07.03.2011 17:34

Nemesis

Ti, kteří se zabývají vyšetřováním tohoto případu, budou sotva vyvracet všeobecné přesvědčení, že Robert Blake byl zabit bleskem nebo že zemřel následkem elektrickým výbojem způsobeného těžkého nervového šoku. Okno, k němuž měl obrácenou tvář, sice nebylo rozbité, ale což příroda už často neukázala, čeho všeho je schopna? Výraz jeho obličeje mohl snadno být výsledkem nějaké svalové křeče, aniž by souvisel s čímkoli, co Blake spatřil, zatímco zápisky v jeho deníku jsou očividně plodem jeho úžasné představivosti, rozjitřené jistými místními pověrami a starými záležitostmi, které odhalil. Pokud jde o nezvyklé události v opuštěném kostele na Federal Hill – bystrý badatel je bez váhání přičte na vrub vědomému či nevědomému šarlatánství, do kterého byl určitě alespoň částečně Blake tajně zapleten.

Koneckonců – obětí se stal spisovatel a malíř, zcela pohroužený do světa mýtů, snů, hrůz a pověr a dychtící po bizarních, přízračných scénách a efektech. Jeho předchozí pobyt ve městě, spojený s návštěvou podivného starce, stejně hluboce jako on sám oddaného okultismu a zakázanému učení, skončil smrtí a plameny, a musil to být nějaký chorobný pud, který jej sem znovu přivedl z jeho domova v Milwaukee. Možná, že navzdory tomu, co si psal do deníku, ty staré příběhy znal, a jeho smrtí byl snad v zárodku zmařen nějaký povedený žertík, který měl být literárně zpracován.

Avšak mezi těmi, kdo prozkoumali a porovnali všechna svědectví, zůstává několik lidí, kteří se přidržují méně racionálních, obecnějších teorií. Mají sklon brát většinu toho, co se píše v Blakeově deníku, doslova, a významně poukazují na jistá fakta, jako například na nepochybnou autentičnost starého zápisu nalezeného v kostele, na ověřenou existenci nenáviděné neortodoxní sekty Hvězdná moudrost už před rokem 1877, na zaznamenané zmizení jednoho zvídavého reportéra jménem Edwin M. Lillibridge roku 1893 a – a to zejména – na výraz příšerného, znetvořujícího děsu na tváři mladého spisovatele v okamžiku jeho smrti. Jeden z těch, kteří všemu uvěřili, zašel do fanatické krajnosti a vhodil do zálivu kámen podivného tvaru spolu s jeho neobvykle zdobenou kovovou schránkou, které byly nalezeny ve špici věže starého kostela – v temné špici bez oken, a ne ve věži samé, kde se podle Blakeova deníku měly tyto věci původně nacházet. I když za to byl veřejně i neveřejně přísně odsuzován, tento muž – vážený lékař se zálibou ve zvláštním folklóru – tvrdil, že zbavil svět něčeho, co bylo příliš nebezpečné, než aby to na něm mohlo zůstat.

Čtenář si musí na základě těchto dvou stanovisek udělat závěr sám. Zápisy deníku uvádím s konkrétními detaily z pohledu skeptika a nechávám na každém, aby si dokreslil výjev do té podoby, jak ho viděl sám Blake – nebo si myslil, že vidí – nebo předstíral, že vidí. Teď, když můžeme zkoumat deník podrobně, nezaujatě a beze spěchu, shrňme temný řetěz událostí z hlediska jejich hlavního aktéra.

Mladý Blake se vrátil do Providence na přelomu let 1934 a 1935 a pronajal si horní patro starobylého domu v trávou zarostlé úzké College Street na hřebenu rozlehlého, na východ položeného pahorku, poblíž areálu Brownovy univerzity a za mramorovou budovou knihovny Johna Haye. Bylo to útulné, okouzlující místo v malé, venkovsky starodávně vyhlížející zahradní oáze: ohromné přítulné kočky se tam slunily na střechách příhodných přístřešků. Čtverhranný georgiánský dům s oknem ve střeše, klasicistním vchodem s vějířovým vyřezáváním a okny s malými tabulkami jevil všechny známky řemeslnické dovednosti začátku devatenáctého století. Dveře měly šestidílné výplně, podlahy byly ze širokých prken, bylo tam točité koloniální schodiště, bílé adamovské krbové římsy a zadní pokoje tři schody pod úrovní domu.

