Starý poděs
STARÝ PODĚS
Smutný příběh, jak jej bez příprav vyprávěl Marcus Lollius, pro konzul galský
Sheehanova herna, krášlící jednu ze zapadlých uliček v srdci chicagské tovární čtvrti, není dvakrát pěkné místo. Její ovzduší, obtěžkané množstvím takových pachů, jaké snad mohl Coleridge nalézt v Kolíně nad Rýnem, jen málokdy pozná očistné paprsky slunce. Většinou spíše zápa-sí o prostor se štiplavým kouřem z nepočítaných laciných doutníků a cigaret, jež porůznu visí ze rtů nepočítaným bídným lidským tvorům, kteří se tam ve dne v noci potloukají. Přesto Sheehanova herna neztrácí na oblibě, a má to svůj důvod, zřejmý každému, kdo si dá tu práci a prozkoumá onu směsici zápachů, jež se tam vznášejí. Nad kouřem a nevětraným dusnem totiž vyniká vůně, jež byla kdysi důvěrně známá po celé zemi a která je nyní šťastným výnosem šlechetné vlády odkázána do nejzapadlejších uliček — vůně ďábelsky silné whisky — tohoto roku, léta Páně 1950, vskutku drahocenného zakázaného ovoce. Sheehanova herna je uznávaným střediskem chicagského černého obchodu s alkoholem a narkotiky a jako taková se pyšní jistou důstojností, jež se vztahuje i na její za-nedbané osazenstvo. Donedávna se tam však potloukal kdosi, kdo se do hranic oné důstojnosti nevešel, kdo se sice podílel svou osobou na mrzkosti a špíně Sheehanovy herny, ale nikoli už na její vážnosti. Tomu člověku se říkalo Starý poděs a na tom vyhlášeném místě se špatnou pověstí měl pověst zdaleka nejhorší. Mnozí se pokoušeli hádat, čím kdysi býval, neboť jeho vyjadřování, když dosáhl jisté míry opilosti, budilo údiv, ale o tom, čím je dnes, nebylo sporu — Starý poděs totiž dokonale ztělesňoval žalostný lidský typ pobudů a ztroskotanců. Nikdo netušil, odkud se vzal. Jedné noci divoce vtrhl do herny s pěnou u úst a hluč-ně se dožadoval whisky a hašiše, a když je dostal výměnou za slib, že bude konat různé pomocné práce, zůstal už nastálo, vytíral podlahy, čistil plivátka, myl sklenice a plnil sto dalších služebních povinností, za což dostával alkohol a omamné látky, které ho udržovaly při životě a zdravém rozumu. Moc nemluvil, a když, tak obvykle běžným žargonem podsvětí; čas od času však, když byl rozpálený neobvykle štědrou dávkou surové whisky, chrlil ze sebe proudy ne-srozumitelných mnohoslabičných slov a útržků zvučné prózy i veršů, což vedlo některé štamgasty k domněnce, že musel zažít i lepší časy. Jeden z nich — chlápek, který se skrýval kvůli bankovním dluhům — si s ním zvykl vcelku pravidelně rozmlouvat a z jeho způsobu řeči se dohadoval, že svého času býval spisovatelem nebo profesorem. Jediným vodítkem k minulosti Starého poděsa však byla zažloutlá fotografie, již nosil neustále při sobě — podobenka mladé ženy ušlechtilých a nápadně krásných rysů. Občas ji vytáhl z prodřené kapsy, pečlivě ji vybalil z hedvábného papíru, v němž ji opatroval, a pak na ni celé ho-diny s nevýslovným smutkem a něhou pohlížel. Nebyl to obrázek osoby, jakou by mohl znát někdo z podsvětí, ale urozené