07.03.2011 17:28

Proměna Juana Romera

O událostech, k nimž došlo v Nortonově dole v noci z 18. na 19. října 1894, mě příliš netěší mluvit. Pouhý smysl pro povinnost vůči vědě mě nutí, abych si v posledních letech života vybavoval scény a události, které mi berou klid také tím, že je nedokáži přesně popsat. Ale mám za to, že dřív než zemřu, měl bych vypovědět, co vím o - řekněme o proměně Juana Romera.

Mé jméno a původ není třeba uvádět do souvislostí s tím, co se stalo. Věřím, že to tak bude lepší, protože když se člověk najednou vystěhuje do Států nebo do kolonií, nechává minulost za sebou. A krom toho, v mém vypravování nemá ten nejmenší význam, čím jsem kdy byl, snad jenom, že za služby v Indii jsem se cítil daleko lépe mezi bělovousými domorodými učiteli než mezi kolegy úředníky. V době, kdy mě potkaly pohromy, které způsobily, že žiji zde na americkém Západě, jsem se ani v nejmenším nezabýval zvláštnostmi východního náboženství. Při současném způsobu života jsem zjistil, že je dobré mít jméno - takové, jaké nyní mám - velmi obyčejné, které s sebou nepřináší zvláštní nepříjemnosti.

V létě a na podzim roku 1894 jsem pobýval v pochmurných výšinách Kaktusových hor, zaměstnán jako obyčejný dělník v proslaveném Nortonově dole, který, otevřen starým prospektorem před několika lety, proměnil okolní krajinu z téměř neobydlené pustiny v kotel kypící životem a ničemnostmi. Jeskyně plná zlata, ležící hluboko pod horským jezerem, zavalila úctyhodného nálezce bohatstvím daleko větším, než o jakém mohl snít, a nyní zde ohromné chodby razila společnost, které byla jeskyně nakonec prodána. Našly se další sluje a nálezy žlutého kovu byly obrovské, takže mocná a různorodá armáda kopáčů dřela v nespočetných chodbách a skalních dutinách ve dne v noci. Hlavní dozorce, pan Arthur, často hovořil o jedinečnosti zdejších geologických útvarů; spekuloval, jak rozsáhlý je řetězec jeskyní, a prorokoval, že zde v budoucnu bude mamutí důlní podnik. Domníval se, že zlatonosné jeskyně jsou výsledkem působení vody, a věřil, že brzy se mu otevře i ta poslední z nich.

Zanedlouho po mém příjezdu a přijetí k Nortonovi přijel také Juan Romero. Jeden z hordy nečesaných Mexičanů, které to sem táhlo ze sousední země; nejprve upoutal pozornost svými rysy, ačkoliv ukazovaly na typ severoamerického Indiána, byly jemně utvářeny a pleť měla světlou barvu, takže byl na hony vzdálen zdejším "umaštěným Mexikáncům". Je s podivem, že ačkoliv se tak velice lišil od masy pošpanělštěných a kmenových Indiánů, Romero ani v nejmenším nebudil dojem, že má v sobě díl bělošské krve. Nebyl to kastilský dobyvatel ani americký pionýr, ale starověký a důstojný Azték, jehož představu vyvolával pohled na mlčenlivého peóna, který vstával brzy ráno a očarovaně pozoroval slunce vystupující nad kopce na východě a který vztahoval k zlatému kotouči ruce jakoby v obřadu, jehož smysl si ani neuvědomoval. Ale kromě obličeje nebylo na Romerovi nic, co by svědčilo o důstojnosti. Zaostalý a špinavý, cítil se jako doma mezi ostatními snědými Mexičany; vyrůstal (jak mi bylo řečeno) ve velmi zanedbaném prostředí. Jako dítě ho našli v primitivní horské chatrči, jediného, kdo přežil vražednou epidemii, která tamtudy prošla a zanechala po sobě smrt. Poblíž chatrče, u podivné skalní pukliny, ležely dvě kostry čerstvě obrané supy, pravděpodobně jediné pozůstatky jeho rodičů. Nikdo nevěděl, kdo to byl, a tak mnozí na ně rychle zapomněli. Chatrč z vepřovic i skalní štěrbinu zavalila brzy lavina, která vymazala poslední vzpomínky. Juana vychoval mexický zloděj dobytka, od kterého dostal i jméno, a málo se lišil od svých druhů.

