Stříbrný klíč
Stříbrný klíč
Když bylo Randolphu Carterovi třicet, ztratil klíč od brány snů. Do té doby si vynahrazoval přízemnost života nočními výlety do podivných starobylých měst za hranicí prostoru a do líbezných neuvěřitelných zahradních zemí za moři éteru, ale jak na něm tvrdla slupka středního věku, cítil, že mu ty svobody po troškách unikají, až byl nakonec docela odříznut. Jeho galéry již nemohly plout proti proudu řeky Oukranos okolo zlacených věží Thranu, ani jeho sloní karavany nedusaly libovonnými džunglemi v Kledu, kde pod měsícem spí líbezné a neporušené zapomenuté paláce se sloupovím ze žilkované slonoviny.
Mnoho četl o věcech takových, jaké jsou, a hovořil s příliš mnoha lidmi. Filozofové ho s nejlepšími úmysly učili pohlížet na logické vztahy věcí a zkoumat pochody, jež utvářely jeho myšlenky a fantazie. Úžas pominul a on zapomněl, že celý život je jen sada obrázků v mozku, u nichž není žádný rozdíl mezi těmi, které se zrodily ze skutečných věcí, a těmi, které se zrodily z vnitřních snění, a není proč cenit si jedněch víc než druhých. Zvyk mu vtloukal do uší pověrčivou úctu k tomu, co hmatatelně a tělesně existuje, a vnukl mu tajný stud nad tím, že pobývá ve snech. Moudří muži mu říkali, že jeho prosté fantazie jsou nedospělé a dětinské a o to absurdnější, že ti, kteří v nich účinkují, do nich vytrvale vmýšlejí smysl a účel, zatímco slepý vesmír se bezcílně otáčí od ničeho k něčemu a od něčeho zpátky k ničemu a nedbá, ba ani neví o přáních nebo existenci myslí, jež tu a tam na vteřinu prošlehnou ve tmě.
Přikovali ho k věcem, které jsou, a pak mu vykládali, jak ty věci fungují, dokud ze světa nezmizelo tajemství. Když si naříkal a toužil prchnout do soumračných říší, kde kouzlo utváří ze všech zářivých zlomků a drahocenných asociací jeho mysli vidiny dychtivého očekávání a nezadusitelné rozkoše, ukazovali mu místo toho nové úžasné vědecké objevy a vyzývali ho, aby hledal úžas v závratnosti atomu a tajemství v rozměrech oblohy. A když to blaho nenašel ve věcech, jejichž zákony jsou známé a měřitelné, říkali mu, že má malou obrazotvornost a je nezralý, protože dává přednost snovým iluzím před iluzemi našeho hmotného stvoření.
Carter se tedy snažil chovat se jako ostatní, a předstíral, že běžné události a citová hnutí pozemských myslí jsou důležitější než fantazie vzácných a křehkých duší. Neodporoval, když mu říkali, že živočišná bolest píchnutého vepře nebo žaludeční obtíže oráče ve skutečném životě jsou cosi většího než nevyrovnatelná krása Narathu s jeho stovkou tesaných bran a chalcedonových kopulí, na něž se matně pamatoval ze svých snů, a pod jejich vedením si svědomitě vypěstoval cit slitovnosti a tragična.
Čas od času však nemohl nevidět, jak plytké, nestálé a nesmyslné jsou všechny lidské aspirace a jak prázdně kontrastují naše skutečné pudy s okázalými ideály, k nimž se hlásíme. Potom se uchyloval ke zdvořilému smíchu, který ho učili používat proti výstřednosti a umělosti snů; viděl totiž, že každodenní život našeho světa je do puntíku stejně výstřední a umělý, a zaslouží si daleko méně úcty, protože je tak chudý na krásu a pošetile se vzpírá uznat vlastní nedostatek racionálnosti a účelnosti. Tak se z něho stal jakýsi humorista, protože si neuvědomoval, že i humor je prázdný v nemyslícím vesmíru, kde schází jakákoli opravdová norma logické důslednosti či nedůslednosti.