Blakeova pracovna, prostorná místnost v jihozápadní části domu, nabízela na jedné straně výhled do přední zahrady, zatímco okna vedoucí na západ – před jedním z nich měl psací stůl – shlížela s vrcholu kopce a poskytovala nádherný pohled na rozprostírající se střechy dolního města a na mystické západy slunce, planoucí za nimi. Daleko na obzoru byly vidět purpurové svahy otevřené krajiny. Proti nim se asi ve vzdálenosti tří kilometrů tyčil přízračný Federal Hill, ježící se změtí střech a věžiček, jehož vzdálený obrys se tajemně míhal a fantasticky měnil tvar, jak se kolem něho ovíjel kouř města a zahaloval jej. Blake měl zvláštní pocit, že hledí na nějaký neznámý, éterický svět, který se může a nemusí rozplynout jako sen, když by se jej pokusil vyhledat a osobně do něho vstoupit.

Poté, co si dal poslat z domova většinu svých knih a zakoupil vhodný starožitný nábytek, usadil se ve svém obydlí, aby tam psal a maloval. Žil sám a sám si obstarával i svou prostou domácnost. Ateliér si zařídil v mansardě v severní části domu, jejíž prosklená střecha poskytovala obdivuhodné světlo. Během této první zimy vytvořil pět ze svých nejznámějších povídek – Podzemní doupě, Schody v kryptě, Shaggai, V údolí Pnathu a Hodovník z hvězd a namaloval sedm pláten: byly to studie nepopsatelných, nelidských příšer a úplně neznámých, mimozemských krajin.

Při západu slunce sedával často u svého psacího stolu a zasněně hleděl na krajinu rozprostírající se na západě – na tmavé věže Memoriál Hall hned pod sebou, na georgiánskou zvonici soudní budovy, na vznosné vížky středu města a na chvějivou, věžičkami korunovanou vyvýšeninu na obzoru, jejíž nepoznané ulice a spleť štítů tak mohutně provokovaly jeho představivost. Od několika svých místních známých se dozvěděl, že na tom vzdáleném pahorku se rozkládá italská čtvrť, i když většina domů je pozůstatkem ze starších dob, kdy tam žili Yankeeové a Irové. Čas od času na ten přízračný, nedosažitelný svět za svíjivým dýmem zaměřil svůj dalekohled. Vybíral si jednotlivé střechy, komíny a věžičky a uvažoval o bizarních, podivných tajemstvích, která mohly skrývat. Dokonce i skrze optickou pomůcku vypadal Federal Hill poněkud nepřístupně, napůl pohádkově, jako by souvisel s neskutečným, nepostižitelným kouzlem Blakeových vlastních povídek a obrazů. Pocit přetrvával ještě dlouho poté, co se pahorek rozplynul do fialového, lampami prozářeného soumraku, soudní budovu ozářily reflektory a vzplál rudý maják Průmyslového trustu, dodávaje tak noci na grotesknosti.

Ze všech vzdálených objektů na Federal Hill Blakea nejvíce fascinoval jistý obrovský, temný kostel. V určitých denních hodinách byl vidět obzvlášť jasně a při západu slunce se velká věž s ostrou špicí zvonice černě rýsovala proti planoucí obloze. Zdálo se, že spočívá na neobvykle vysokém základě, protože zašlé průčelí a zkoseně vyhlížející severní strana se svažující se střechou a hroty ohromných gotických oken odvážně převyšovaly změť hřebenů okolních střech a komínových stříšek. Podivně pochmurný a strohý, byl zřejmě postaven z kamene a poznamenaný a zašlý kouřem a bouřkami více než jednoho století. Byl vybudován, pokud to šlo dalekohledem rozeznat, v nejranější experimentální formě novogotického stylu, která předcházela důstojnému upjohnovskému období a převzala některé linie a proporce georgiánské éry. Pocházel zřejmě z rozmezí let 1810 až 1815.

