07.03.2011 17:29

Prokletý dům

I tu největší hrůzu doprovází většinou jistá ironie. Někdy zasahuje přímo do běhu událostí, zatímco jindy se projeví pouze v určitém vztahu k jejich náhodnému rozmístění mezi lidmi a místy. Tu druhou možnost mohu skvěle doložit případem ze starobylého města Providence, ve kterém na konci čtyřicátých let minulého století často pobýval Edgar Allan Poe, když se bez úspěchu dvořil nadané básnířce, paní Whitmanové. Poe se v ulici Benefit Street obvykle zastavil v hostinci Mansion House - který se původně jmenoval Golden Ball Inn a pod jehož střechou našli útočiště takoví mužové jako Washington, Jefferson a Lafayette - a jeho oblíbená procházka pak směřovala na sever, po téže ulici až k domu paní Whitmanové a na sousední hřbitov sv. Jana, jehož svažující se plocha plná náhrobků z osmnáctého století pro něj měla zvláštní půvab.

Ironie tkví v následující skutečnosti: na oné tolikrát opakované procházce byl největší světový mistr zla a zvláštností nucen minout jistý dům na východní straně ulice; omšelou, vetchou stavbu, posazenou na příkře se zvedajícím kopci, s velkým zanedbaným dvorem, pocházející z dob, kdy byl onen kraj ještě napůl neobydlený. Nezdá se, že by Poe o něm byl někdy něco napsal nebo řekl - nemáme důkaz ani o tom, že by si ho vůbec kdy všiml.

A přesto, pro dvě osoby, mající k dispozici jisté informace, se tento dům co do hrůzy vyrovná nebo dokonce i předčí ty nejdivočejší fantazie génia, jenž ho tolikrát nic netuše míjel, a stojí tam pustý dál a škodolibě pozoruje okolí jako symbol všeho, co je nevýslovně ohyzdné.

Dům byl - a vlastně ještě stále je - z toho druhu domů, které přitahují pozornost zvědavců. Původně to bylo alespoň z části zemědělské stavení v typickém novoanglickém koloniálním stylu z poloviny osmnáctého století - patřil k oněm blahobytně vyhlížejícím domům se špičatou střechou, dvěma podlažími a s georgiánským vchodem a vnitřním obložením, podléhajícím vývoji vkusu té doby. Jeden štít směřoval k jihu, zatímco se dům až po okna přízemí utápěl ve srázném kopci na východě, a druhý odhaloval pohledu z ulice obnažené základy. Stavba, více než sto padesát let stará, se přizpůsobovala tomu, jak byla v těsné blízkosti domu planýrována a zarovnávána silnice; neboť Benefit Street - zpočátku zvaná Back Street - byla koncipována jako ulička klikatící se mezi hřbitůvky prvních osadníků a rovnou cestu z ní udělali teprve poté, co přestěhování ostatků na hřbitov North Burial Ground poskytlo první vhodnou příležitost přetnout dávné rodinné pozemky.

Zpočátku dělilo západní zeď od cesty asi šest metrů trávy na strmém svahu; rozšiřování silnice za časů Revoluce však pohltilo většinu této plochy, čímž došlo k obnažení základů, takže bylo nutné postavit cihlový suterén; hluboký sklep s dveřmi a dvěma okny umístěnými nad zemí pak vzhlížel k nedaleké nově upravené linii veřejné silnice. Když byl před sto lety položen chodník, zmizel poslední kousek prostoru oddělujícího dům od cesty; a Poe na svých procházkách zajisté vídal jen pouhé stoupání mdlé cihlové šedi, splývající s chodníkem a ve výšce tří metrů nad zemí přecházející ve starobylou budovu samotného domu, pokrytého šindelovou střechou.

Pozemky, ne nepodobné pozemkům farmářů, se táhly svahem téměř až k Wheaton Street. Prostor na jih od domu, sousedící s Benefit Street, ležel samozřejmě hodně vysoko nad úrovní chodníku; tvořil jakousi terasu ohraničenou vysokou hradbovitou zdí z vlhkého, mechem obrostlého kamene, do něhož bylo vytesáno úzké příkré schodiště, vedoucí kaňonovitými zdmi nahoru, ke světu špinavého trávníku, vlhkých cihlových zdí a zanedbaných zahrad, jejichž rozbité cementové vázy, zrezivělé hrnce spadlé z třínožek se sukovitými nožkami a podobné vybavení daly vyniknout větrem ošlehaným předním dveřím s rozbitým okénkem nad nimi, rozpadajícím se jónským sloupům a červotočivému trojúhelníkovému štítu s římsou.

V mládí se o prokletém domě dozvěděl jen to, že v něm lidé umírají ve znepokojivě velkém množství. A z tohoto důvodu se, jak mi bylo řečeno, původní majitelé z domu odstěhovali asi dvacet let poté, co ho dostavěli. Očividně neprospíval lidskému zdraví, snad pro vlhkost a houbovitou vegetaci ve sklepě, všudypřítomný odporný zápach, průvan na chodbách nebo kvalitu studny a vody z ní pumpované. Tyto skutečnosti byly dosti nepříznivé, a byly také vším, čemu lidé, jež jsem znal, uvěřili. Až zápisky mého strýce sběratele, doktora Elihu Whipplea, přede mnou do všech detailů odhalily mnohem záhadnější, nejasnější dohady tvořící spodní proud lidových vyprávění, kolujících mezi služebnictvem ze starých časů a prostým lidem, dohady, které se nikdy neroznesly moc daleko a na které se hodně pozapomnělo v časech, kdy se Providence rozrostla v metropoli s moderním migrujícím obyvatelstvem.

Pravdou zůstává, že střízlivě uvažující část veřejnosti dům nikdy nepovažovala v žádném slova smyslu za "prokletý". Nešířily se o něm žádné obvyklé povídačky o chřestících řetězech, studených závanech vzduchu, blikajících světlech či tvářích za oknem. Ti radikálnější občas prohlašovali, že dům "přináší smůlu", to však bylo maximum, kam zašli. Co ale bylo zřejmé bez jakýchkoli pochybností, je fakt, že v domě umírá hrozivé množství lidí; nebo, abych byl přesnější, že tam hrozivé množství lidí umřelo - neboť po jistých podivných událostech před více než šedesáti lety zůstal dům nadobro opuštěn - a to proto, že ho jednoduše nebylo možné nikomu pronajmout. Obyvatele domu nezkosila náhle jedna a táž příčina; spíše se zdálo, jako by z nich nějaká neznámá síla vysávala chuť k životu, takže každý zemřel na ten neduh, na který by byl tak jako tak (i když mnohem později) stejně umřel. A u těch, kdo nezemřeli, se projevoval různý stupeň nemoci podobné chudokrevnosti či souchotinám a někdy také úpadek duševního zdraví, což rozhodně nemluvilo ve prospěch tvrzení, že je budova zdravotně nezávadná. Sousední domy však, což musím dodat, byly podle všeho zcela prosty podobného zhoubného působení.

Tak tolik jsem věděl předtím, než jsem svým naléhavým dotazováním přiměl strýce k tomu, aby mi ukázal své zápisky, které nás nakonec oba přivedly na počátek hrozného pátrání. V době mého dětství byl prokletý dům prázdný; na vysokém terasovitém dvoře, kde se nikdy nezdržovali ptáci, rostly holé, větrem zkroucené a strašidelné stromy, vysoká, podivně bledá tráva a býlí, znetvořené jako v nějakém hrozném snu. My chlapci jsme přes tato místa často přebíhali a já si dosud dokážu vybavit ten pocit dětské hrůzy, pramenící nejen z morbidní podivnosti té podezřelé vegetace, ale i z tajemné atmosféry a pachu rozpadajícího se domu, za jehož odemčenými dveřmi jsme často vyhledávali rozechvění. Okna s malými tabulkami byla téměř všechna rozbitá a nad chatrným obložením, rozviklanými vnitřními okenicemi, odlepujícími se tapetami, opadávající omítkou, vratkými schodišti a těmi troskami rozbitého nábytku, které v domě ještě zbyly, visela nepojmenovatelná atmosféra pustoty. Prach a pavučiny ještě umocnily pocit hrůzy - a vskutku statečným byl ten hoch, který dobrovolně vystoupil po žebříku do podkroví, rozlehlé plochy lemované trámy, osvětlené pouze blikajícími okénky ve štítech a zaplněné hromadami zbytků beden, židlí a kolovratů, které ta nekonečná léta, po která tu už ležely, překryla a zřetězila v girlandy nestvůrných a ďábelských tvarů.