Náklonnost, kterou mi Romero projevoval, měla nepochybně původ ve zvláštním starobylém hindském prstenu, který jsem nosil, pokud jsem přímo nepracoval. O tom, co prsten skrývá a jak se dostal do mého držení, nemohu mluvit. Byl posledním poutem s životní kapitolou, navždy již uzavřenou, a vysoce jsem si ho cenil. Brzy jsem zpozoroval, že ten podivný Mexičan se o něj zajímá a dívá se na něj s výrazem, který vylučoval podezření z pouhé chtivosti. Starodávné hieroglyfy jako by probouzely jakési vzpomínky v jeho jednoduché, ale čilé mysli, přestože je pravděpodobně nevnímal, jak by je byl vnímal kdysi. Během několika týdnů po příchodu se Romero stal jakýmsi mým věrným sluhou; na tom nic nemění fakt, že jsem byl pouhým kopáčem. Nepromluvili jsme spolu víc než to nejnutnější. Znal z angličtiny jen pár slůvek, zatímco já zjistil, že má oxfordská španělština je na hony vzdálena žargonu, který užíval peón z Nového Španělska.

Událost, kterou vám zde budu líčit, přišla bez varování. I když mě Romero zajímal, a přesto, že ho můj prsten neobyčejně upoutal, jsem přesvědčen, že ani jeden z nás netušil, co bude následovat po jednom velkém odstřelu. S ohledem na geologii terénu bylo nutné rozšířit důl přímo směrem dolů z nejhlubšího místa v podzemí; hlavní dozorce věřil, že kolem je pevná skála, nechal tedy položit nálož s obrovskou dávkou dynamitu. Téhle práce jsme se já ani Romero neúčastnili, takže první zprávy o neobyčejných objevech tam dole nám donesli ostatní. Nálož, snad špatně odhadnutá, jako by otřásla celou horou. Okna v boudách na úbočí se vysypala a kopáče v nejbližších štolách to srazilo k zemi. Křišťálové jezero ležící nad místem, kde se kopalo, se vzdulo jako v bouři. Při ohledání se zjistilo, že hluboko pod ohniskem výbuchu se rozvírá nová propast. Propast tak obrovská, že nebylo po ruce žádné měřidlo, které by ji změřilo, ani lampa, která by ji dokázala osvětlit. Zmatení kopáči hledali radu u hlavního dozorce, který nařídil, aby do jámy vzali provazy a navazovali je tak dlouho, až se dotknou dna.

Zanedlouho bledí dělníci zvěstovali hlavnímu dozorci, že se věc nezdařila. Slušně, ale rozhodně odmítli znovu sestupovat do propasti, nebo dokonce pokračovat v práci v dole, dokud nebude propast prozkoumána. Zjevně se tu střetli s něčím, co se vymykalo jejich dosavadní zkušenosti, neboť pokud byli schopni zjistit, dutina tam dole byla bezedná. Hlavní dozorce na ně nenaléhal. Namísto toho hloubal nad plány pro další den. Noční směna ten večer nenastoupila.

Ve dvě hodiny ráno začal v horách bezútěšně výt kojot. Odněkud z tábora štěkal pes - v odpověď buď kojotovi, nebo něčemu jinému. Kolem vrcholů hor se začala stahovat bouře a mračna tajemných tvarů divoce uháněla přes rozmazanou neurčitou skvrnu nebeského světla, které prozrazovalo snahu téměř plného měsíce prosvítit semknuté formace cirostratů. Probudil mě však Romerův hlas, přicházející z horní pryčny, vzrušený a napjatý nejasným očekáváním, kterému jsem nerozuměl.

"Modré de Dios ! - El sonido - ese sonido - jorga Vd! - lo oyte Vd? - Seňor, TEN HLAS!"

Naslouchal jsem, zvědav, jaký hlas míní. Kojot, pes, bouře, to všechno jsem slyšel. Bouře mohutněla. Vítr naříkal a ječel stále divočeji. Okny chaty pronikala světla blesků. Zeptal jsem se neklidného Mexičana, který hlas má na mysli:

"El coyote? - elperro? - el viento?"

Ale Romero neodpovídal. Pak začal šeptat jakoby pln strachu:

"El ritmo, Seňor - el ritmo de la tierra - TO DUNĚNÍ DOLE V ZEMI!"

