Paměť
PAMĚŤ
V údolí Nís mdle svítí prokletý srpek měsíce a tenkými růžky proráží svému světlu cestu skrze smrtonosné listí mohutného upasového stromu. A v hlubinách údolí, kam světlo nedosahá, se pohybují stíny, jež nemají být spatřeny. Zdivočelý je porost na obou svazích, kde se výhonky jedovaté révy a plazivé rostliny rozlézají mezi kameny zřícených paláců, těsně se ovíjejí kolem zlomených sloupů a podivných monolitů a nadzvedají mramorovou dlažbu, již kdysi pokládaly dávno zapomenuté ruce. V korunách stromů, které na bortících se nádvořích dorůstají olbřímí velikosti, se prohánějí opičky, zatímco v hlubinách skrytých klenotnic se kroutí jedovatí hadi a šupinaté stvůry, jež lidské oko nikdy nespatřilo. Obrovité jsou kameny spící pod příkrovem vlhkého mechu a vpravdě mocné bývaly zdi, z nichž ony balvany popadaly. Stavitelé je kdysi stavě-li pro věčnost, a ony hradby dosud ušlechtile slouží, neboť poskytují úkryt šedavým ropuchám. Na samém dně údolí teče řeka Věk, jejíž vody jsou slizké a zarostlé travami. Řeka prýští na povrch ze skrytých zřídel a znovu vtéká do podzemních jeskyní, takže Démon údolí neví, proč jsou její vody rudé ani kam se ubírají. Onen Duch, jenž bloudí po měsíčních paprscích, oslovil Démona údolí a takto k němu děl: „Jsem stár a mnohé zapomínám. Prozraď mi skutky, vzezření a jméno těch, kdož vystavěli tyto stavby z kamene." A Démon odvětil: „Já jsem Paměť a vyznám se v knihách minulosti, avšak i já jsem stár. Tyto bytosti se podobaly vodám řeky Věk — nedalo se jim porozumět. Jejich skutky si nevybavuji, neboť je konali jen pro okamžik. Jejich vzezření si vybavuji matně, podobali se těm opičkám na stromech. Jejich jméno si však vybavuji zřetelně, neboť se rýmovalo se jménem řeky. Ty bytosti včerejšího věku se nazývaly Člověk." A Duch odletěl zpátky k tenkému srpku měsíce a Démon upřeně pozoroval opičku v koruně vzrostlého stromu na bortícím se nádvoří.