Podkroví však koneckonců nebylo tou nejstrašidelnější částí domu. Nejsilnější odpor v nás vyvolával právě vlhký, zatuchlý sklep, i když na straně domu obrácené do ulice stál celý nad zemí a od ruchu chodníku ho oddělovaly jen tenké dveře a okny proražená cihlová zeď. Nedokázali jsme se rozhodnout, zda ho v přízračném okouzlení vyhledávat nebo se mu vyhýbat, abychom uchránili své duše a zdravý rozum. Jednak proto, že nepříjemný zápach, prostupující celý dům, byl ve sklepě nejsilnější, jednak proto, že se nám nelíbil bílý houbovitý porost, který za deštivého letního počasí občas vyrazil z udusané hliněné podlahy. Tyto houby, bizarně podobné vegetaci venku na dvorku, měly opravdu hrozné tvary, byly to nechutné parodie mochomůrek a bezlistých voskovitých stvolů, jaké jsme ještě nikdy na žádném jiném místě neviděli. Rychle se rozkládaly a v jednom stadiu hnití počínaly lehce světélkovat, takže noční kolemjdoucí občas mluvívali o čarodějných ohýncích planoucích za rozbitými tabulkami oken, ze kterých se šířil odporný zápach.

Nikdy - ani při těch nejdivočejších nápadech v předvečer Všech svatých (kdy u nás přece dovádí každé dítě) - jsme nenavštívili sklep v noci, ale při některých návštěvách za bílého dne jsme světélkování opravdu viděli, zvláště když bylo venku pod mrakem a deštivo. Bylo tam však ještě něco mnohem nenápadnějšího, co jsme často pokládali za svůj objev - velice zvláštní věc, která však pravděpodobně byla pouze sugestivní záležitostí. Mám na mysli bělavý obláčkovitý vzorek na špinavé podlaze - špatně rozeznatelný povlak plísně či ledku, stěhující se z místa na místo, který jsme, jak jsme se občas domnívali, dokázali vystopovat mezi řídkým houbovitým porostem u masivního krbu v suterénní kuchyni. Čas od času nám přišlo na mysl, že ta skvrna nese známky zlověstné podobnosti se zkroucenou postavou člověka, i když obvykle jsme žádnou takovou podobnost nepozorovali, a často tam bělavý povlak vůbec nebyl. Jednoho deštivého odpoledne, kdy se tato iluze zdála být mimořádně silná a kdy jsem ještě navíc měl dojem, jako bych zahlédl, jak z podlahy povlečené ledkem stoupají směrem k zejícímu krbu mihotající se nažloutlé řídké výpary, pověděl jsem o celé záležitosti svému strýci. Tak výjimečné fantazii se zasmál, jeho úsměv však nesl zřetelné stopy vzpomínek. Později jsem se dověděl, že se podobná představa vyskytuje i v dávných strašidelných pověstech prostého lidu - představa, která rovněž obsahuje narážky týkající se ďábelských, vlčích obrysů, unášených kouřem z velikého komína, a o prapodivných tvarech, jichž nabyly některé kořeny stromů, které prorostly do sklepa uvolněnými kameny v základech domu.

 

II.

 

Teprve když jsem se přehoupl přes hranici dospělosti, ukázal mi můj strýc všechny poznámky a údaje, které nashromáždil v souvislosti s prokletým domem. Dr. Whipple byl rozvážný, konzervativní lékař ze staré školy a přes všechen svůj zájem o zmíněné místo nechtěl obrátit pozornost mysli mladého člověka k abnormálním jevům. Jeho vlastní názor na celou záležitost, vycházející z jednoduchého předpokladu, že budova a celý pozemek očividně škodí lidskému zdraví, neměl s abnormalitou nic společného; strýc si však uvědomil, že táž pitoresknost, která vzbudila jeho zájem, by v jinošské fantazií hýřící mysli nabyla nejrůznějších strašlivých, představivost podněcujících asociací.

Doktor byl starý mládenec; bělovlasý, hladce oholený, staromódní pán - a jeden z místních význačných historiků, který se často dostal do sporu s tak svárlivými ochránci tradic, jako byli Sidney S. Rider a Thomas W. Bicknell. Žil spolu s jedním sluhou v georgiánské usedlosti s klepadlem na dveřích a schodištěm se železným zábradlím, která záhadným způsobem udržovala rovnováhu na příkrém svahu North Court Street vedle starodávné cihlové budovy soudu a koloniálního domu, kde jeho dědeček - bratranec onoho slavného korzára, kapitána Whipplea, který v roce 1772 zapálil Gaspee, ozbrojený škuner Jeho Veličenstva - hlasoval 4. května 1776 v zákonodárném sboru za nezávislost kolonie Rhode Island. Ve vlhké knihovně s nízkým stropem, plesnivějícím bílým obložením, těžkou kamennou ozdobou na římse krbu a malými okny, stíněnými vinnou révou, byl obklopen starodávnými rodinnými památkami a různými písemnostmi, v nichž bylo mnoho nejasných narážek na prokletý dům v Benefit Street. To místo zkázy leží nedaleko - neboť Benefit Street se táhne jako římsa těsně pod budovou soudu podél strmého svahu, na který vystoupili první osadníci.

Když mé neodbytné otázky a přibývající léta ze strýce nakonec vylákaly nastřádané informace, po kterých jsem se tak pídil, ležela přede mnou podivná kronika. Některé z jejích částí byly rozvláčné, statistické a jednotvárně rodopisné, všemi se však táhla nepřetržitá nit hlubokých úvah, neustálé hrůzy a nadpřirozeného zla, které na mne zapůsobily ještě mnohem víc než kdysi dřív na hodného pana doktora. Jednotlivé události do sebe zlověstným způsobem zapadaly a zdánlivě podružné detaily v sobě ukrývaly studnice hrozných možností. Zrodila se ve mně nová, palčivá zvědavost, ve srovnání s níž byla má chlapecká zvědavost nepatrná a nezralá. První odhalení vedlo k rozsáhlému průzkumu a posléze k onomu hrůzyplnému pátrání, jež mělo pro mého strýce tak katastrofální následky - ano, pro něho samotného. Neboť strýc nakonec trval na tom, že se chce zúčastnit pátrání, do kterého jsem se pustil, a po jedné noci strávené v onom domě jsem ho už víckrát neviděl. Cítím se osamělý bez té jemné duše, jejíž dlouhý život byl naplněn pouze čestností, bezúhonností, dobrým vkusem, laskavostí a studiem. K uctění jeho památky jsem dal postavit mramorový náhrobek na hřbitově sv. Jana - místě, které tak miloval Poe - skrytém háji obrovitých vrb, kde se hrobky a pomníky tiše choulí na kopečku mezi starobylou budovou kostela a domy a náspovitými zdmi na Benefit Street.

Historie domu, odkrývající se před námi ze změti údajů, nás nepřivedla na žádnou podezřelou stopu týkající se stavby domu či zámožné a úctyhodné rodiny, která dům postavila. Přesto jsme však již od počátku tušili stín neštěstí, který brzy nabyl zlověstného významu. Pečlivě sestavené záznamy mého strýce začínají stavbou domu a pak pokračují dál s neobvyklým množstvím podrobností. Zdá se, že prokletý dům obývali jako první William Harris se svou ženou Rhoby Dexterovou a jejich děti, Helkana, narozený v roce 1755, Abigail, narozená v roce 1757, William mladší, narozený roku 1759, a Ruth, která se narodila v roce 1761. Pan Harris byl zámožný obchodník a námořník, zabývající se obchodem se Západní Indií, napojený na firmu Obadiah Browna a jeho synovců. Po Brownově smrti v roce 1761 ho nová firma Nicholas Brown a spol. jmenovala kapitánem brigy Prudence o výtlaku 120 tun, postavené v Providence, a tím mu umožnila vybudovat si nový domov, po kterém toužil už od svého sňatku.