A nyní jsem to slyšel i já; slyšel jsem a chvěl se, nevěda proč. Hluboko, hluboko pode mnou se ozýval hlas - rytmus, přesně jak říkal peón - hlas, který, ač neobyčejně jemný, přehlušil teď i vytí psa, kojota a zvihající se vichřici. Jakkoli bych se snažil popsat ten zvuk, bylo by to marné - prostě byl nepopsatelný. Snad připomínal pulsování strojů zaoceánského parníku, citelné i na palubě, ale bez té mechaničnosti, ne tak oproštěný od života a vědomí. Ten zvuk, jeho vzdálenost v zemi, na mě mocně zapůsobily. Myslí se mi mihly útržky pasáží z Josepha Glanvilla, které účinně cituje Poe: "nezměrnost, hloubka a nezbadatelnost Jeho děl, která jsou obdařena hlubinami závratnějšími než studnice Démokritova. " )

Náhle Romero vyskočil ze své pryčny, zastavil se přede mnou a zadíval se na podivný prsten na mé ruce, záhadně se třpytící v blescích, a pak upřel pohled významně směrem k dolu. Zdvihl jsem se také a oba jsme tak chvíli nehybně stáli se sluchem napjatým, zatímco tajuplný rytmus nabýval na životnosti. Pak, aniž bychom vědomě chtěli, jsme se pohnuli ke dveřím, které se třásly pod nápory vichru, a tím nám ponechávaly uklidňující představu pozemské reality. Chorál v hlubinách - alespoň tak mi zvuk nyní připadal - zesílil a dal se již snáze rozeznat; a my cítili, jak nás neodolatelně táhne ven do bouře a pak do rozevřené temnoty šachty.

Nepotkali jsme živou duši, protože muži z noční směny měli volno a nepochybně v Suché rokli hučeli do barmana hrůzné historky z dolu. V hlídačově budce se ale svítilo a žlutý čtvereček vypadal jako strážné oko. Neurčitě jsem si pomyslel, jakpak asi působí rytmické dunění na hlídače, ale Romero nyní pospíchal a já ho bez váhání následoval.

Jak jsme sestupovali do šachty, zvuk pod námi získával zcela přesnou podobu. Působil na mě stejně hrůzně jako orientální obřad, doprovázený tlučením na bubny a mnohohlasým chorálem. Jak jsem už řekl, dost dlouho jsem pobýval v Indii. Romero a já jsme se bez zaváhání prodírali proudy vody a sestupovali po žebřících, vstříc tomu, co nás neodolatelně vábilo, i když jsme se třásli bezmocným, ubohým strachem a nevolí. V jednu chvíli jsem si myslel, že jsem zešílel - to když jsem pátral, čím je naše cesta osvětlena, když nemáme lampy ani svíce, a já si všiml, že starobylý prsten na mém prstu září a ve vlhkém těžkém vzduchu kolem nás šíří sinavý třpyt.

Sestoupili jsme právě z jednoho z mnoha žebříků, když se Romero bez varování najednou kamsi rozběhl a nechal mě o samotě. Zapůsobil na něj takto neobyčejně jakýsi nový a podivný tón, který se v dunění a chorálu objevil, sice zřetelný, pro mě však příliš jemný; s divokým výkřikem se vrhl vpřed do temnoty jeskyně. Slyšel jsem jeho křik stále před sebou, jak klopýtavě spěchal po plošinkách a zbrkle se spouštěl po vratkých žebřících. Přestože jsem byl vyděšený, zachoval jsem si tolik vnímavosti, abych si povšiml, že jeho řeč, pokud artikuluje, je mi zcela neznámá. Drsná, ale strhující mnohoslabičná slova nahradila jeho obvyklou směsici bídné španělštiny a ještě horší angličtiny, a z nich mi připadal jen vzdáleně povědomý často opakovaný výkřik "Huitzilopotchli". Později jsem na to slovo narazil v pracích jednoho velkého historika ) a při vzpomínce na to, co jsem prožil, jsem se otřásl.