a pěstěné dámy, oděné v elegantních šatech, jaké se nosily před třiceti lety. Sám Starý poděs také vypadal jako relikvie z minulosti, neboť jeho chatrné ošacení neslo veškeré myslitelné známky stáří. Byl neobyčejně vysoký, měřil určitě přes šest stop, ovšem shrbená ramena to často zastírala. Špinavě bílé vlasy, místy úplně vypadané, si nikdy nečesal a vyzáblou tvář měl zarostlou plesnivým strništěm tvrdých vousů, které zůstávaly trvale rozježené: nikdy si je úplně neoholil, ani si je nenechal narůstat dost na to, aby vytvořily důstojný plnovous. Jeho zjev, kdysi možná ušlechtilý, ohavně zbrázdily následky strašné zhýralosti. Svého času — nejspíše ve zralém věku — byl zřejmě značně otylý; nyní však byl strašidelně vychrtlý a nafialovělá kůže mu ve váčcích visela pod kalnýma očima i na tvářích. Na Starého poděsa zkrátka nebyl pěkný po-hled. Letoru měl Starý poděs stejně podivnou jako vzezření. Obvykle se choval jako obyčejný ztroskotanec — za niklák, za trochu whisky nebo za kousek hašiše byl hotov udělat cokoli — ale ve vzácných okamžicích se u něj projevovaly rysy, jež mu vynesly jeho přezdívku. Tehdy se pokoušel narovnat držení těla a do zapadlých očí se mu vkrádal vzdálený oheň. V takových chvílích nabývalo jeho chování nezvyklé elegance, ba důstojnosti, a místní pijani v něm vycítili jakousi nadřazenost, jež jim nedovolovala častovat toho nebohého poskoka a dříče obvyklými kopanci a štulci. V těch chvílích se u něj projevoval cynický humor, s nímž pronášel poznámky, které kumpánům z herny při-padaly nesmyslné a bláznivé. Takové chvíle však rychle po-míjely a Starý poděs se vracel k věčnému drhnutí podlahy a čištění plivátek. Nebýt jedné okolnosti, byl by Starý po-děs pro podnik ideálním otrokem — bránilo tomu však, jak se choval, když do herny přicházeli mladí muži na svou první sklenku. Tehdy se stařec rozhněvaně zvedal z podlahy, drtil mezi zuby hrozby a výstrahy a pokoušel se odradit nezkušené mládence od jejich touhy poznat „opravdový život". Prskal a vztekal se, vyrážel ze sebe mnohoslovná varování a podivné kletby, a vyzařovala z něj strašlivá vážnost, jež v přelidněném sále otřásla nejednou drogami obluzenou mysli. Po čase však jeho alkoholem nasáklý mozek ztrácel nit a on se s přihlouplým úsměvem vracel zpátky k hadru a smetáku.
Počítám, že asi žádný štamgast z Sheehanovy herny ne-zapomene na ten den, kdy podnik navštívil mladý Alfred Trever. Byl to „objev" — bohatý a oduševnělý mládenec, který všechno, co podnikal, hnal až do krajnosti — tak aspoň soudil Pete Schultz, Sheehanův „nadháněč", jenž chlapce potkal na Lawrencově koleji ve wisconsinském městečku Appleton. Trever byl synek z vážené appletonské rodiny. Jeho otec, Karl Trever, byl právník a významný občan, kdežto matka si pod dívčím jménem Eleanor Wingová vydobyla úctyhodnou pověst jako básnířka. Alfred sám vynikal vzdělaností a básnickým nadáním; jeho prokletím však byla notná dětinská nezodpovědnost, jež z něj učinila ideální oběť pro Sheehanova