Místo, které si zvolil - nedávno zarovnaná část nové a exkluzivní Back Street, táhnoucí se na kopci nad přeplněnou Cheapside - bylo nejvýhodnější, jaké si jen člověk mohl přát, a budova plně využívala svého umístění. Bylo to to nejlepší, co se dalo pořídit za skrovné prostředky, a Harris pospíchal, aby se nastěhovali ještě před narozením pátého dítěte, které v rodině očekávali. Toto dítě, chlapeček, se narodilo v prosinci; bylo však mrtvé. A po dalších sto padesát let pak v tomto domě nemělo ani jedno dítě přijít na svět živé.

V dubnu následujícího roku zachvátila děti jakási nemoc a Abigail s Ruth do měsíce zemřely. Diagnóza Dr. Joba Ivese zněla, že smrt způsobila nějaká dětská horečka, ačkoli jiní lidé tvrdili, že děti spíš jen postupně chřadly a ztrácely se před očima. V každém případě se však zdálo, že je nemoc nakažlivá; neboť Hannah Bowenová, jedna ze dvou sloužících, na ni zemřela v červnu následujícího roku. Eli Lideason, druhý sluha, si neustále stěžoval na úbytek sil - a byl by se vrátil na farmu svého otce v Rehobothu, nebýt náhlé náklonnosti k Mehitabel Pierceové, kterou najali jako náhradu za zesnulou Hannah. Eli zemřel následujícího roku - roku opravdu smutného, neboť znamenal smrt samotného Williama Harrise, vysíleného podnebím Martiniku, kde musel v předcházejících deseti letech často pobývat kvůli své práci.

Ovdovělá Rhoby Harrisová se z rány způsobené smrtí manžela už nikdy nevzpamatovala a ztráta prvorozeného Helkany o dva roky později definitivně podlomila její duševní zdraví. V roce 1768 propadla lehké duševní chorobě a od té doby byla uzavřena v horní části domu, do kterého se přistěhovala její mladší, dosud neprovdaná sestra Mercy Dexterová, aby se ujala péče o rodinu. Mercy byla nenápadná, vyzáblá žena plná sil, ale od té doby, co se přistěhovala, se její zdraví začalo viditelně zhoršovat. Byla nesmírně oddaná své nešťastné sestře a chovala zvláštní náklonnost ke svému jedinému dosud žijícímu synovci Williamovi, jenž vyrostl ze statného dítěte v neduživého, vytáhlého mladíka. Toho roku zemřela služka Mehitabel a druhý sluha, Preserved Smith, opustil dům bez jakéhokoli logického vysvětlení, jen s jakýmsi fantastickými pověstmi a s reptáním, že se mu nezamlouvá, jak dům páchne. Po nějakou dobu nemohla Mercy najít žádnou jinou pomocnou sílu, neboť sedm úmrtí a jeden případ šílenství, jež se vyskytly všechny v průběhu pouhých šesti let, znovu rozvířily pověsti, které později nabyly tak bizarní podoby. Nakonec však získala nové služebnictvo odjinud, Ann Whiteovou, nerudnou ženu z té části Severního Kingstownu, která je nyní vyčleněna jako Exeterská správní oblast, a zdatného Bostoňana jménem Zenas Low.

Právě Ann Whiteová dala jako první přesnou podobu těm nedobrým, jalovým řečem. Mercy raději neměla najímat někoho, kdo pochází z kopcovitého kraje Nooseneck Hill, neboť onen vzdálený kousek země, kde lišky dávají dobrou noc, byl tehdy, stejně jako je i nyní, sídlem těch nejznepokojivějších pověr. Ještě v roce 1892 nechala Exeterská obec exhumovat mrtvolu, jejíž srdce pak bylo slavnostně spáleno, aby se tak zabránilo jistým údajným návštěvám, majícím neblahý vliv na zdraví a klid veřejnosti; lze si pak představit, jaké názory měli lidé v tomto kraji v roce 1768. Annin jazyk vyvíjel neblahou aktivitu a během několika měsíců ji Mercy propustila. Její místo pak zaplnila svědomitou a přívětivou amazonkou z Newportu, Marií Robbinsovou.

Mezitím nebohou Rhoby Harrisovou pronásledovaly v záchvatech šílenství sny a představy toho nejstrašlivějšího druhu. Občas se její výkřiky už nedaly vydržet a tyto chvíle si pak vynutily, aby její syn vždy čas od času pobýval u svého bratrance Pelega v uličce Presbyterián Lane poblíž nové kolejní budovy. Po každém z těchto pobytů bylo chlapcovo zdraví viditelně lepší - a kdyby byla Mercy stejně moudrá, jak dobře to myslela, byla by chlapce nechala žít u Pelega napořád. Na otázku, co přesně paní Harrisová při svých záchvatech zuřivosti vykřikovala, váhá tradice dát odpověď: nebo spíš nabízí popisy tak fantastické, že se samy vyvracejí svou absurditou. Samozřejmě, že člověku připadá absurdní, když slyší, že žena, které se dostalo vzdělání jen v základech francouzštiny, často po celé hodiny vykřikovala obhroublé a idiomatické výrazy tohoto jazyka, nebo že tatáž osoba, ponechaná samotě a dobře hlídaná, si celá bez sebe stěžovala na stvoření, které na ni civí, chňape po ní zuby a kouše ji. Roku 1772 zemřel sluha Zenas, a když to oznámili paní Harrisové, dala se do smíchu s odporným potěšením, které u ní nikdo neznal. Následujícího roku zemřela ona sama a byla uložena k odpočinku na North Burial Ground po boku svého manžela.

Když roku 1775 vzplanul konflikt s Velkou Británií, podařilo se Williamovi Harrisovi navzdory věku necelých šestnácti let a křehké tělesné konstrukci dát se naverbovat do průzkumných jednotek pod vedením generála Greena; a od této doby se těšil nepřetržitému rozkvětu zdraví a zvyšování společenské prestiže. Roku 1780, jako kapitán rhodeislandských jednotek, které byly v New Jersey pod velením plukovníka Angella, se seznámil a posléze oženil s Phebe Hetfieldovou z Elizabethtownu, kterou následujícího roku po svém čestném propuštění z armády přivedl do Providence.

Návrat mladého vojáka však nepřeváželo dokonalé štěstí. Je pravda, že dům byl dosud v dobrém stavu; a ulice byla rozšířena a její název přeměněn z Back Street na Benefit Street. Postava Mercy Dexterové, kdysi tak robustní, se však nachýlila a podivně sešla, takže nyní z ní byla dojemná osůbka s nahrbenými zády, dutým hlasem a znepokojivou bledostí - vlastnostmi, které do jediné sdílela s poslední zbývající služkou Marií. Na podzim roku 1782 porodila Phebe Harrisová mrtvou dcerušku a patnáctého května následujícího roku dala Mercy Dexterová sbohem životu užitečného, skromného a počestného člověka.

William Harris, konečně naprosto přesvědčený o tom, že jeho bydliště je opravdu velmi nezdravé, nyní učinil kroky k tomu, aby ho opustil a navěky ho uzavřel. V nově otevřeném hostinci Golden Ball Inn zajistil přechodné ubytování pro sebe a svou ženu a nechal si postavit nový a lepší dům na Westminster Street, v rozrůstající se části města za mostem Great Bridge. Tam se v roce 1785 narodil jeho syn Dutee - a tam rodina přebývala až do té doby, než ji rozrůstající se obchodní podnikání zahnalo zpět přes řeku a kopec do Angell Street, v novější obytné čtvrti East Side, kde si pak v roce 1876 postavil nebožtík Archer Harris své přepychové, nicméně však šeredné sídlo s mansardovou střechou. William i Phebe podlehli epidemii žluté zimnice, která řádila v roce 1797, Duteeho však vychoval jeho bratranec Rathbone Harris, Pelegův syn.

Rathbone byl praktický člověk, a tak dům v Benefit Street pronajal navzdory Williamovu přání, aby zůstal prázdný. Co nejlépe využít veškerého chlapcova majetku považoval za povinnost, kterou mu ukládá jeho poručnictví, a nedělal si pražádné starosti ani s případy úmrtí a nemocí, následkem kterých se v domě tak často střídali nájemníci, ani s postupně rostoucím odporem, se kterým lidé na dům pohlíželi. Je pravděpodobné, že pociťoval pouze nelibost, když mu v roce 1804 městská rada nařídila, aby dům vydezinfikoval sírou, smolou a kafrem - a to v souvislosti s úmrtími čtyř osob, o kterých se hodně diskutovalo a která byla pravděpodobně způsobena tehdy již ustupující epidemií zimnice. Lidé o domu tvrdili, že má horečný zápach.