Jak ubíhaly měsíce, Blake nepřestával pozorovat vzdálenou odpudivou stavbu s podivně vzrůstajícím zájmem. Protože veliká okna nebyla nikdy osvětlena, usoudil, že kostel musí být opuštěný. Čím déle jej pozoroval, tím více pracovala jeho fantazie a posléze si začal představovat prazvláštní věci. Věřil, že nad tím místem se vznáší neurčitá, zvláštní aura zkázy, takže i holubi a vlaštovky se vyhýbají jeho začouzeným okapům. Kolem ostatních věží a zvonic dalekohledem odhalil velká hejna ptáků, ale na tomto kostele nikdy neodpočívala. Aspoň si to tak myslel a zapsal do deníku. Ukázal místo několika přátelům, ale žádný z nich nikdy na Federal Hill nebyl, aniž cokoli věděl o kostelu, jeho minulosti a přítomnosti.

Na jaře byl Blake zachvácen hlubokým neklidem. Měl rozepsaný román, který už dlouho připravoval – jeho námětem bylo předpokládané přežívání čarodějnictví ve státě Maine – ale nějakým záhadným způsobem nebyl schopen v psaní pokračovat. Stále častěji vysedával u západního okna a zíral na vzdálený pahorek a na černou, zachmuřenou věž, které se vyhýbali ptáci. Když na větvích v zahradě vyrašily něžné lístky, svět byl naplněn novou krásou, jen Blake byl ještě neklidnější. Tehdy poprvé pomyslil na to, že projde městem a vystoupí sám na ten neskutečný pahorek, do kouřem ověnčeného světa snů.

Koncem dubna, právě před po aeóny věků temnými pověstmi opřádanou Valpuržinou nocí, se Blake poprvé vydal na výlet do neznáma. Plahočil se nekonečnými ulicemi do středu města a temnými, neudržovanými náměstími, až konečně narazil na stoupající ulici se staletými prošlapanými schody, prohnutými portály v dórském slohu a věžičkami s kalnými skleněnými tabulkami. Cítil, že tudy se dostane k dávno známému nedosažitelnému světu za mlhami. Byly tam zašlé modrobílé tabule s názvy ulic, které mu nic neříkaly, a současně si povšiml podivných tmavých tváří v proudícím davu a cizojazyčných označení nad nezvyklými krámky v hnědých, po desetiletí neudržovaných zpustošených domech. Nikde nenalézal žádné z objektů, které z dálky pozoroval, a tak se stále víc nechával unášet představou, Že Federal Hill z toho vzdáleného pohledu je snovým světem, do kterého nikdy nesmí vkročit lidská noha.

Občas zahlédl otlučenou fasádu kostela nebo polorozpadlou věžičku, ale nikdy to nebyla ta černající se masa, kterou hledal. Když se zeptal jednoho prodavače na velký kamenný kostel, muž se usmál a zavrtěl hlavou, i když mluvil dobře anglicky. Jak Blake stoupal výše, okolí, zmatené bludiště přízračných hnědých uliček vedoucích nekonečně pryč na jih, bylo podivnější a podivnější. Přešel dvě nebo tři široké ulice a jednu chvíli se mu zdálo, že spatřil povědomou věž. Zeptal se znovu kupce na obrovský kamenný kostel a tentokrát mohl přísahat, že muž jen předstírá, že nic neví. Na jeho snědé tváři se objevil ustrašený výraz; pokusil se ho zastřít a Blake si všiml, že dělá pravou rukou podivné znamení.