nadháněče. Traver byl plavovlasý, pohledný a rozmazlený; a také bujarý a dychtivý okusit z rozličných prostopášností, o nichž kdy slyšel a četl. Na koleji býval členem žertovného bratrstva zvaného „Soudek Tapa Tapa", a byl tím nejdivočejším a nejveselejším ze všech nevázaných mladých bouřliváků. Nezralé studentské zábavy ho však neuspokojovaly. Z knížek věděl o hlubších neřestech a nyní je toužil poznat z první ruky. Tyto divoké sklony v něm možná poněkud posílila tvrdá domácí omezení; paní Treverová totiž měla zvláštní důvod vychovávat své jediné dítě s neoblomnou přísností. V mládí se jí totiž hluboce a trvale vtiskla do duše hrůza z prostopášného života kvůli člověku, s nímž byla nějaký čas zasnoubena. Zmíněný snoubence, mladý Galpin, byl jedním z nejpozoruhodnějších synů městečka Appletonu. Již v útlém věku vynikal úžasnou inteligencí, na Wisconsinské univerzitě si vydobyl značný věhlas a ve třiadvaceti se vrátil do Appletonu, aby se ujal profesury na Lawrencově koleji a aby navlékl prsten s diamantem na prstík té nejsličnější a nejbystřejší z appletonských dívek. Nějaký čas se všechno vyvíjelo šťastně, ale pak se bez výstrahy strhla bouře. U mladého profesora vypluly na povrch ošklivé návyky, datující se od doby, kdy před lety v jakémsi lesním zákoutí prvně ochutnal alkohol. Pouze spěšnou rezignací se mu povedlo uniknout nepříjemnému stíhání za poškozování morálky svěřených žáků. Zasnoubení bylo zrušeno a Galpin odjel na východ, aby tam začal nový život. Zanedlouho se však v Appletonu doslechli, že byl s hanbou propuštěn z Newyorské univerzity, kde působil coby lektor angličtiny. Poté Galpin spořádaně dělil svůj čas mezi knihovny a řečnická pódia, připravoval spisy a proslovy na různé náměty v oboru krásné literatury a prokazoval při tom tak pozoruhodnou oduševnělost, až se zdálo, že mu veřejnost časem musí odpustit hříchy minulosti. Jeho vášnivé přednášky, při nichž obhajoval Villona, Poea, Verlaina a Oscara Wilda, byly vztahovány i na něj samotného a v tom krátkém babím létě jeho slávy se mluvilo o obnoveném zasnoubení v jisté vzdělané domácnosti na Park Avenue. Potom však přišla další rána. Ostuda, proti níž ty předešlé nebyly ničím, zbořila iluze všem, kdož uvěřili v Galpinovu nápravu; mladý muž se vzdal svého jména a zmizel z očí veřejnosti. Fámy jej tu a tam spojovaly s jistým „konzulem Hastingem", jehož díla pro divadelní a filmové společnosti vzbudila určitou pozornost díky hloubce a šíři svého obsahu, ale záhy se slehla zem i po Hastingovi a z Galpina nezbylo než pouhé jméno, jež rodiče užívali jako varovný příklad pro své ratolesti. Eleanor Wingová zanedlouho slavila sňatek se slibným mladým právníkem Karlem Treverem a na někdejšího ctitele si uchovala vzpomínku právě jen natolik, aby po něm pojmenovala svého jediného syna a aby potom onoho hezkého a svéhlavého mladíka přísně morálně vedla. Nyní však navzdory všem jejím snahám stál Alfred Trever v Sheehanově herně a hotovil se ke své první sklence.