V prvních dnech svého nevolnictví se obrátil k mírné církevní víře, která mu byla drahá pro naivní důvěru jeho otců, neboť odtamtud se táhly mystické chodby, jež se zdály slibovat únik od života. Jenže při bližším pohledu si všiml vyhublé fantazie a krásy, zakyslé a prozaické přízemnosti, soví vážnosti a groteskních nároků na spolehlivou pravdivost, jež nudně a dusivě panovaly mezi většinou jejích vyznavačů, a plně ucítil trapnost, s níž se snažila udržovat při životě jako doslovný fakt strachy a dohady prvotního plemene, jež stálo proti neznámu, z nichž lidstvo dávno vyrostlo. Cartera unavovalo dívat se, jak vážně se lidé snaží dělat pozemskou skutečnost ze starých mýtů, jež přece každý krok vědy, na niž byli pyšní, vyvracel, a tato nemístná vážnost zahubila náklonnost, kterou by si byl možná zachoval pro starobylá vyznání, kdyby se byla spokojila s tím, že nabízí libozvučné rituály a možnosti citového projevu v jejich pravém rouše éterické fantazie.
Ale když začal zkoumat ty, kteří staré mýty odvrhli, shledal je ještě ošklivějšími než ty, kteří si je ponechali. Nevěděli, že krása spočívá v harmonii se sny a city, jež byly dříve a slepě vytvarovaly naše maličké sféry z ostatního chaosu. Neviděli, že dobro a zlo, krása a ošklivost jsou jenom malebnými plody perspektivy, jejichž jediná hodnota spočívá ve spjatosti s tím, co náhodou myslili a cítili naši otcové, a jejichž jemnější podrobnosti se liší u každé rasy a kultury. Místo toho buď tyto věci zcela popírali, nebo je převáděli na hrubé, neurčité pudy, jež sdíleli se zvířaty a venkovany, a tak se jejich život vlekl v zápachu, bolesti, ošklivosti a disproporci, a přece byl pln směšné pýchy nad tím, že unikli něčemu, co nebylo o nic nespolehlivější než to, co je stále poutalo. Vyměnili falešné bohy strachu a slepé pobožnosti za božstva dovolenosti a anarchie.
Carter tyto moderní svobody neochutnal nijak zhluboka, jejich lacinost a mrzkost totiž znechucovaly ducha, který miloval jedině krásu, a jeho rozum se bouřil proti vratké logice, s níž se jejich zastánci pokoušeli pozlatit zvířecké pudy posvátností svlečenou z model, které zahodili. Viděl, že většina z nich - stejně jako jimi zavržené kněžstvo nemůže uniknout bludu, že život má jiný smysl než ten, který do něj lidé vesní, a nemohli se zbavit hrubých pojmů etiky a závazků přesahujících závazky krásy, i když celá Příroda ve světle jejich vědeckých objevů křičela o své bezvědomosti a neosobní bezmorálnosti. S myslí zakrnělou v úzkoprsosti převzatých iluzí spravedlnosti, svobody a důslednosti zahodili se starou vírou staré moudrosti a staré způsoby, aniž se někdy zamysleli nad tím, že ty moudrosti a způsoby byly tím jediným, co utvářelo jejich dnešní myšlenky a soudy, a jedinými průvodci a normami v nesmyslném vesmíru bez pevných cílů a stálých bodů, k nimž by bylo možno něco vztáhnout. Ztratili toto uměle vytvořené prostředí, a jejich život ztratil směr i dramatičnost, až se posléze snažili zahlušit svou omrzelost horlivou činností a předstíranou užitečností, hlukem a ruchem, barbarskou okázalostí a živočišnými vjemy. A když je to omrzelo, zklamalo nebo se jim to zošklivilo, pěstovali ironii a hořkost a měli výhrady proti společenskému řádu. Nikdy si nedokázali uvědomit, že jejich hrubé základy jsou stejně vratké a sporné jako bohové jejich praotců a že uspokojení jednoho okamžiku je kletbou toho příštího. Poklidná, trvalá krása přichází jenom ve snu a tuto útěchu svět zahodil, když ve svém uctívání skutečna zahodil taje dětství a nevinnosti.