Pak se náhle vynořila vlevo nad řadami hnědých střech, lemujících spletité jižní uličky, proti zamračenému nebi černá věž. Blake ji poznal okamžitě, a blížil se k ní zaneřáděnými nedlážděnými uličkami, které stoupaly z hlavní ulice. Dvakrát se ztratil, ale nějak neměl dost odvahy, aby se zeptal na cestu někoho ze starců nebo hospodyň, sedících na zápraží, nebo některého z dětí, které si s povykováním hrály v blátě tmavých uliček.

Konečně spatřil věž jasně na jihozápadě a na konci ulice temně vyvstal ohromný kamenný trup. A pak se ocitl na větrném, otevřeném náměstí, bizarně dlážděném kočičími hlavami a s vysokým náspem za opěrnou zdí na vzdálenějším konci. Byl u cíle svého pátrání: na rozlehlé, železným plotem obehnané a plevelem zarostlé plošině náspu, který podepírala opěrná zeď – v odděleném, menším světě, vyvýšeném plných šest stop nad okolní ulice – stál temný, titánský masív, o jehož totožnosti, navzdory nové perspektivě, nebyla nejmenší pochybnost.

Opuštěný kostel byl nesmírně zchátralý. Některé vysoké kamenné opěrné pilíře se zhroutily a půvabné fialy se povalovaly napůl ztracené mezi hnědým, přerostlým plevelem a trávou. Začernalá gotická okna většinou nebyla rozbitá, i když mnohé kamenné sloupky v nich chyběly. Blake se divil, jak mohly tajemně pomalované okenní tabulky bez úhony přežít a nestat se terčem klukovských zábav, stejných, jak známo, po celém světě. Masivní dveře byly nedotčené a pevně uzavřené. Po vrcholu opěrné zdi vedl kolem celého pozemku železný zrezivělý plot, jehož branka nad schodištěm vedoucím z náměstí byla viditelně zajištěna visacím zámkem. Pěšinka od branky k budově byla úplně zarostlá. Pustota a rozklad se vznášely jako příkrov nad celým tím místem, a při pohledu na okapy bez ptáků a černé zdi bez břečťanu Blake ucítil dotek temných chmur, které nebyl s to definovat.

Na náměstí bylo velice málo lidí, ale na severním konci spatřil Blake policistu a zamířil k němu, aby se něco dověděl o kostele. Byl to velký, podsaditý Ir. Kupodivu se jen pokřižoval a zabručel, že o té budově se nemluví. Když Blake naléhal, velice spěšně mu prozradil, že italští kněží každého před tím kostelem varují a tvrdí, že v něm kdysi přebývalo strašlivé zlo a zanechalo v něm svou stopu. On sám o tom slýchal temné narážky od svého otce, který slyšel jisté zvuky a pamatoval si pověsti, které slýchal za svého dětství.

Kdysi dávno se v kostele usadila zločinná sekta – sekta vyvrhelů, kteří vyvolávali strašlivé věci z neznámé propasti noci. Museli povolat kněze, aby vymítal to, co se objevilo, ale našli se i takoví, kteří tvrdili, že nadobro vyhnat se to dá jen světlem. Kdyby byl ještě naživu otec O’Malley, ten by mohl vyprávět. Ale teď už se ta věc musí nechat na pokoji. Už nikomu neubližuje a ti, kteří ji vyvolali, jsou mrtvi nebo daleko odtud. Rozprchli se jako krysy po varování, které dostali v roce 1877. Tehdy místním lidem začalo vadit, že v okolí tu a tam někdo zmizí. Jednoho dne se do věci vloží město a převezme majetek, protože není žádných dědiců, ale tomu, kdo se kostela dotkne, z toho nevzejde nic dobrého. Nejlepší by bylo nechat ho, dokud sám nespadne, než rušit věci, které mají navěky ležet v černé propasti.

Když policista odešel, Blake se zadíval na chmurný kolos svěží. Vědomí, že stavba připadá ostatním stejně zlověstná jako jemu, ho vzrušovalo, a uvažoval, kolik je na těch starých povídačkách, které mu policista opakoval, pravdy. Zřejmě to byly pouhé pověsti, evokované zlou atmosférou tohoto místa, ale i tak mu připadalo, jako by podivným způsobem oživla jedna z jeho vlastních povídek.