„Šéfe," vykřikl Schultz, když se svou mladistvou obětí vstoupil do páchnoucího lokálu, „seznamte se s mým kámošem Alem Treverem. Je to ten největší štramák z Lawrencovy koleje — to je v Appletonu, ve Wisconsinu, kdybyste nevěděl. Jeho tatík je právníkem v jedný velký firmě u nich ve městě a matinka je ohromně umělecky nadaná. Mladej chce poznat vopravdovej život — chce vokusit, jak chutná pravá vohnivá šťáva — tak si pamatujte, že je to můj kámoš, a chovejte se tu k němu jaksepatří." Když zazněla jména Trever, Lawrence a Appleton, místní štamgasti jako by vycítili cosi neobvyklého. Snad to byl jen nějaký zvuk, spojený s nárazy kulečníkových koulí nebo s řinčením sklenic, jež se přinášely na podnosech z tajemných hlubin v zadní části domu — snad jen to, a k tomu zvláštní zašustění zaprášených závěsů na jediném špinavém okně — mnozí však měli dojem, jako by někdo v sále zaskřípal zuby a velice ostře nasál dech. „Rád vás poznávám, Sheehane," pronesl Trever klidným tónem vzdělaného člověka. „Jsem na podobném místě poprvé, ale snažím se poznat život a nechci si nechat ujít žádnou zkušenost. I v tomto zde je cosi poetického, víte — nu, možná nevíte, ale na tom nesejde." „Mládenečku," opáčil majitel, „jestli chcete poznat život, to ste přišel na správný místo. Máme tu všecko — vopravdovskej život a řácký potěšení. Ať se ta naše praštěná vláda snaží lidi polepšit, když se jí chce, ale stejně člověku nezabrání, aby si dal do nosu, když chytí slinu. Co to bude, kamaráde — chlast, kokain, nebo ňáký jiný štístko? Stačí se zmínit, máme všecičko." Štamgasti tvrdí, že v tom okamžiku ustaly pravidelné, jednotvárné tahy smetáku. „Chci whisky — starou poctivou režnou!" nadšeně vykřikl Trever. „Řeknu vám, už mě omrzelo pít vodu, když pořád čtu o tom, jak se za starých časů uměli veselit. Nemůžu číst anakreontiku, aby se mi při tom nesbíhaly sliny — a dá rozum, že pak mám chuť na něco onačejšího!" „Anakreontika — co to k čertu je?" Několik pijanů v sále zpozornělo, když mladý muž zabrousil do neznámých vod. Ale onen chlapík, který nesplácel úvěr, jim bryskně vysvětlil, že Anakreón byl jeden podšívka, co žil před drahnem let a psal o tom, jak si užíval života, když to všude na světě vypadalo jako u Sheehana. „Poslechněte, Trevere," pokračoval zadluženec, „neříkal Schultz, že vaše matka má taky něco společnýho s literaturou?" jo má, k čertu," zabručel Trever, „ale nic na způsob starého dobrého Teiana! Ona patří k těm věčným nudným moralistům, co chtějí lidem zkazit každou radost. Samé sladké citečky — jestli jste o ní někdy slyšel. Píše pod dívčím jménem Eleanor Wingová." V tu chvíli Starý poděs upustil smeták. Jak, tady to je," ohlásil bodře Sheehan, když do sálu přivezli servírovací stolek s láhvemi a sklenicemi. „Stará poctivá režná, pravá vohnivá šťáva, lepší se nedostane v celým Chicagu." Mladíkovi se zaleskly oči a chřípí se mu stáhlo před výpary hnědavého moku, který mu obsluha nalévala. Hrozně ho to odpuzovalo a všechen jeho zděděný jemnocit se proti tomu bouřil; jeho rozhodnutí ochutnat život naplno však zůstávalo pevné, a tak udržel tvář. Než však mohlo být jeho odhodlání podrobeno zkoušce, stalo se něco nečekaného. Starý poděs, dosud shrbený, se náhle narovnal, skočil po mladíkovi, vyrazil mu zdviženou sklenku z ruky a takřka současně zaútočil na stolek s láhvemi a sklenicemi smetákem, takže náklad se rozletěl po podlaze ve směsi čpící tekutiny a rozbitého skla. Hrstka lidí, nebo spíše trosek, které lidmi kdysi bývaly, se vrhla na zem a začala chlemtat loužičky rozlitého alkoholu, ostatní však strnule pozorovali neslýchané počínání místního poskoka. Starý poděs se před ohromeným Treverem vztyčil a mírným, kultivovaným hlasem pravil: „Nedělejte to. Kdysi jsem byl jako