Dutee sám o domě moc často nepřemýšlel, neboť se z něj stal korzár a pod vedením kapitána Cahoona úspěšně sloužil na lodi Vigilant ve válce roku 1812. Vrátil se nezraněn, v roce 1814 se oženil a pak se stal otcem za oné památné noci 23. září 1815, kdy mohutná bouře zaplavila polovinu města vodou ze zálivu a až do Westminster Street zanesla vysokou šalupu, jejíž stěžně téměř zaklepaly na okna Harrisova domu, jako by chtěly symbolicky potvrdit skutečnost, že zrovna narozený chlapec, Welcome, je synem námořníka.

Welcome otce nepřežil, svůj život však zakončil se vší slávou v bitvě u Fredericksburgu v roce 1862. On ani jeho syn Archer nevěděli o prokletém domě nic jiného, než že jsou s ním jen potíže, protože je téměř nemožné jej pronajmout - snad kvůli jeho zatuchlosti a odpornému pachu zanedbané staroby. A vskutku, po sérii úmrtí, která vyvrcholila rokem 1861, se už dům nikdy nepodařilo pronajmout, na což se však ve vzrušených dobách války do značné míry zapomnělo. Carrington Harris, poslední po meči, už znal dům jen jako opuštěnou a pitoreskními pověstmi opředenou stavbu; do té doby, než jsem mu pověděl o svých zážitcích. Měl v úmyslu budovu zbourat a na jejím místě postavit činžovní dům, po mém vysvětlení všech událostí se však rozhodl nechat ji dál stát, napojit ji na vodovod a kanalizaci a pronajmout. A až dosud neměl se sháněním nájemků žádné potíže. Hrůza už dům opustila.

 

III.

 

Jistě si dovedete snadno představit, jak mocně na mne zapůsobila historie rodiny Harrisových. Zdálo se mi, že v této nepřetržité kronice se jako přízrak vznáší neutuchající zlo, nemající pranic společného s přírodou, tak jak jsem ji znal já, zlo, které má zřejmou souvislost s domem a nikoli s rodinou, jež ho obývala. V tomto dojmu mne pak utvrdily mým strýcem ne příliš systematicky shromážděné údaje - legendy zaznamenané podle vyprávění služebnictva, výstřižky z novin, kopie úmrtních listů, které kdysi vystavili jeho kolegové lékaři a jiné zajímavosti. Samozřejmě vás nemohu s tímto materiálem seznámit v celé jeho šíři, neboť strýc byl neúnavný sběratel a jeho zájem o prokletý dům byl opravdu hluboký; mohu se však dotknout několika hlavních bodů, které si zasluhují naši pozornost tím, že se znovu objevují v mnoha zprávách z různých zdrojů. Kupříkladu - sluhové jsou ve svých vyprávěních téměř úplně zajedno v tom, že za nejvýznamnější pramen všeho zla považují z celého domu právě plísní zamořený, páchnoucí sklep. Mezi sluhy byli takoví - zejména pak Ann Whiteová - kteří nikdy nepoužívali sklepní kuchyni, a nejméně tři dobře zapsané pověsti se týkají podivných, napůl lidských či ďábelských tvarů, kterých v oněch místech nabyly kořeny stromů a plísňové skvrny. Právě tato vyprávění mne hluboce zaujala vzhledem k tomu, co jsem v dětství sám spatřil, tušil jsem však, že smysl jednotlivých případů byl do značné míry zastřen nánosem dodatků z místní nauky o strašidlech.

Ann Whiteová - se svou exeterskou pověrčivostí - rozšířila tu nejpodivnější a přitom nejméně časem pozměněnou povídačku; tvrdila totiž, že pod domem musí ležet hrob jednoho z oněch upírů - mrtvých, kteří si uchovávají tělesné tvary a živí se krví a dechem živých - upírů, jejichž šeredné legie za noci vysílají ven svá vysávající individua či už jen pouhé duchy. Aby bylo možné takového upíra zničit, je zapotřebí, jak vyprávějí naše babičky, vykopat mrtvolu ze země a spálit její srdce nebo tento orgán alespoň probodnout kůlem; a Annino neustálé naléhání, aby se v prostorách pod sklepením začalo pátrat, bylo právě to, co hlavní měrou přispělo k jejímu propuštění.

Jejím historkám se dostalo pozornosti u velkého množství posluchačů a lidé jim uvěřili ještě ochotněji z toho důvodu, že dům opravdu stál na místě, kde se kdysi pohřbívalo. Mnohem více než na těchto okolnostech závisela podle mého názoru zajímavost těchto historek na tom, jak podivně příhodným způsobem do sebe zapadaly s dalšími skutečnostmi - nářkem umírajícího Preserveda Smithe (sloužil v domě před Annou, a tudíž o ní nikdy nemohl slyšet), že mu v noci něco "vysává dech"; úmrtními listy obětí zimnice z roku 1804, vystavenými doktorem Chadem Hopkinsem, a nevysvětlitelným úbytkem krve u čtyř zesnulých; a také temnými okamžiky blouznění Rhoby Harrisové, kdysi si stěžovala na ostré zuby stěží viditelné postavy se skelným zrakem.

Ačkoli vůbec nepodléhám bezdůvodným pověrám, všechny tyto věci ve mně vyvolaly podivný pocit, který ještě posílily dva časově od sebe dosti vzdálené výstřižky z novin - jeden byl z Providence Gazette and Country - Journal z 12. dubna roku 1815, druhý z Daify Transcript and Chronide z 27. října 1845 - a oba podrobně líčily hrůzostrašnou událost, jejíž opakování bylo nápadné. Zdá se, že v obou případech prodělala umírající osoba - v roce 1815 to byla jemná stará dáma, paní Staffordová, a v roce 1845 Eleazar Durfee, učitel ve středních letech - hrůzostrašnou proměnu, kdy strnulýma očima tupě zírala před sebe a snažila se zakousnout do krku ošetřujícího lékaře. Ještě záhadnější však byl poslední případ, který udělal tečku za pronajímáním domu - série úmrtí na chudokrevnost, kterým předcházelo postupné zešílení: pacient s nožem v ruce úskočně usiloval o život svých příbuzných - snažil se je bodnout do krku či zranit na zápěstích.

Tak takhle to vypadalo v letech 1860 a 1861, kdy strýc zrovna začal s lékařskou praxí; a než odešel na frontu, vyslechl od svých starších zkušených kolegů mnoho poznámek týkajících se této záležitosti. Opravdu nevysvětlitelné bylo to, jak oběti - lidé nevzdělaní, neboť ohavně páchnoucí dům, který většina obyvatel města považovala za prokletý, už teď nebylo možno pronajmout nikomu jinému - mumlaly kletby ve francouzštině, jazyce, k jehož studiu prostě nemohly mít příležitost. Člověku to přivedlo na mysl nebohou Rhoby Harrisovou, která žila o téměř sto let dřív, a na mého strýce to zapůsobilo tak, že poté, co se vrátil z války a krátce na to vyslechl vyprávění doktorů Chase a Whitmarshe, kteří měli informace z první ruky, začal o tomto domě sbírat historické údaje. Samozřejmě jsem viděl, že strýček o tomto tématu hluboce přemýšlí a že mu zájem z mé strany dělá radost - zájem objektivní a účastný, který mu dává možnost prodiskutovat se mnou záležitosti, kterým by se jiní jen vysmáli. Jeho představivost nezašla tak daleko jako moje, ale cítil, že ono místo odkrývá lidské imaginaci neobvyklé možnosti a že opravdu stojí za povšimnutí jako zdroj inspirace na poli všeho fantastického a strašidelného.