Uprostřed tohoto chaosu prázdnoty a neklidu se Carter snažil žít, jak se slušelo na muže bystré mysli a dobrého dědictví. Když jeho sny vybledly posměchem věku, nemohl věřit v nic, ale láska k harmonii jej držela při způsobech odpovídajících jeho rase a postavení. Neproniknutelně kráčel lidskými velkoměsty a vzdychal, protože žádný výhled se mu nezdál zcela skutečný, protože každý zášleh žlutého slunečního světla na vysokých střechách a každý pohled na náměstíčka obklopená balustrádou ve svitu prvních večerních lamp mu jenom připomínaly sny, které kdysi znával, a budily v něm stesk po éterických zemích, které již nedovedl najít. Cestování bylo jen výsměchem, a i Velká válka jej vzrušila jen trochu, třebaže od počátku sloužil ve francouzské cizinecké legii. Nějakou dobu vyhledával přátele, ale brzy jej omrzela hrubost jejich citů a jednotvárnost a zemitost jejich představ. Byl svým způsobem rád, že všichni jeho příbuzní jsou vzdálení a nestýkají se s ním, protože by jeho duševnímu životu neporozuměli. Totiž nikdo kromě jeho dědečka a prastrýce Kryštofa, ale ti byli dávno mrtví.
Pak začal zase psát knihy, jichž nechal, když mu poprvé došly sny. Ale ani v tom nebylo uspokojení ani naplnění, protože jeho mysl tížila pozemskost, a nedovedl již vymýšlet líbezné věci jako kdysi. Ironický humor kácel všechny soumračné minarety, jež Carter vztyčoval, a přízemní strach z nepravděpodobnosti spálil všechny křehké a úžasné květy v jeho kouzelné zahradě. Konvence povrchní slitovnosti zalévala jeho postavy sentimentalitou, zatímco mýtus důležité skutečnosti a smysluplného lidského dění a cítění snižoval veškerou jeho vzletnou fantazii v tence zastřenou alegorii a lacinou společenskou satiru. Jeho nové romány byly tak úspěšné, jako jeho staré nikdy nebývaly, a protože věděl, jak prázdné musí být, aby se líbily prázdnému stádu, spálil je a přestal psát. Byly to velmi půvabné romány, v nichž se osvíceně smál snům, které lehce načrtával; viděl však, že jejich rafinovanost z nich vysála všechen život.
Potom pěstoval cílevědomou iluzi a holdoval bizarnostem a výstřednostem jako protiléku všednosti. Většina jich však brzy odhalila svou chudobu a planost, a on postřehl, že populární nauky okultismu jsou stejně suché a nepružné jako věda, ale nemohou na svou omluvu uvést ani to, že jsou pravdivé. Tupost, lež a zmatené myšlení nejsou sen a neposkytují únik od života mysli vypěstěné na úroveň vyšší než jejich. A tak Carter kupoval podivnější knihy a vyhledával strašlivější a zasvěcenější muže obdařené fantastickou učeností; nořil se do záhad vědomí, kam vkročil málokdo, a dozvídal se o tajných propastech života, legend a nepamětné starobylosti věcí, které ho pak už vždycky zneklidňovaly. Rozhodl se žít neobyčejnějším způsobem, a zařídil si svůj bostonský domov tak, aby odpovídal jeho proměnlivým náladám pro každou z nich zvláštní pokoj se závěsy náležitých barev, zařízený odpovídajícími knihami a předměty a opatřený zdroji příslušných světelných, tepelných, zvukových, chuťových a pachových vjemů.