vy, a udělal jsem to. A teď je ze mne — tohle." „Co vás to popadlo, vy blázne jeden stará?" vykřikl Trever. „Jak se opovažujete míchat se gentlemanovi do jeho požitků?" Sheehan se mezitím vzpamatoval z ohromení, přistoupil k nim a položil těžkou ruku na rameno starého ubožáka. Todle bylo naposled, dědku!" zvolal rozzuřeně. „Když si tu chce dát gentleman skleničku, tak si ji přisámbůh dá, a ty se do toho plíst nebudeš. A teď vypadni, než tě vocaď vykopu." Sheehanovi však scházely odborné znalosti o psychicky narušených jedincích a nepočítal s účinky nervového podráždění. Starý poděs jen pevněji sevřel smeták a začal jím máchat jako starořecký těžkooděnec kopím, takže kolem sebe ve chviličce vyklidil značný prostor; vykřikoval přitom útržky různých citátů, mezi nimiž se výrazně opakovalo: „...synové Beliálovi, nadmutí troufalostí a vínem". V sále se strhlo hotové peklo, muži vřískali a ječeli hrůzou nad tou zlověstnou bytostí, kterou vyburcovali k životu. Trever se zdál celým tím zmatkem omráčen, a jak vřava houstla, couval ke stěně. „On pít nebude! Prostě nebude!" syčel Starý poděs, když mu zřejmě došly citáty — nebo se nad ně povznesl. Ve dveřích se objevili policisté, přilákaní hlukem, ale prozatím se nepokoušeli zasáhnout. Nyní už doopravdy vyděšený Trever, navždycky vyléčený z touhy poznává ( život prostřednictvím neřesti, se nenápadně sunul blíž k modrým uniformám. Jestli se mu podaří vyváznout a chytit vlak do Appletonu, říkal si, bude považovat své školení v prostopášnosti za zcela postačující. Vtom se Starý poděs přestal rozpřahovat svým kopím, strnul a narovnal tělo do tak vzpřímené pózy, v jaké ho ještě žádný zdejší povaleč neviděl. „Ave, Caesar, moriturus te saluto!" zvolal a zhroutil se na whiskou čpící podlahu, aby už z ní nikdy víc nevstal. Dojmy z toho, co následovalo, z mysli mladého Trevera nikdy nevymizí. Obraz má v paměti rozostřený, ale nesmazatelný. Policisté si razili cestu davem a důkladně se všech vyptávali, co se stalo a kdo je ten mrtvý na podlaze. Nejvíc si podávali Sheehana, ale ani od něj nezjistili o Starém poděsovi nic užitečného. Pak si však onen neplatič dluhů vzpomněl na fotografii a navrhl, aby byla prohlédnuta a za účelem identifikace uložena na policejní služebně. Jeden ze strážníků se zdráhavě shýbl k tomu odpornému stvoření se skelnýma očima a nahmatal obrázek zabalený v hedvábném papíru. Podal jej ostatním. „To je ale kus!" zahihňal se jeden opilec, když spatřil onu krásnou tvář, ti střízlivější se však nesmáli, pohlíželi na jemné, oduševnělé rysy s úctou a v rozpacích. Nikdo si nevěděl rady, kam ženu na podobence zařadit, a všichni žasli, že ten drogami zničený ubožák mohl vlastnit takový skvost — totiž všichni kromě onoho zadluženého chlapíka. Ten zatím s obavami sledoval vpád modrých uniforem, neboť mu bylo dáno nahlédnout pod roušku morálního úpadku Starého poděsa poněkud hlouběji. Nakonec podobenka dospěla k Treverovi, a mladík se rázem celý proměnil. Nejprve sebou škubl, pak obrázek zabalil zpátky do hedvábného papíru, jako by jej chtěl chránit před tak nedůstojným prostředím. Poté se dlouze, pátravě zahleděl na muže na podlaze a povšiml si jeho neobyčejné výšky i aristokratičnosti rysů, která zřetelně vystoupila, jakmile v něm bídný plamínek jeho života pohasl. Ne, odpověděl chvatně na dotaz, ženu na fotografii nezná. Portrét je tak starý, dodal, že nelze očekávat, že by ji dnes ještě někdo poznal. Alfred Trever však nemluvil pravdu, což mnozí vytušili, když se nabídl, že se těla mrtvého ujme a zajistí mu v Appletonu řádný pohřeb. Neboť v knihovně nad krbem visela v jejich domě přesná kopie toho fotografického portrétu a on celý život znal a miloval jeho předobraz. Ty jemné a ušlechtilé rysy patřily totiž jeho matce.