Co se mne týče, byl jsem připraven se touto záležitostí zabývat se vší vážností a ihned jsem začal nejen znovu přezkoumávat jednotlivá fakta, ale snažil jsem se jich také co možná nejvíc nashromáždit. S Archerem Harrisem, tehdejším majitelem domu, který už byl pokročilejšího věku, jsem si do té doby, než roku 1916 zemřel, častokrát povídal: a spolu se svou dosud žijící, neprovdanou sestrou Alice mi hodnověrně potvrdili veškeré údaje, které o jejich rodině nashromáždil můj strýc. Když jsem se jich však ptal, jakou souvislost s Francií nebo francouzštinou by dům mohl mít, přiznali se, že si s touto otázkou nevědí rady o nic víc než já. Archer nevěděl nic a slečna Harrisová nám řekla jen tolik, že na celou záležitost by mohla alespoň trochu vrhnout světlo stará narážka, kterou zaslechl její dědeček, Dutee Harris. Ten starý námořník, který o dva roky přežil svého syna Welcomea zemřelého na bojišti, onu legendu sám neznal; vybavoval si však, že jeho první chůva, Maria Robbinsová, si byla nejasně vědoma čehosi, co by bývalo mohlo propůjčit magický význam francouzskému běsnění Rhoby Harrisové, které tak často slýchala během posledních dnů života oné neštěstím pronásledované ženy. Maria sloužila v prokletém domě od roku 1769 až do roku 1783, kdy se rodina přestěhovala, a zažila smrt Mercy Dexterové. Jednou učinila před malým Duteem narážky na poněkud zvláštní okolnost posledních okamžiků Mercyina života, on však brzy zapomněl na všechno krom toho, že to bylo něco zvláštního. Jeho vnučka si navíc i to málo vybavovala jen s obtížemi. Ona a její bratr nejevili o dům takový zájem jako Archerův syn Carrington, nynější majitel, se kterým jsem si později popovídal o tom, co jsem zažil.

Poté, co jsem od členů Harrisovy rodiny vyzískal veškeré informace, které mi mohli poskytnout, obrátil jsem svou pozornost k raným záznamům a dokumentům našeho města - a to se zápalem mnohem žhavějším, než jaký při stejné práci občas projevil můj strýc. To, po čem jsem toužil, byl úplný historický záznam o daném místě od doby jeho osídlení v roce 1636 - nebo z ještě ranějšího období, pokud by se podařilo vykutat nějakou pověst narragansettských Indiánů, která by mi poskytla potřebné údaje. Na počátku jsem zjistil, že onen pozemek byl částí dlouhého pruhu půdy, který byl původně předělen Johnu Throckmortonovi; jednoho z mnoha podobných pruhů, ohraničených na jedné straně Town Street na břehu řeky a táhnoucí se přes horu až k hranici, která přibližně souhlasí s dnešní Hope Street. Pozemek Throckmortonových byl později samozřejmě rozdělen na mnoho dalších částí; a já jsem začal neúnavně hledat tu část, napříč kterou později postavili Back Street neboli Benefit Street. Podle toho, co tvrdily různé zvěsti, to byl Throckmortonský hřbitov; při bedlivějším zkoumání záznamů jsem však přišel na to, že hroby byly už záhy přestěhovány na hřbitov North Burial Ground ležící na cestě Pawtucket West Road.

Pak jsem z čista jasna narazil - a měl jsem opravdu dost velké štěstí, protože ona informace se nevyskytovala v hlavním souboru záznamů a snadno jsem ji tak mohl přehlédnout - na něco, co ve mně probudilo tu nejpalčivější dychtivost tím, jak onen poznatek souhlasil s některými nejpodivnějšími etapami celé záležitosti. Byla to nájemní smlouva z roku 1697, dokumentující pronájem malého kousku půdy Etiennu Rouletovi a jeho ženě. Konečně vyšla na světlo nějaká souvislost s Francií - a spolu s ní ještě jeden hlubší prvek hrůzy, který toto jméno vyvolalo z temných zákoutí mé mysli obsahujících poznatky, jež jsem získal svou různorodou a podivnou četbou - a tak jsem začal horečně hledat v mapách, abych zjistil, jak asi ono území vypadalo předtím, než byla v letech 1747 až 1758 Back Street zkřížena jinou ulicí a částečně zplanýrována. Zjistil jsem to, co jsem napůl očekával, totiž to, že na místě, kde dnes stojí prokletý dům, Rouletovi kdysi za jednoposchoďovou chalupou s podkrovím umístili svůj hřbitov a že neexistuje žádný záznam o tom, že by hroby byly někdy někam přestěhovány. Dokument však končil dosti zmateně a já jsem byl nucen důkladně prohledat jak svazky Rhodeislandské historické společnosti, tak knihovnu v Shepley, než se mi podařilo najít malá dvířka, k nimž by se hodil klíč jménem Etienne Roulet. Nakonec jsem něco objevil: něco tak mlhavého, avšak zároveň tak nestvůrného významu, že jsem se s nově probuzenou dychtivostí jal prohledávat samotný sklep prokletého domu.

Rouletovi přišli do města zřejmě roku 1696 z East Greenwich, cestujíce podél západního břehu Narragansettského zálivu. Byli to hugenoti z Caude a střetli se s velkou nevraživostí, než jim členové městského výboru v Providence povolili se ve městě usadit. V East Greenwich, kam přišli roku 1686, po zrušení Nanteského ediktu, je vytrvale pronásledovala všeobecná antipatie a tato nelibost prý mela kořeny ještě v něčem jiném než v pouhé rasové a národnostní nesnášenlivosti či sporech o půdu, které se mezi francouzskými osadníky a Angličany vyhrocovaly do té míry, že je nedokázal vyřešit ani sám guvernér Andros. Ale díky jejich vřelému protestantismu poněkud příliš vřelému, jak si někteří šeptali - a jejich zjevné úzkosti, když byli z vesnice prakticky vyhnáni, se jim podařilo najít útočiště; a snědý Etienne Roulet, kterému šly práce na poli od ruky mnohem hůř než čtení podivných knih a kreslení podivných obrazců, dostal místo úředníka ve skladišti v doku Pardona Tillinghasta, nacházejícím se na jižním konci Town Street. Později, asi tak za čtyřicet let, po smrti starého Rouleta, však došlo k jakýmsi nepokojům - a od té doby už o této rodině nikdo víckrát neslyšel.

Po celé století, a možná ještě déle, si lidé ve městě rodinu Rouletových ještě pamatovali a často si o ní povídali jako o zdroji rušných událostí v jinak poklidném životě novoanglického přístavního města. Etiennův syn Paul, mrzoutský chlapík, jehož podivínské chování pravděpodobně vyprovokovalo ony nepokoje, které zahubily celou rodinu, byl částečně zdrojem dohadů; a ačkoli Providence nesdílela s okolními puritánskými osadami panický strach z čarodějnic, stařenky často naznačovaly, že se Paul nikdy nemodlí ve správnou dobu ani k správnému objektu. Tohle všechno bezpochyby vytvořilo jádro legendy, kterou znala stará Maria Robbinsová. Jaký vztah měla tato pověst k šíleným francouzským výkřikům Rhoby Harrisové a ostatních obyvatel prokletého domu, to mohla určit jen lidská představivost nebo budoucí odhalení. Uvažoval jsem, kolik lidí z těch, kdo tyto pověsti znají, si uvědomuje, že existuje ještě jedna hrozná souvislost, o které jsem se dozvěděl při další četbě; ona zlověstná položka v análech chorobné hrůzy, která vypovídá o postavě jménem Jacques Roulet, z Caude, který byl v roce 1598 odsouzen k smrti jako ďáblem posedlý, ale vzápětí zachráněn od smrti na hranici Pařížským parlamentem a zavřen do blázince. Našli ho v lese, potřísněného krví a cáry masa, krátce poté, co dva vlci zadávili a na kusy roztrhali jakéhosi chlapce. Lidé viděli, že jednomu vlkovi se podařilo utéci bez sebemenšího zranění. Opravdu pěkná historka ke krbu, se zvláštním významem, co se týče daného jména a místa; já jsem však usoudil, že mezi klepy, kolujícími v Providence, nemohla být všeobecně známá. Kdyby se totiž o ní bylo vědělo, shoda jmen by pravděpodobně vyvolala nějaký strachem podmíněný drastický čin - ale, co když opravdu tato historka, byť šířená jen šeptem, uspíšila ony konečné nepokoje, které město zbavily rodiny Rouletových?