Jednou se doslechl o jednom muži na jihu, jemuž se vyhýbali a jehož se báli pro rouhavosti, které četl v prehistorických knihách a na hliněných tabulkách propašovaných z Indie a Arábie. Navštívil jej a žil s ním a sdílel jeho bádání po sedm let, až je jedné půlnoci na neznámém prastarém hřbitově dostihla hrůza, a kam vešli dva, vyšel pouze jeden. Potom se Carter vrátil do Arkhamu, strašného starého čarodějnického městečka svých předků v Nové Anglii, a ve tmě uprostřed omšelých vrb a ujíždějících mansardových střech měl zážitky, které jej přiměly navždy zapečetit jisté stránky v deníku jednoho divokého předka. Tyto hrůzy jej však dovedly jen na okraj skutečnosti a nebyly z pravé snové země, kterou znával v mládí, a tak v padesáti přestal doufat v odpočinek nebo uspokojení ve světě, který byl příliš činorodý pro krásu a příliš chytrý pro sny.
Nakonec postřehl prázdnotu a marnost skutečných věcí, a tak trávil své dny v odloučení a teskných nespojitých vzpomínkách na své snivé mládí. Připadalo mu dost hloupé, že se vůbec namáhá žít dál, a od jednoho jihoamerického známého si opatřil zvláštní tekutinu, jež by ho bezbolestně odeslala do zapomenutí. Ale liknavost a síla zvyku způsobily, že se neměl k činu, a nerozhodně otálel uprostřed myšlenek na staré časy, sňal se stěn podivné závěsy a zařídil dům tak, jak býval v jeho časném dětství s fialovými okenními tabulkami, viktoriánským nábytkem a vším ostatním.
Během času začal být skoro rád, že otálel, protože památky na mládí a rozchod se světem způsobily, že mu život a rafinovanost připadaly velmi vzdálené a neskutečné; natolik, že se do jeho nočního spánku vkradla trocha kouzla a očekávání. Po léta znal jeho spánek jen pokřivené odrazy každodenních věcí, jaké zná to nejobyčejnější spaní, ale nyní se tam vrátily záblesky něčeho zvláštnějšího a nezkrotnějšího, něčeho neurčitě, děsivě naléhavého, co na sebe bralo podobu pronikavě jasných obrázků z dětství a připomínalo mu nedůležité maličkosti, které dávno zapomněl. Často se vzbudil tím, že volal matku a dědečka, kteří už oba čtvrt století odpočívali v hrobě.
Potom mu jedné noci dědeček připomněl klíč. Šedovlasý starý učenec, zřetelný, jako by byl živý, dlouze a vážně hovořil o jejich starobylé rodové linii a zvláštních viděních křehkých a citlivých mužů, kteří ji tvořili. Mluvil o křižáku s planoucíma očima, který se dozvěděl divoká tajemství od Saracénů, kteří ho věznili, a o prvním Siru Randolphu Carterovi, který studoval magii, když byla královnou Alžběta. Mluvil i o tom Edmundu Carterovi, který o vlas unikl pověšení při salemských čarodějnických procesech a který vložil do starožitné skříňky veliký stříbrný klíč děděný po předcích. Než se Carter vzbudil, vlídný host ze záhrobí mu pověděl, kde tu skřínku najde tu vyřezávanou dubovou skřínku, úžasně starobylou, jejíž groteskní víko po dvě staletí nezdvihla ničí ruka.
Našel ji v prachu a stínech rozlehlého podkroví, vzdálenou a zapomenutou vzadu v zásuvce vysoké skříně. Měřila asi čtvereční stopu a její gotické řezby byly tak děsivé, že se nedivil, že se jí od doby Edmunda Cartera nikdo neodvážil otevřít. Když s ní zatřásl, nevydala zvuk, ale mysticky voněla zapomenutým kořením. To, že chová klíč, byla jen mlhavá pověst, a otec Randolpha Cartera se nikdy ani nedozvěděl, že taková skřínka existuje. Byla opásána rezavým železem a nebylo čím odemknout úctyhodný zámek. Carter mlhavě vyrozuměl, že uvnitř najde nějaký klíč ke ztracené bráně snů, ale o tom, kde a jak jej použít, mu dědeček nic neřekl.
