NYARLATHOTEP
NYARLATHOTEP
Nyarlathotep... plazivý chaos... jsem poslední... kdo bez hlasu promlouvá
Nevzpomínám si přesně, kdy to začalo, ale je to už několik měsíců. Všeobecné napětí, jež zavládlo, bylo hrozivé. K období politických a společenských zvratů se přidalo podivné a skličující vědomí ohavného fyzického nebezpečí; nebezpečí všudypřítomného a všezahrnujícího, nebezpečí, jaké si člověk dokáže představit jen v nejstrašlivějších nočních přeludech. Vzpomínám si, že lidé chodili s bledými, ustaranými tvářemi a šeptali výstrahy a proroctví, jež se nikdo neodvážil opakovat, ba ani sám sobě přiznat, že je vyslechl. Na zemi doléhalo vědomí nestvůrné viny a z mezihvězdných propastí vály studené proudy, kvůli nimž se lidé na temných, osamělých místech třásli chladem. Sled ročních dob prošel démonickou proměnou — děsivě dlouho přetrvávala podzimní horka a všichni cítili, že svět a snad i celý vesmír se vymkl z vlády známých bohů či sil a přešel do moci bohů či sil, jež byly neznámé. A tehdy vyšel z Egypta Nyarlathotep. Nikdo nedovedl říci, kým byl, pocházel však ze staré domorodé krve a vypadal jako faraon. Feláhové poklekali, když jej spatřili, aniž by dokázali vysvětlit proč. Tvrdil, že povstal z temnoty dvaceti sedmi století a že vyslechl zprávy z míst, jež leží mimo zeměkouli. Do civilizovaných zemí vkráčel Nyarlathotep, snědý, štíhlý a zlověstný, a bez ustání nakupoval podivné náčiní ze skla a kovu a sestavoval z nich náčiní ještě podivnější. Mnoho odborně mluvil o elektřině a psychologii a předváděl ukázky takové moci, že diváci z jeho představení odcházeli oněmělí, nicméně jeho věhlas po nich dosáhl mimořádné šíře. Lidé si navzájem doporučovali, aby se šli na Nyarlathotepa podívat, a třásli se při tom. A kamkoli Nyarlathotep vkročil, tam se vytrácel odpočinek, neboť v pozdních hodinách rozrývaly noc výkřiky spáčů sužovaných nočními můrami. Nikdy předtím nebyl křik spících, které trápily zlé sny, tak vážným společenským problémem; mudrcové si nyní málem přáli, aby mohli zakázat spánek v pozdních nočních hodinách, a křik velkoměst přestal tak hrůzně rušit bledou, slitovnou lunu, jež se mihotala na zelených vodách plynoucích pod mosty, i věkovité věže kostelů, rozpadající se na pozadí chorobné oblohy. Vzpomínám si, kdy Nyarlathotep přišel do mého města — do onoho velkého, starého, strašného města obtěžkaného nesčetnými zločiny. Pověděl mi o něm přítel. Vyprávěl o strhujícím kouzle a omamnosti jeho zázraků, a já zahořel dychtivostí prozkoumat jeho nejhlubší tajemství. Přítel tvrdil, že jeho čáry svou hrůznou krásou překonají mé nejhorečnější představy a že obrazy promítané na plátno v zatemněné síni zvěstují věci, jež by se nikdo kromě Nyarlathotepa zvěstovat neodvážil. V praskotu jeho jisker je prý lidem odnímáno to, co jim ještě nikdy odňato nebylo, co je však možno spatřit pouze v očích. A slyšel jsem, co se šuškalo: že ti, kdo poznají Nyarlathotepa, spatří to, co jiní nevidí. Bylo to v tom horkém podzimu, když jsem se ubíral nocí s neklidnými davy, abych spatřil Nyarlathotepa, dusnou nocí, po nekonečných schodech, do síně, kde se nedalo dýchat. A na plátně jsem spatřil stíny v kápích mezi zříceninami a žluté zlé obličeje vyhlížející zpoza pobořených pomníků. A spatřil jsem svět zápolící s temnotou. Vlny zkázy z nejzazších částí vesmíru vířily, vzdouvaly se a prodíraly k hasnoucímu, chladnoucímu slunci. Pak se divákům nad hlavami úžasně roztančily jiskry a vlasy jim vstávaly, zatímco se odněkud vynořily stíny grotesknější, než lze vypovědět, a usedaly jim na temena hlav. A když jsem, chladnější a více nakloněný vědě než ostatní, zamumlal rozechvělou námitku, cosi o podvodu a statické elektřině, Nyarlathotep nás všechny vyhnal ven, po závratně strmých schodech dolů do vlhkých, horkých, opuštěných půlnočních ulic. Hlasitě jsem vykřikl, že se nebojím, že se nikdy bát nebudu, a jiní pro útěchu křičeli se mnou. Přísahali jsme si navzájem, že město je stále stejné a stále žije; a když počala elektrická světla hasnout, znovu a znovu jsme proklínali tu sešlost a smáli se tomu, jak divně vypadáme.