Navštěvoval jsem nyní ono prokleté místo častěji; zkoumal jsem odpornou vegetaci v zahradě, prohlížel jsem všechny zdi budovy a pozorně jsem prohlédl každičký centimetr sklepní podlahy z udusané hlíny. Nakonec jsem si se svolením Carringtona Harrise zhotovil klíč k nepoužívaným dveřím, vedoucím ze sklepa přímo na Benefit Street: chtěl jsem mít rychlejší přístup k venkovnímu světu, než jaký mi umožňovalo tmavé schodiště, hala v přízemí a hlavní vchod. Právě ona místa, plná číhající morbidnosti, jsem prohledával a prošťourával za dlouhých odpolední, kdy se dovnitř dralo světlo venkovními dveřmi sklepa, opletenými pavučinou, dveřmi, které mě jen několika stopami oddělovaly od mírumilovného chodníku před domem. Mou snahu neodměnilo nic nového - jen tatáž ubíjející zatuchlost a slabý náznak nechutných pachů a obrysů vytvořených na podlaze nánosy ledku - a myslím si, že na mne skrz rozbité tabulky oken mnozí chodci určitě vrhli pohled plný zvědavosti.

Nakonec jsem se podle strýčkovy rady rozhodl prozkoumat místo po západu slunce; a tak jedné bouřlivé noci běhaly paprsky vycházející z mé elektrické svítilny po plesnivé podlaze, pokryté prazvláštními tvary, a zprohýbaných, slabě světélkujících houbách. To místo na mne onoho večera působilo podivně skličujícím dojmem a byl jsem již téměř připraven k odchodu, když tu jsem mezi bělavými nánosy zahlédl - nebo jsem si alespoň myslel, že jsem zahlédl - obzvlášť jasně vykreslenou "přikrčenou postavu", tak jak jsem ji tam tušil už od dětství. Její zřetelnost byla překvapivá a nevídaná - a jak jsem tu postavu pozoroval, zdálo se mi, jako bych znovu viděl nažloutlé řídké mihotající se výpary, které mne tak vyděsily onoho deštivého odpoledne před tolika lety.

Tvořily se nad antropomorfní skvrnou plísně u krbu; jemné, dosti odporné, téměř světélkujícími výpary, které chvějivě visely ve vlhkém vzduchu, přičemž se zdálo, jako by vytvářely nejasné a odpudivé náznaky postav, a postupně se rozplývaly v mlhu a přecházely v čerň velkého komína, zanechávajíce za sebou jen zápach. Bylo to opravdu hrozné, tím spíše pro mne, že jsem o onom místě tolik věděl. Možnost útěku jsem zavrhl; pozoroval jsem výpary, jak se ztrácejí - a jak jsem je pozoroval, cítil jsem, že ta věc na oplátku dychtivě sleduje mne, a to očima, které se daly spíše vytušit než spatřit. Když jsem o tom pověděl strýci, velmi ho to rozrušilo; a po napjaté hodině úvah došel k pevnému a nezvratnému rozhodnutí. Když zhodnotil závažnost celé záležitosti a význam našeho vztahu k ní, trval na tom, abychom oba prozkoumali - a bude-li to možné, pak zničili - hrůzu provázející onen dům, a to tím, že společně strávíme noc či noci smělého bdění v tom plesnivém a houbami napadeném sklepě.

 

IV.

 

Ve středu 25. června 1919, po řádném uvědomění Carringtona Harrise, které však neobsahovalo hypotézy týkající se toho, co jsme očekávali, že v domě najdeme, jsme můj strýc a já dopravili do prokletého domu dvě rozkládací židle a lehké rozkládací lůžko spolu s vědeckou aparaturou značné váhy a složitosti. Věci jsme dali do sklepa za dne, okna jsme zastínili papírem a dohodli se, že se sem večer vrátíme na naši první hlídku. Zamkli jsme dveře vedoucí ze sklepa do přízemí, a protože jsme měli klíč ke sklepním dveřím vedoucím přímo na ulici, byli jsme připraveni tam zanechat náš nákladný a jemný přístroj - který jsme si obstarali potají a za značnou částku - na tolik dní, na kolik bude potřeba prodloužit naše noční hlídkování. Měli jsme v úmyslu zůstat společně vzhůru dlouho do noci a pak se v hlídkování až do svítání střídat vždy po dvou hodinách, nejdříve já a pak můj druh; ten, kdo nebude mít hlídku, bude odpočívat na lůžku.

Přirozená vůdcovská role, se kterou můj strýc obstaral přístroje z laboratoří Brownovy university a vojenského skladu v Cranston Street, a instinktivně předpokládaný cíl našeho podniku byly báječným komentářem k životnímu elánu a přizpůsobivosti, které by člověk neočekával od jedenaosmdesátiletého muže. Elihu Whipple se řídil zásadami správné životosprávy, které jako lékař sám hlásal, a nebýt toho, co se stalo později, byl by dosud v plné síle mezi námi. Jen dvě osoby mají tušení o tom, co se stalo - Carrington Harris a já sám. Musel jsem to Harrisovi říci, protože dům patří jemu, a měl by tedy vědět, co z něj vzešlo. A krom toho, mluvili jsme s ním ještě před naší výpravou: a já jsem po strýcově odchodu cítil, že mi porozumí a pomůže podat veřejnosti jistá nezbytně důležitá vysvětlení. Když jsem mu po oné noci o všem pověděl, hrozně zbledl; souhlasil však, že mi pomůže, a rozhodl se, že teď už bude možné dům pronajmout bez obav.

Prohlásit, že jsme oné deštivé noci našeho hlídkování nebyli nervózní, by bylo jak do očí bijící, tak směšnou nepravdou. Nebyli jsme, jak už jsem řekl, v žádném slova smyslu dětinsky pověrčiví, avšak vědecké studium a úvahy nás naučily, že nám známý trojrozměrný svět je jen tou nejnepatrnější částečkou celého vesmíru hmoty a energie. V tomto případě zdrcující většina důkazů z četných autentických zdrojů poukazovala na vytrvalou přítomnost jistých sil se značným vlivem a, co se týče vztahu k lidem, výjimečnou škodlivostí. Říci, že jsme skutečně věřili na upíry či vlkodlaky, by bylo neoprávněně zlehčujícím tvrzením. Spíše je zapotřebí říci, že jsme nebyli ochotni popírat možnost existence jistých neznámých a dosud neklasifikovaných modifikací životní síly a řídké hmoty, vyskytujících se jen velmi zřídka v trojrozměrném prostoru z důvodu svého mnohem těsnějšího spojení s jinými prostorovými útvary, a přesto dost blízké hranici tohoto našeho, aby nám mohly příležitostně poskytnout projevy své existence, v jejichž porozumění však - postrádáme pro něj totiž to jedině správné výhodné postavení - nemůžeme vůbec doufat.

Zkrátka a dobře, mému strýci a mně se zdálo, že nevyvratitelné množství důkazů poukazuje na to, že v prokletém domě působí jakýsi úporný vliv, který lze vysledovat až k tomu či onomu odpudivému francouzskému osadníkovi dvě století nazpátek a který je dosud činný za pomoci podivných a nepoznaných zákonů atomového a elektronového pohybu. To, že rodina Rouletových měla neobvyklou zálibu ve vnějších sférách bytí - temných oblastech, které v normálních lidech vzbuzují jen odpor a hrůzu - to historické záznamy o nich podle všeho dokazují. A neuvedly pak nepokoje oněch již dávno minulých třicátých let osmnáctého století do pohybu jisté kinetické struktury v morbidních mozcích jednoho či více z nich - a zejména pak podezřelého Paula Rouleta - které záhadným způsobem přežily těla zavražděných a dál pokračovaly ve své funkci v nějakém vícerozměrném prostoru podél původních siločar určených šílenou nenávistí zasahujícího společenství?

Ve světle moderní vědy, která se zabývá teoriemi relativity a dějů uvnitř atomu, taková věc jistě není z fyzikálního či biologického hlediska nemožná. Člověk by si snadno dokázal představit cizí jádro hmoty či energie, nehmotné nebo naopak takové, které se udržuje při životě tím, že nepostižitelným a nehmotným způsobem ubírá životní sílu nebo tělesnou tkáň a tekutiny jiným, mnohem patrněji živoucím stvořením, do kterých proniká a s jejichž tkání někdy úplně splyne. Možná, že je aktivně nepřátelské nebo možná jen slepě podléhá příkazům sebezáchovy. V každém případě však takováto nestvůra musí v našem systému věcí nutně působit jako odlišný vetřelec, jehož vyhubení představuje prvořadou povinnost každého člověka, který není nepřítelem života a tělesného i duševního zdraví lidské společnosti.