Starý sluha vypáčil vyřezávané víko a přitom se třásl před ohavnými obličeji, které se šklebily ze zčernalého dřeva, a před jakousi neurčitelnou povědomostí. Uvnitř byl ve vybledlém pergamenu zabalený veliký klíč ze zašlého stříbra, pokrytý tajnými arabeskami, ale čitelné vysvětlení tam nebylo žádné. Pergamen byl veliký a byly na něm zvláštní hieroglyfy neznámého jazyka, psané starobylým rákosovým perem. Carter poznal, že ty znaky viděl i na jistém papyrovém svitku, který patřil onomu strašlivému učenci na jihu, který jedné půlnoci zmizel na bezejmenném hřbitově. Muž se vždy zimomřivě třásl, když svitek pročítal, a také Carter se nyní chvěl.
Očistil však klíč a noc co noc jej měl u sebe v jeho aromatické skřínce ze starožitného dubu. Jeho sny byly mezitím stále živější, a přestože mu neukazovaly žádná cizí města a neuvěřitelné zahrady ze starých časů, nabývaly zřetelného zaměření, které se nedalo nepochopit. Volaly jej zpátky proti směru let a spojenými vůlemi všech jeho otců ho táhly k nějakému skrytému rodovému zdroji. Tu poznal, že musí jít do minulosti, splynout se starými věcmi, a den po dni myslel na pahorky na severu, kde ležel strašidelný Arkham, chvátající Miskatonic a osamělé venkovské sídlo jeho rodiny.
V zachmuřeně řeřavějícím podzimu se Carter vydal po staré nezapomenuté cestě okolo půvabných linií oblých pahorků a luk s kamennými zídkami, dalekých údolí a lesnatých strání, točitých silniček a schoulených usedlostí a křišťálových zátočin Miskatonicu, tu a tam překlenutých venkovskými dřevěnými i kamennými můstky. V jednom zákrutu spatřil skupinu obrovitých jilmů, kde před půl druhým stoletím záhadně zmizel jeden jeho předek, a otřásl se, když mezi nimi významně zavál vítr. Pak přišla rozpadající se chalupa staré čarodějnice, kmotry Fowlerové, se svými zlými okénky a velikou střechou, jež se na severu schylovala téměř k zemi. Když ji míjel, přidal na rychlosti a nezpomalil, dokud nebyl na kopci, kde se narodila jeho matka a předtím její otcové a kde starý bílý dům dosud hrdě hleděl přes silnici na líbezné panorama skalnatých svahů a zelených údolí, nad nímž se tajil dech, kde na obzoru čněly vzdálené vížky Kingsportu a náznak prabytného, zasněného moře nejdále v pozadí.
Pak přišel strmější svah, kde stálo staré sídlo Carterů, jež přes čtyřicet let nespatřil. Když dojel na úpatí, odpoledne již pokročilo, a v zatáčce v půli cesty nahoru zůstal stát, aby se rozhlédl po rozprostřeném zlatém a skvoucím kraji v šikmých záplavách kouzla vylévaného zapadajícím sluncem. Veškerá podivnost a očekávání jeho nedávných snů se zdály být přítomné v této zatichlé a nezemské krajině a on myslel na neznámé samoty jiných planet, když očima přebíhal po sametových opuštěných trávnících, jež vlnivě zářily mezi svými zborcenými zídkami, a po chlumcích čarovného lesa, jež zvýrazňovaly daleké linie fialových pahorků za pohorky, a po přízračném zalesněném údolí, jež se nořilo v stínu k vlhkým prohlubním, kde prýštící vody ševelí a zurčí mezi nafouklými nestvůrnými kořeny.