Vyvrcholení té příšerné noci bylo zmatené, ale krátké. Začalo v okamžiku, kdy jsem vstoupil do nejhlouběji položené jeskyně. Ze tmy přede mnou najednou vytryskl poslední Mexičanův výkřik, k němuž se přidal sbor tajuplných hlasů, který bych již nemohl uslyšet znovu a přežít jej. V té chvíli to vypadalo, že všechny dosud schované zemské přízraky a strašidla se spojily, aby společně zničily lidské plémě. Zároveň pohasínalo světlo mého prstenu a já viděl nové světlo, vycházející odněkud zdola, z místa jen několik kroků přede mnou.

Dorazil jsem k propasti, která nyní rudě zářila a která nepochybně pohltila nešťastného Romera. Postoupil jsem vpřed a nahlédl přes okraj do nezbadatelných hlubin, které se nyní staly pandemoniem šlehajících plamenů a hrůzného řevu. Zprvu jsem neviděl nic kromě kypící masy světla; pak se ze změti plamenů začaly oddělovat jakési tvary, nekonečně vzdálené, a já zahlédl - byl to Juan Romero? - ale Bože! Netroufám si povědět vám,co jsem viděl...! Jakási síla z nebes mi přispěchala na pomoc a vyhladila ze světa ten pohled i řev, neboť se ozval třesk, jaký je snad možno slyšet pouze při srážce dvou vesmírů. Pak nastal chaos, a já poznal klid zapomnění.

Těžko hledám, jak pokračovat, protože další okolnosti byly tak nesourodé, ale budu se snažit vše zachytit co nejpřesněji, aniž bych se pokoušel oddělit skutečnost od vidin. Když jsem se vzpamatoval, byl jsem zpátky v bezpečí chaty a za oknem bylo vidět rudé svítání. Kousek ode mě na stole leželo nehybné tělo Juana Romera, obklopené skupinkou mužů včetně našeho doktora. Všichni rozumovali nad podivnou smrtí, která zastihla Mexičana ve spánku; byla to smrt, která patrně nějak souvisela se strašným bleskem, který uhodil do hory a otřásl jí do základů. Žádná vnější příčina smrti nebyla zřejmá, a ani ohledání neukázalo, proč už Romero není mezi živými. Z úryvků hovoru jasně vyplývalo, že Romero, ani já jsme v noci z chaty nevyšli; takže jsme ani neprobděli tu hroznou bouři, která se přehnala nad Kaktusovými horami. Ta bouřka, řekli muži, kteří sestoupili do šachty, způsobila obrovské závaly, a tím úplně uzavřela hlubokou propast, která den předtím byla příčinou tolika dohadů a zlých předtuch. Když jsem se ptal hlídače, co slyšel krom hromobití, vzpomněl si na kojota, psa a zuřivé skučení větru - nic víc. Já o jeho slovech nepochybuji.

Práce by měly být znovu zahájeny, hlavní dozorce tedy pověřil několik spolehlivých mužů, aby prozkoumali místo, kde se nacházel jícen propasti. Nebyli nadšení, ale poslechli a udělali hluboký vrt. Výsledky byly překvapující. Nadloží dutiny, které bylo dřív dobře vidět, nemělo být v žádném případě silné; ale teď vrtačky narazily na zdánlivě nekonečně mocnou vrstvu pevné skály. Nic jiného nenašli, ani zlato. Hlavní dozorce se tedy dalších pokusů vzdal, ale občas, když seděl za svým stolem, jeho nehybnou tváří pronikl zmatek.

A ještě jedna věc je zvláštní. Krátce po probuzení toho rána, kdy přešla bouře, jsem si všiml, že mi z prstu nevysvětlitelně zmizel hindský prsten. Velmi jsem si ho cenil, ale přesto jsem nyní cítil úlevu. Pokud si ho přivlastnil některý z horníků, musel svůj lup dobře schovat, protože i když jej hledala policie a já podával inzeráty, prsten jsem už nikdy neviděl. Stejně jaksi pochybuji, že jej vzaly smrtelné ruce, protože v Indii jsem se učil o mnoha podivných věcech.

Můj názor na tento příběh se čas od času mění. V plném denním jasu a po většinu ročních období se přikláním k tomu, že větší část se mi pouze zdála; ale někdy na podzim, kolem druhé hodiny ranní, kdy vítr a zvířata bezůtěšně naříkají, se pak z nepředstavitelných hloubek plíží hrozivá představa rytmického dunění... A já cítím, že proměna Juana Romera byla vskutku úděsná.