení, co se bude dít na vrcholku, až vyjde měsíc a kolem se rozprostřou bledé páry. Tři dny tak šplhali výš a výš ke střeše světa; potom se utábořili a čekali, až oblaka zakryjí měsíc.
Po čtyři noci oblaka nepřišla a měsíc svítil studeně dolů řídkými truchlivými mlhami okolo tiché čnělky. Pátou noc, za úplňku, uviděl Barzai daleko na severu pár hustých mraků, a tak zůstali s Atalem vzhůru a pozorovali je, jak se blíží. Pomalu, uvážlivě pluly blíž, hutné a majestátní, a řadily se kolem štítu vysoko nad pozorovateli, až zastřely měsíc i vrcholek. Pozorovatelé dlouhou hodinu hleděli, zatímco se páry kadeřily a oblačná clona houstla a byla stále neklidnější. Barzai byl zběhlý v učení o bozích Země a napínal sluch, aby uslyšel jisté zvuky, avšak Atal cítil chlad par a hrozivost noci, a velmi se bál. A když začal Barzai pomalu stoupat výš a dychtivě kynul, dlouho to trvalo, než se Atal vydal za ním.
Páry byly tak husté, že se šlo těžko, a přestože Atal nakonec Barzaie následoval, stěží nad sebou v zahaleném svitu měsíce viděl jeho šedý stín na šerém svahu. Barzai chvátal daleko vpředu, a přes jeho stáří se zdálo, že šplhá snáze nežli Atal; nebál se srázu, který začínal být příliš strmý pro každého kromě nebojácného siláka, a nezastavoval se ani před širokými černými roklemi, jež Atal přeskakoval jen stěží. Tak prudce stoupali přes balvany a strže, klouzali, klopýtali a někdy se děsili obrovitosti a hrozné mlčenlivosti nehostinných ledových čnělek a němých žulových srázů.
Za chviličku zmizel Barzai Atalovi z očí, když zlézal ohavný útes, který jako by se boulil ven a přehrazoval stezku každému lezci nehnanému touhou spatřit bohy Země. Atal byl hluboko pod ním a přemýšlel, co si počne, až na to místo dojde, když tu si s podivem všiml, že světlo zesílilo, jako by bezoblačný vrcholek a měsícem zalité místo setkání bohů byly velmi blízko. A jak se škrábal k vyboulenému útesu a prosvětlené obloze, cítil strach otřesnější, než poznal kdy předtím. Pak uslyšel hustými mlhami divoce křičet jásavý Barzaiův hlas:
"Slyšel jsem bohy. Slyšel jsem bohy Země, jak radostně zpívají na Hatheg-Kla! Prorok Barzai zná hlasy bohů Země! Mlhy jsou řídké, měsíc je jasný, a já spatřím bohy, jak divoce tančí na Hatheg-Kla, který milovali v mládí. Barzai svou moudrostí přerostl bohy Země, a jejich kouzla a zábrany nejsou pro jeho vůli ničím; Barzai uvidí bohy, pyšné bohy, skryté bohy, bohy Země, kteří pohrdají lidským pohledem!"
Atal neslyšel bohy, jež slyšel Barzai, byl však již blízko vybouleného útesu a hledal, kde by se na něm mohl zachytit nohama. Pak slyšel, jak Barzaiúv hlas sílí a stoupá v tónině:
"Mlha je velmi řídká a měsíc vrhá stíny na svah; hlasy bohů Země jsou vysoké a divoké a oni se bojí příchodu Moudrého Barzaie, který je větší než oni... Světlo měsíce bliká, když před ním tančí bohové Země; uvidím tančící podoby bohů, kteří poskakují a vyjí v měsíčním svitu... Světlo slábne a bohové se bojí ..."
Zatímco Barzai takto vykřikoval, pocítil Atal přízračnou změnu v celém ovzduší, jako by zákony Země ustupovaly zákonům vyšším; neboť stezka byla sice ještě strmější než předtím, ale cesta vzhůru se nyní stala děsivě snadnou a vyboulený útes nebyl takřka žádnou překážkou, když k němu dospěl, a nebezpečně klouzal vzhůru po jeho vypouklém povrchu. Světlo měsíce podivné zesláblo, a jak se Atal mlhou řítil vzhůru, zaslechl Moudrého Barzaie vykřikovat ze stínů:
"Měsíc se zatměl a bohové tančí v noci; na obloze je hrůza, neboť na měsíc se sneslo zatmění nepředpovídané v žádných knihách lidí ani bohů Země... Na Hatheg-Kla působí neznámá kouzla, protože výkřiky zděšených bohů se změnily v smích a ledové svahy se nekonečně řítí do černých nebes, kam se vrhám... Hej! Hej! Konečně! V šerém světle spatřuji bohy Země!"
A v tu chvíli uslyšel Atal, mrákotně klouzající vzhůru po nepředstavitelných srázech, ve tmě ohavný smích a do něho zazněl výkřik, jaký nikdo nikdy neslyšel, leda v Phlegetonu nevypověditelných nočních můr; výkřik, v němž zazněla hrůza a úzkost celého života s přízraky, zhuštěná do jediného obludného okamžiku:
"Ti druzí bohové! Ti druzí bohové! Bohové kosmických pekel, kteří chrání slabé bohy Země!... Odvrať se... - Jdi zpátky... Nedívej se! Nedívej se! Msta nekonečných propasti... Ta prokletá, proklínaná jáma... Milosrdní bohové Země, já padám do nebe!"
A jak Atal zavřel oči, zacpal si uši a pokoušel se skákat dolů proti strašnému tahu z neznámých výšin, na Hatheg-Kla se rozlehlo ono strašlivé zahřmění, které probudilo dobré vesničany v nížinách a počestné měšťany v Hathegu, Niru a Ultharu a dalo jim spatřit přes mraky to podivné zatmění měsíce, jež nikdy nepředpověděla žádná kniha. A když měsíc konečně vyšel, byl Atal v bezpečí na nižších horských sněhových polích, aniž byl viděl bohy Země, či ty druhé bohy.
Ve zteřelých Pnakotických rukopisech se vypráví, že Sansu nenašel nic než němý led a skálu, když v mládí světa vyšplhal na Hatheg-Kla. Když však muži z Ultharu, Niru a Hathegu přemohli strach a za dne zlezli ten strašidelný sráz, aby našli Moudrého Barzaie, na holém kamenném vrcholku nalezli vryt zvláštní kyklopský symbol o šíři padesáti loket, jako by skálu zdrásalo obři dláto. A symbol se podobal tomu, jejž učenci zpozorovali v těch strašlivých částech Pnakotických rukopisů, které byly tak starobylé, že nešly číst. To našli.
Moudrého Barzaie nenašli nikdy a svatý kněz Atal se nikdy nenechal přesvědčit, aby se modlil za odpočinutí jeho duše. Lidé z Ultharu, Niru a Hathegu se také dodnes lekají zatměni a v noci, kdy bledé páry skrývají vrcholek hory a měsíc, se modlí. A nad mlhami na Hatheg-Kla bohové Země tančívají a vzpomínají; vědí totiž, že jsou tu v bezpečí, a rádi přilétají na oblačných lodích z neznámého Kadathu a hrají si jako zastara, jako když byla Země nová a lidé se nesápali do nepřístupných míst.