Něco v něm vyvolalo pocit, že do říše, kterou hledá, motory nepatří, a tak nechal auto na kraji lesa, dal si veliký klíč do kapsy kabátu a kráčel dál do kopce. Lesy ho nyní zcela pohltily, avšak věděl, že dům je na vysokém vršku, který ční nad stromy ze všech stran kromě severní. Byl zvědav, jak asi vypadá, vždyť jeho nedbalostí zůstal prázdný a neudržovaný od té doby, co před třiceti lety zemřel jeho podivný prastrýc Chris. Jako chlapec se tam vyřádil na dlouhých návštěvách a v lesích za ovocným sadem nalézal netušené divy.
Stíny okolo něj houstly, protože se blížila noc. Jednou se napravo otevřela mezera mezi stromy, takže viděl přes míle šerých luk a rozeznal na ústředním kopci v Kingsportu věž kongregačního kostela, zrůžovělou posledním světlem dne, takže tabulky okrouhlých okének planuly odraženým světlem. Pak, když byl zase v hlubokém stínu, sebou trhl, protože si vzpomněl, že ten pohled musel být pouhou dětskou vzpomínkou: vždyť starý bílý kostel dávno zbořili, aby bylo místo na kongregační nemocnici. Četl o tom tenkrát se zájmem, protože noviny mluvily o tom, že se ve skalnatém kopci pod ním našly nějaké zvláštní nory nebo chodby.
Do jeho zmatenosti zapípal hlas a on sebou opět trhl, jak byl po létech povědomý. Starý Benijah Corey býval nádeníkem strýce Christophera a už tenkrát, za jeho dětských návštěv, byl letitý. Nyní mu musí být hodně přes sto let, ale ten pisklavý hlas nemohl patřit nikomu jinému. Slova nerozeznával, ale tón byl naléhavý a nezaměnitelný. Kdo by si byl pomyslel, že starý Benijy je ještě naživu!
"Pane Randy! Pane Randy! Depak ste? To chcete tetičku Marty vyděsit ouplně na smrt? Nepovídala vám, abyste se vodpolodne držel u domu a byl zpátky, než se setmí? Randy! Ran...dyy! To je ten nejzatrachtilejší kluk, jakýho jsem kdy viděl, co se dotejká utíkání do lesa. A věčně čučí u ty hadí díry nahoře ve smrčkách!... Haló! Rand...dyyy!"
Randolph Carter stanul v smolné tmě a rukou si zamnul oči. Něco tu bylo divné. Byl někde, kde neměl být, zatoulal se hodně daleko do míst, kam nepatřil, a teď se vracel neomluvitelně pozdě. Nevšiml si, kolik je hodin na kingsportské zvonici, ačkoli by to svým kapesním dalekohledem mohl rozeznat, věděl však, že jeho zpoždění je cosi velmi zvláštního, co nemá obdoby. Nebyl si jistý, zda má svůj dalekohled s sebou, a sáhl si pro něj do kapsy bundy. Nebyl tam, ale byl tam velký stříbrný klíč, který kdesi našel v nějaké skřínce. Strýc Chris mu jednou vykládal něco podivného o staré neotevřené skřínce, ve které je klíč, ale teta Martha vyprávění zprudka přerušila s tím, že něco takového se nehodí vyprávět děcku, které má hlavu už tak plnou divných nápadů. Pokoušel se vzpomenout si, kde ten klíč našel, ale bylo to nějaké strašně zmatené. Hádal, že to bylo v podkroví jeho bostonského domova, a matně si vzpomínal, že podplatil Parkse polovinou svého týdenního kapesného, aby mu skřínku pomohl otevřít a pomlčel o tom; ale když si na to vzpomněl, Parksova tvář mu vyšla velmi podivně, jako by na čilého malého cockneye dolehly vrásky dlouhých let.
"Ran...dyy! Ran...dyy! Hej, hej, Randy!"
Za černým zákrutem se vynořila houpající se lucerna a starý Benijah se vrhl na mlčící a zmatenou postavu poutníka.