Myslím, že jsme cítili, jak se k nám od zelenkavé luny cosi snáší; když jsme se totiž museli spolehnout na její svit, shlukovali jsme se nedobrovolně do podivných pochodových útvarů a jako bychom znali svá místa určení, třebaže jsme se na ně neodvažovali pomyslet. Jednou jsme pohlédli na dlažbu a shledali jsme, že kostky se uvolnily a prorostly trávou a pouze tu a tam pruh zrezivělého kovu ukazoval, kudy z tramvaje. Poté jsme zahlédli tramvajový vůz, osamělý, bez oken zchátralý a téměř povalený na bok. Když jsme se rozhlíželi po obzoru, nenalézali jsme třetí věž u řeky a uznamenali jsme, že silueta druhé věže je nahoře pobořená. Pak jsme se rozdělili do řídkých zástupů a každý jako by to táhlo jiným směrem. Jeden se ztratil v úzké uličce nalevo a za sebou nechal toliko ozvěnu otřesného vzdechnutí. Jiný se nořil do plevelem zarostlého podchodu a přitom vyl šíleným smíchem. Můj zástup to táhlo do otevřené krajiny a vzápětí jsem pocítil chlad, který k onomu horkému podzimu náležel; jakmile jsme totiž vkročili na temnou pláň, spatřili jsme okolo sebe prokletý náměsíčný třpyt zlověstných sněhů. Neprošlapané, nepochopitelné sněhové závěje byly prohrnuty jen v jednom směru; vedly tam, kde zela propast o to černější, oč více jiskřila její úbočí. Zástup se zdál opravdu velice řídký, jak se tak zasněně ubíral do propasti. Pozdržel jsem se vzadu, neboť černá průrva v zelenkavě osvětleném sněhu budila strach a připadalo mi, že jsme zaslechl ozvěnu znepokojivého zakvílení, když moji společníci zmizeli; neměl jsem však sílu zdržet se dlouho. Jakoby váben těmi, kteří mě předešli, zpola jsem kráčel, zpola plul mezi mohutně navršenými závějemi, roztřesený a plný strachu, do slepého víru nepředstavitelných věcí.
Děsivě zcitlivělý, bezhlase blouznící, to vědí jen bozi, kteří byli. Znavený, vnímavý stín, kroutící se pod rukama, jež rukama nejsou, slepě hnaný přes ohavné půlnoci zahnívajícího stvoření, přes mrtvé sféry skonalých světů plné jizev, jež bývaly velkoměsty, umrlčími vichry, které ovívají pobledlé hvězdy a nutí je pohasínat. V zásvětích neurčité přízraky ohavných zrůd, letmo spatřené sloupy neposvěcených chrámů, jež spočívají na bludných skalách pod vesmírem a sahají až k závratným prázdnům nad říšemi světla a tmy. A celým tímto odpudivým hřbitovem všehomíra se k zešílení děsivě rozléhá tlumené dunění bubnů a vysoké, jednotvárné skučení rouhavých fléten z rozumem neosvětlených síní za hranicemi Času; odporné bušení a pištění, jež doprovází pomalý, nemotorný a nesmyslný tanec obrovských temných posledních bohů – slepých, němých, nemyslících příšer, jejichž duší je Nyarlathotep.