Odpolední slunce vyhlédlo zpoza protrhávajících se mraků, ale nebylo s to rozzářit špinavé, začouzené zdi starého chrámu, který se tyčil na své plošině. Hnědému, uvadlému porostu na vyvýšeném prostranství za železným plotem se jarní zeleň jakoby nějakým záhadným způsobem vyhnula. Blake se přiblížil k vyvýšenině a zkoumal, zda by nemohl proniknout dovnitř přes násep a skrze rezavý plot.

Strašnému vábení černého chrámu nemohl odolat. V okolí schodů nebyla v plotě žádná mezera, ale na severní straně chybělo pár tyčí. Mohl by vystoupit po schodech a obejít plot z vnější strany po úzkém parapetu až tam. Když se lidé toho místa tak strašně bojí, určitě mu nebude nic stát v cestě.

Byl už skoro za plotem, než si ho někdo všiml. Podíval se dolů a spatřil na náměstí několik lidí, kteří se vzdalovali a pravou rukou dělali totéž znamení jako předtím obchodník na hlavní ulici. Přibouchlo se několik oken a na ulici vyběhla tlustá žena a vtáhla pár malých dětí do křivého, neomítnutého domku. Dírou v plotě se dalo snadno prolézt a zanedlouho se Blake brodil zahnívajícím spletitým porostem zpustlého nádvoří. Tu a tam ležící zašlé úlomky náhrobních kamenů mu říkaly, že se tu kdysi pohřbívalo, ale viděl, že to muselo být velice dávno. Teď, když se přiblížil k strmé mase kostela, skličovala ho ještě víc, ale potlačil v sobě ten pocit a přistoupil ke třem velkým dveřím v průčelí, aby je prozkoumal. Všechny byly pevně zamčeny, a tak se vydal kolem kyklopské stavby v naději, že snad najde nějaký menší otvor, kterým bude možné prolézt. Ani teď si nebyl jist, zda chce vstoupit do tohoto doupěte samoty a stínu, ale jeho podivnost ho bezděčně přitahovala.

Zející, nechráněné sklepní okénko na zadní straně poskytovalo dostatečně široký průlez. Nahlédnuv dovnitř, spatřil Blake podzemní propast, plnou pavučin a prachu, slabě osvětlenou tlumenými paprsky zapadajícího slunce. Viděl suť, staré sudy, rozbité bedny a nábytek nejrůznějšího druhu, přestože na všem ležela vrstva prachu, zjemňující veškeré ostré obrysy. Zrezivělé pozůstatky kotle ústředního vytápění dokládaly, že budova byla používána a udržována ještě v polovině viktoriánské éry.

Téměř bez rozvažování se Blake protáhl oknem a spustil se na betonovou podlahu, pokrytou kobercem prachu a vrstvou suti. Ocitl se v rozlehlém klenutém sklepě bez přepážek: a vpravo vzadu v koutě, v hustém stínu, spatřil temnou klenutou chodbu, vedoucí zcela určitě nahoru. Dolehla na něho zvláštní stísněnost, když si uvědomil, že je vlastně uvnitř té ohromné přízračné budovy, ale ovládl se a opatrně pátral kolem sebe; našel v prachu dosud nerozbitý sud a dovalil ho k otevřenému okénku, aby si zajistil cestu zpátky. Pak si dodal odvahy a zamířil přes rozlehlý, pavučinami ověnčený prostor k chodbě. Poloudušen všudypřítomným prachem a pokryt odpornými vlákny pavučin tam došel a začal stoupat po prošlapaných kamenných schodech, vinoucích se do tmy. Neměl světlo, a tak kolem sebe opatrně tápal rukama. Chodba prudce zahnula, nahmatal před sebou zavřené dveře a po chvilce zápolení otevřel starodávnou petlici. Dveře se otevřely dovnitř a za nimi se objevila matně osvětlená chodba, lemovaná červotočivým obložením.