"Hromskej kluk! Tak tady ste! To nemáte v puse jazyk, že nemůžete člověku vodpovědít? Volám už půl hodiny a musel ste mě dávno slyšet! Nevíte, že je tetička Marty celá divá, dyž ste po setmění venku? Jen počkejte, já to řeknu strejčkovi Chrisovi, až přijde domů! Moh byste vědět, že v těchdle lesích se nehodí courat potmě! Sou tady věci, který nikomu neudělaj nic dobrýho, to věděl už můj děda. Tak honem, pane Randy, nebo vám Hannah nebude schovávat večeři!"
A tak byl Randolph Carter zhurta veden silnicí vzhůru, kde mezi vysokými podzimními větvemi prosvítaly udivené hvězdy. Psi štěkali, když za další zatáčkou zazářilo žluté světlo oken s malými tabulkami a nad holým vrškem, kde na západě černě vyvstávala veliká mansardová střecha, mrkaly Plejády. Teta Martha stála ve dveřích a ani moc nehubovala, když Benijah strčil zatoulance dovnitř. Znala přece dost dobře strýce Chrise na to, aby něco takového od carterovské krve očekávala. Randolph svůj klíč neukázal, ale mlčky snědl večeři a protestoval, teprve když měl jít do postele. Někdy se mu snilo lépe, když byl vzhůru, a chtěl použít ten klíč.
Ráno vstal Randolph časně a byl by utekl nahoru do smrčků, kdyby ho strýc Chris nechytil a neposadil jej násilím na židli u stolu se snídaní. Netrpělivě se rozhlížel po nízké světnici s kobercem z odstřižků a neomítnutými trámy a rohovými sloupky, a usmál se, jen když větve ze sadu škrábaly do olovem zalitých tabulek zadního okna. Stromy a kopce byly blízko a tvořily bránu té bezčasé říše, jež byla jeho pravou vlastí.
Pak, když byl volný, sáhl si na klíč v kapse bundy, ujistil se, za tam je, a utíkal přes sad ke stráni vzadu, kde zalesněný pahorek opět stoupal do výše přesahující holý vršek. Lesní půda byla porostlá mechem a tajuplná a tu a tam se v šerém světle zvedaly lišejníkem zarostlé balvany jako druidské monolity mezi tlustými křivolakými kmeny posvátného háje. Jednou překročil Randolph cestou vzhůru chvátající potok, jehož nedaleký vodopád zpíval runické zaklínání vykukujícím faunům, aegipanům a dryádám.
Pak přišel k podivné jeskyni v lesním svahu, obávané "hadí díře", které se venkované vyhýbali a před níž ho znovu a znovu varoval Benijah. Byla hluboká, mnohem hlubší, než tušil kdokoli kromě Randolpha, protože chlapec našel v nejzazším černém koutě puklinu, která vedla do vyšší sluje za ní přízračné hrobové síně, jejíž žulové stěny budily zvláštní iluzi vědomého opracování. Tentokrát se tam vplížil jako obvykle. Cestu si osvětloval zápalkami ukradenými z krabice v pokoji a štěrbinou na konci se protáhl s dychtivostí, kterou si sám nedovedl vysvětlit. Nevěděl, proč přistupuje k protější stěně s takovou důvěrou, ani proč přitom instinktivně vytahuje velký stříbrný klíč. Šel ale dál, a když toho večera přitančil zpátky do domu, nijak neomlouval své zpoždění, a ani za mák nedbal pokárání, kterého se mu dostalo za to, že vůbec nevzal na vědomí polední roh svolávající k obědu.