Co nás vyvádělo z míry, bylo to, že jsme si naprosto nedovedli představit polohu, ve které se s onou věcí možná setkáme. Žádný člověk se zdravým rozumem ji dosud nespatřil a jen málo lidí s určitostí vycítilo její existenci. Mohla by to být čistá energie - nehmotný tvar, vyskytující se za hranicemi říše hmoty - nebo by mohla být částečně hmotné povahy; nějaká dosud neznámá a podezřelá masa plasticity schopná se libovolně měnit, a tak se poněkud přibližovat skupenství pevnému, kapalnému, plynnému a plazmě. Antropomorfní plísňová skvrna na podlaze, tvar žlutavých výparů a zprohýbané kořeny stromů v některých starých skazkách, to vše dokazovalo a připomínalo alespoň vzdálenou souvislost s lidskou postavou; to, jak charakteristická či stálá by tato podobnost mohla být, však nemohl s určitostí říci nikdo.

Pro náš boj s touto nestvůrou jsme se rozhodli použít dvě zbraně: velikou a speciálně upravenou Crookesovu trubici, napájenou silnými akumulátorovými bateriemi a vybavenou zvláštními stínítky a reflektory, pro případ, že se ukáže, že ona věc je nehmotná a že se jí nedá čelit jinak než za pomoci silně ničivého elektromagnetického záření, a dva vojenské plamenomety, podobné, jaké se používaly během světové války - pro případ, že se ukáže, že ona věc je částečně materiální povahy a že citlivě reaguje na mechanickou destrukci; byli jsme totiž, stejně jako pověrčiví exeterští venkované, připraveni spálit jí srdce, pokud nějaké srdce, které by bylo možno spálit, vůbec existuje. Celý tento útočný potenciál jsme umístili ve sklepě na místa pečlivě vybraná se zřetelem k poloze lůžka a židlí a toho místa před krbem, kde plíseň nabyla oněch podivných tvarů. Mimochodem, to asociace vzbuzující místo se však dalo rozeznat jen velmi nejasně, když jsme ve sklepě umístili vybavení a přístroje a když jsme se tam onoho večera vrátili k nadcházejícímu bdění. Na okamžik jsem napůl zapochyboval o tom, zda jsem ji vůbec někdy zahlédl v přesnější a jasnější podobě - ale pak jsem si vzpomněl na legendy.

Naše sklepní bdění začalo v deset hodin večer, denního světla znatelně ubývalo - a jak se pomalu blížila noc, nic nenasvědčovalo tomu, že by se události mohly případně vyvíjet dál. Matná zář pouličních lamp, týraných deštěm, deroucí se zvenčí, a slabé světélkování nechutných hub uvnitř odhalovaly našim zrakům mokvající kameny ve zdech, ze kterých již dávno zmizely poslední stopy po nabílení vápnem, vlhkou, zapáchající a plísní zamořenou podlahu z udusané hlíny s těmi odpornými houbami, rozpadající se zbytky toho, co kdysi bývaly podnožky, židle a stoly a spousta jiného beztvarého nábytku, těžká prkna a masivní trámy tvořící podlahu přízemí nad našimi hlavami, vetché dveře, sbité z desek, vedoucí k úložným prostorám a komorám nacházejícím se pod ostatními částmi domu, drolící se kamenné schodiště s rozbitým dřevěným zábradlím; a jednoduchý, hluboký krb ze zčernalých cihel, ve kterém rezivějící zbytky železa odhalovaly dřívější přítomnost háků, krbových kozlíků, roštu, vidlice k zavěšení konvice na vodu a dvířek k holandské troubě - tyto věci a pak naše prosté rozkládací lůžko a židle a také těžké a složité ničivé zařízení, které jsme si s sebou přinesli.

Dveře na ulici jsme, stejně jako při mých dřívějších průzkumech, nezamkli, abychom tak měli k dispozici přímou a praktickou únikovou cestu pro případ, že se budeme muset utkat s materializacemi, které budou nad naše síly. Představovali jsme si, že naše neustálá noční přítomnost přivolá jakousi nepřátelskou bytost, která tam vskrytu číhá, a že, jsouce připraveni, budeme moci onu věc sprovodit ze světa pomocí jednoho či druhého prostředku, které máme k dispozici, a to ihned poté, co na ni přijdeme a dostatečně si ji prohlédneme. O tom, jak dlouho může trvat, než onu věc přivoláme a zničíme, jsme vůbec neměli ponětí. Pochopitelně nás také napadlo, že naše výprava má do bezpečného nočního výletu daleko, neboť nikdo nemohl říci, v jaké síle se nám ta věc zjeví. Řekli jsme si však, že stojí za to podstoupit kvůli našemu plánu jisté riziko, a pustili jsme se do něj sami a bez váhání; uvědomovali jsme si, že kdybychom hledali pomoc zvenčí, jen bychom se zbytečně vystavili posměchu a možná bychom zmařili vůbec samotný účel našeho podniku. Tak takové bylo rozpoložení našich myslí, když jsme si se strýcem povídali - dlouho do noci, dokud mi jeho rostoucí ospalost nepřipomněla, abych mu řekl, že nastal čas k jeho dvouhodinovému spánku.

Rozechvělo mne něco jako strach, jak jsem tam tak v časných ranních hodinách sám seděl - říkám sám, protože ten, kdo sedí vedle spícího člověka, je opravdu osamělý; možná ještě osamělejší, než si dokáže uvědomit. Strýc ztěžka dýchal, jeho hluboké vdechy a výdechy provázel déšť venku a přerušoval ještě jiný nervy drásající zvuk - voda kapající někde hluboko uvnitř domu - neboť dům byl odpudivě vlhký i za sucha - a za takovéhle bouře z něj byla úplná bažina. Za světélkování hub a slabých paprsků, které se vkrádaly dovnitř zastíněnými okny, jsem pozoroval chatrné zdivo stěn; a jednou, když mi hrozilo, že mi odporné ovzduší ve sklepě užuž zvedne žaludek, otevřel jsem dveře a přelétl jsem očima ulici; potěšil jsem svůj zrak pohledem na dobře známé věci a chřípí čerstvým povětřím. Dosud se však neobjevilo nic, co by odměnilo mé bdění, a tak jsem jen zíval, jak únava postupně nabývala moc nad zlými předtuchami.

Pak upoutaly mou pozornost pohyby spícího strýce. Během druhé poloviny první hodiny svého spánku se několikrát neklidně obrátil na lůžku; nyní však dýchal s neobvyklou nepravidelností a občas ze sebe vydal vzdech, který byl nápadně podobný přidušenému zasténání. Obrátil jsem na něj paprsky své kapesní svítilny, ležel však s obličejem odvráceným druhým směrem, a tak jsem vstal, přešel na opačnou stranu lůžka a znovu jsem si na něj posvítil, abych zjistil, zda nejeví nějaké známky bolesti. Pohled, který se mi naskytl, mě sklíčil, a to velmi překvapivým způsobem - vezmeme-li v úvahu jeho relativní banálnost. Byla to určitě jen pouhá souhra jedné podivné okolnosti se zlověstnou povahou našeho poslání a místa, kde jsme prodlévali, neboť ta okolnost sama o sobě zcela jistě nebyla příšerná či neobvyklá. Jednalo se pouze o to, že výraz strýcovy tváře, nepochybně zneklidněný podivnými sny, které mu vnukla situace, v níž jsme byli, prozrazoval značné rozrušení a zdaleka pro něj nebyl příznačný. Na tváři obvykle nosil poklidný výraz přívětivého a dobře vychovaného člověka, zatímco nyní se zdálo, že v něm bojují nejrůznější emoce. Celkem vzato si myslím, že to byla právě tato rozrůzněnost, která mě nejvíce vyvedla z rovnováhy. Strýc, jak tak prudce dýchal a zmítal sebou ve vzrůstajícím rozrušení a s očima, které se nyní se škubnutím otevřely, vypadal ne jako jeden, ale jako mnoho mužů, a budil dojem podivného odcizení od sebe samotného.

Zničehonic si začal něco mumlat, a mně se vůbec nelíbil vzhled jeho úst a zubů, když mluvil. Slova zpočátku nebylo možné rozeznat, ale pak jsem v nich - s hrozivým škubnutím - rozpoznal něco, co mne naplnilo ledovým strachem, ještě než jsem si stačil vybavit šíři strýčkova vzdělání a nekonečné překlady, které pořizoval z antropologických a archeologických článků v Revue des Deux Mondes. Neboť ctihodný Elihu Whipple brebentil francouzsky a těch pár frází, které jsem dokázal rozluštit, mělo zřejmě nějakou spojitost s těmi nejtemnějšími mýty, jaké kdy podle onoho slavného pařížského časopisu zpracoval.

Najednou na čele spícího muže vyrazil pot a on se, napůl probuzený, prudce vztyčil. Směsice francouzštiny se změnila v anglický výkřik a ochraptělý hlas vzrušeně volal: "Vzduch, vzduch!" Pak už byl úplně vzhůru, a když se výraz jeho tváře postupně uklidnil a nabyl své obvyklé podoby, uchopil mne strýc za ruku a začal mi vyprávět sen, jehož skrytého významu jsem se mohl s jakousi posvátnou hrůzou jen dohadovat.

Ze zcela normálního sledu snových vizí se, jak řekl, přenesl na scénu, jejíž odlišnost neměla vůbec nic společného s čímkoli, co kdy v životě četl. Byla z tohoto světa a přesto ne z něj - přízračný geometrický chaos, ve kterém jste mohli části dobře známých věcí pozorovat v nanejvýš neobvyklých a znepokojivých kombinacích. V člověku to vzbuzovalo dojem podivně rozházených obrázků, navršených jeden na druhém; uspořádání, ve kterém byly zákony času a prostoru zrušeny a smíšeny způsobem, který naprosto odporuje zásadám logiky. V tomto kaleidoskopickém víru přeludných představ se občas objevovaly momentky, je-li možno použít takovýto termín, které byly mimořádně ostré, avšak záhadně různorodé.

Jednou se strýčkovi zdálo, že leží v nedbale vykopané jámě, obklopený zástupem nenávistných tváří, orámovaných rozcuchanými kadeřemi a třírohými klobouky, které na něj hrozivě shlížejí. A pak se mu zase zdálo, že je v jakémsi domě - podle všeho starém - ale detaily a obyvatelé domu se neustále měnili a on nikdy nemohl s určitostí říci, jaké tváře či nábytek zrovna vidí, dokonce ani to, v jakém pokoji zrovna je, neboť dveře a okna se měnily tak rychle jako mnohem pravděpodobněji pohyblivé předměty. Bylo to podivné - proklatě podivné - a strýc hovořil téměř bázlivě, jako by už napůl očekával, že mu nebudou věřit, když prohlašoval, že mnohé z těch podivných obličejů nesly nepochybné rysy rodiny Harrisových. A po celou tu dobu ho pronásledoval pocit, že se dusí, jako by do jeho těla pronikla nějaká vše zachvacující síla a snažila se zmocnit životodárných pochodů jeho organismu. Projelo mnou zachvění, když jsem pomyslil na jeho organismus, tak opotřebovaný jedenaosmdesáti lety neustálé činnosti, střetnuvší se s neznámými silami, kterých by se mohl snadno obávat i organismus mnohem mladší a odolnější; ale vzápětí jsem si uvědomil, že sny jsou jen sny a že tyto nepříjemné vize mohly být vyvolány nanejvýš jen strýčkovou reakcí na naše zkoumání a očekávání věcí příštích, které v posledních dnech z našich myslí vymýtily vše ostatní a zcela je zaplnily.

I to, že jsme si povídali, brzy napomohlo rozptýlit můj podivný pocit a zanedlouho jsem už podlehl zívání a vystřídal strýce ve spánku. Strýc mi už připadal úplně probuzený a svou hlídku celkem uvítal, i když ho noční můra probudila mnohem dřív než po uplynutí dohodnutých dvou hodin. Spánek se mne rychle zmocnil a téměř okamžitě mne začaly pronásledovat ty nejznepokojivější sny. Ve svých vizích jsem pociťoval kosmickou a propastnou osamělost spolu s nepřátelstvím, které se ze všech stran hnulo na jakési vězení, kde jsem ležel zavřený. Zdálo se mi, že jsem svázaný a v ústech mám roubík a že se mi vysmívá vracející se ozvěna výkřiků vzdálených zástupů, nenasytně bažících po mé krvi. Tvář strýce se mi jevila v méně příjemných asociacích, než když jsme bděli; a vybavuji si mnoho marných zápasů a úsilí vykřiknout. Příjemný spánek to rozhodně nebyl a já jsem ani na okamžik nezalitoval výkřiku, který se ozvěnou prodral bariérou mého snu a zprudka a děsivě mnou mrštil do stavu bdělosti, ve kterém každý reálný předmět před mými zraky vystoupil až nepřirozeně skutečně a jasně.

 

V.

 

Ležel jsem s tváří odvrácenou od strýcovy židle, a tak jsem v onom náhlém záblesku probuzení spatřil jen dveře vedoucí na ulici, severněji umístěné okno a zeď a podlahu a strop na severním konci místnosti, vše vyfotografováno mým mozkem s chorobnou ostrostí ve světle jasnějším než slabá záře hub či paprsky pronikající dovnitř z ulice. Nebylo to dostatečně ani středně silné světlo: určitě nebylo dost silné na to, aby se při něm dalo číst. Vrhalo však na podlahu stín mého těla a lůžka a bylo žlutavé a pronikavé, což svědčilo o něčem mnohem silnějším než pouhé svítilně. Vnímal jsem to s nezdravou jasností navzdory skutečnosti, že na mé další dva smysly byl podniknut nečekaný útok. Neboť v uších mi vyzváněla ozvěna onoho hrůzného výkřiku, zatímco chřípí se chvělo odporem k zápachu, naplňujícímu celou místnost. Má mysl, stejně čilá jako mé smysly, postřehla něco opravdu neobvyklého; a já jsem téměř automaticky vyskočil a otočil se, abych popadl ničivé přístroje, které jsme nechali namířené na plísňovou skvrnu před ohništěm. Jak jsem se otáčel, děsil jsem se pohledu, který mne čeká: neboť výkřik pocházel z úst mého strýce a já jsem nevěděl, proti jakému nebezpečí bych měl vlastně chránit jeho i sebe.

Ale pohled, který se mi naskytl, byl ještě horší než to, čeho jsem se obával. Na světě existují hrůzy nad hrůzy a toto bylo právě jedno takové jádro všech nepředstavitelných příšerností, které si vesmír střádá, aby jimi mohl zničit hrstku prokletých nešťastníků. Z půdy, prolezlé houbami, se zvedal mlžný přelud, žlutý a chorobný, který se nafukoval a valil do ohromné výšky, měl napůl lidské a napůl nestvůrné obrysy a skrz který jsem viděl komín a krb vzadu. Měl vypoulené oči - oči nenasytné a plné výsměchu - a svrasklá hlava, podobná hlavě hmyzí, se nahoře rozplývala v tenký proužek mlhy, který se odporně klikatil a nakonec zmizel v komíně. Říkám, že jsem tu věc viděl, ale jestliže jsem někdy s určitostí vysledoval její proklaté přiblížení se k podobnosti s nějakým tvarem, pak to bylo pouze tehdy, když jsem se v myšlenkách záměrně vracel zpět. Tenkrát to pro mne byl valící se, mdle světélkující oblak houbovité odpornosti, který zahaloval a rozmazával do ohavné rozplizlosti jediný objekt, na který byla soustředěna veškerá moje pozornost. Tímto objektem byl můj strýc - ctihodný Elihu Whipple -který na mne s temnějícími a mizejícími rysy vytřeštěně zíral a něco nesmyslně drmolil a vztahoval ke mně mokvající spáry, aby mne, pln zuřivosti způsobené tou hrůzou, rozsápal.

To, co mne zachránilo před zešílením, byla jen rutina. V průběhu příprav jsem se vycvičil pro klíčový okamžik a právě tento mechanický nácvik se stal mou záchranou. Když jsem pochopil, že bublající zlo není žádnou substancí, na níž by měly vliv hmotné látky či materiální chemické procesy, a když jsem tudíž nevěnoval sebemenší pozornost plamenometu, který se