Všichni vzdálení příbuzní Randolpha Cartera se nyní shodují na tom, že když mu táhlo na desátý rok, stalo se něco, co posílilo jeho obraznost. Jeho bratranec Ernest B. Aspinwall, Esq., z Chicaga je dobře o deset let starší než on a jasně si vzpomíná, jak se chlapec změnil na podzim roku 1883. Randolph hleděl na fantastické výjevy, jaké kdy mohlo spatřit jen málo lidí, a ještě podivnější byly některé vlastnosti, jež projevoval ve vztahu k velmi světským věcem. Zdálo se prostě, že nějak přišel ke zvláštnímu prorockému daru, a nezvykle reagoval na věci, které sice v tu dobu neměly význam, ale později ony zvláštní dojmy ospravedlnily. Jak se v následujících desetiletích jeden po druhém objevovaly v knize historie nové vynálezy, nová jména a nové události, lidé si tu a tam s podivem připomínali, jak Carter před léty nedbale utrousil nějaké slovo, jež mělo nepochybnou spojitost s tím, co bylo tehdy ještě daleko v budoucnosti. Sám těmto slovům nerozuměl, ani nevěděl, proč v něm jisté věci vyvolávaly jisté pocity, ale domníval se, že za to jistě může nějaký zapomenutý sen. Již v roce 1897 zbledl, když se jakýsi cestovatel zmínil o francouzském městě Belloy-en-Santerre, a přátelé si na to vzpomněli, když tam byl roku 1916 takřka smrtelně raněn v době, kdy sloužil za Velké války v cizinecké legii.
Carterovi příbuzní o tom hodně mluví, protože nedávno zmizel. Jeho dobrý starý sluha Parks, který léta trpělivě snášel jeho toulání, jej naposledy viděl onoho rána, kdy sám odjel ve svém autě s klíčem, který nedávno našel. Parks mu pomohl klíč vydobýt ze staré skřínky, v níž byl, a podivně na něho zapůsobily groteskní řezby na skřínce a ještě něco jiného, podivného, ale nepojmenovatelného. Když Carter odjížděl, řekl, že hodlá navštívit starý kraj svých předků v okolí Arkhamu.
V polovině svahu Jilmové hory našli na cestě k zříceninám starého carterovského sídla jeho pečlivě odstavený vůz; v něm byla skřínka z vonného dřeva s řezbami, jež polekaly venkovany, kteří na ni narazili. Ve skřínce byl jen podivný pergamen, jehož znaky nebyl schopen rozluštit žádný jazykovědec ani paleograf. Déšť dávno smyl všechny možné stopy, ačkoli bostonští vyšetřovatelé říkali něco o zřejmých známkách pohybu mezi spadlými trámy carterovského sídla. Bylo to, tvrdili, jako by někdo poměrně nedávno tápal mezi troskami. Obyčejný bílý kapesník nalezený mezi balvany v lese na svahu za domem nelze identifikovat jako majetek zmizelého.
Mluví se o rozdělení majetku Randolpha Cartera mezi jeho dědice, ale já se proti tomu pevně postavím, protože nevěřím, že je mrtev. Jsou zákruty času a prostoru, vidění a skutečnosti, jež může vytušit pouze snílek; a podle toho, co vím o Carterovi, si myslím, že pouze našel cestu, jak projít těmito bludišti. Zda se někdy vrátí nebo ne, to nedovedu říci. Chtěl země snu, jež ztratil, a tesknil po dnech svého dětství. Pak našel klíč a já jaksi věřím, že jej dokázal použít k zvláštnímu prospěchu.
Až ho uvidím, zeptám se ho, protože očekávám, že se s ním brzy setkám v jistém snovém městě, kam jsme oba chodívali. V Ultharu za řekou Skai se povídá, že panuje nový král na opálovém trůnu v Ilek-Vadu, tom pohádkovém městě kulatých věží na dutých skleněných útesech, jež shlíží na soumračné moře, v němž vousatí a ploutevnatí gnorriové stavějí svá jedinečná bludiště, a domnívám se, že umím tuto pověst vyložit. Rozhodně se netrpělivě těším, až uvidím ten velký stříbrný klíč, neboť v jeho tajných arabeskách jsou snad symbolizovány všechny cíle a taje slepě neosobního vesmíru.