Jakmile byl v přízemí, postupoval Blake rychle. Všechny vnitřní dveře byly odemčené, takže mohl volně procházet z místnosti do místnosti. Kolos chrámové lodi působil dosti tajuplně; závěje a hory prachu pokrývaly kostelní lavice, oltář, kazatelnu ve tvaru přesýpacích hodin s ozvučnou rezonanční deskou a titánská lana pavučin, táhnoucí se mezi špičatými oblouky kůru a ovíjející složené gotické sloupy. Nad touto tichou zkázou se míhal děsivý olověný přísvit, jak klesající odpolední slunce pronikalo svými paprsky skrze podivné, napůl zčernalé tabulky ohromných oken v apsidě.

Malby na oknech byly tak zaneseny sazemi, že Blake jen stěží rozluštil, co představují, ale i to málo stačilo k tomu, aby se mu nelíbily. Představovaly většinou konvenční výjevy a Blake díky své znalosti tajemného symbolismu rozpoznal některé starodávné vzory. Výrazy tváří několika zobrazených světců se mohly snadno stát terčem kritiky; na jednom z oken byl vymalován pouze temný prostor s roztroušenými, podivně světélkujícími spirálami. Blake se odvrátil od oken a všiml si, že pavučinami opředený kříž nad oltářem není jen tak obyčejný, ale připomíná primitivní ankh nebo crux ansata tajemného Egypta.

Vzadu v sakristii, sousedící s apsidou, nalezl Blake trouchnivějící stůl a police až do stropu, plné plesnivých, rozpadajících se knih. Zde byl poprvé zachvácen skutečným děsem, protože tituly knih vypovídaly o mnohém. Byly to temné, zapovězené tituly, o kterých většina normálních lidí nikdy neslyšela, nebo jen zaslechla prchavý, ustrašený šepot; byly to zakázané a obávané schrány neurčitých tajemství a prastarých formulí, které se řinuly proudem času, když bylo lidstvo mladé, i v temných, bájných dobách, kdy lidstvo ještě neexistovalo. Mnohé z nich četl – latinskou verzi děsuplného Necronomiconu, neblahou Liber Ivonis, hrůzné Cultes des Goules od hraběte d‘Erlette, von Junztovy Unaussprechlichen Kulten a pekelné De Vermis Mysteriis starého Ludwiga Prinna. Ale byly tam i jiné knihy, které znal jen z doslechu nebo vůbec ne – Pnakotické rukopisy, Kniha Dzyan a rozpadající se svazek psaný zcela nerozluštitelnými znaky, avšak s jistými symboly a diagramy, hrůzně povědomými badateli okultismu. Místní staré pověsti očividně nelhaly. Toto místo bývalo kdysi sídlem zla staršího než lidstvo a rozlehlejšího než nám známý vesmír.

V rozbitém stole byl malý, v kůži vázaný zápisník, plný záznamů psaných ve formě podivného kryptogramu. Rukopis sestával z obvyklých tradičních symbolů, dodnes užívaných v astronomii a za dávných dob v alchymii, astrologii a jiných podezřelých vědách – byly tam symboly slunce, měsíce, planet, aspektů a znamení zvěrokruhu, natlačené na hustě popsaných stránkách, členěné a rozdělené do odstavců způsobem vzbuzujícím dojem, že každý symbol odpovídá určitému písmenu abecedy.

V naději, že kryptogram později rozluští, si Blake zastrčil svazeček do kapsy. Mnohé z objemných svazků na policích jej nevýslovně fascinovaly; tušil, že neodolá a někdy později si je vypůjčí. Uvažoval, jak je možné, že zůstaly tak dlouho nedotčené. Je snad on první, kdo překonal svíravý, pronikavý strach, který skoro šedesát let chránil toto opuštěné místo před návštěvníky?

Když důkladně prozkoumal přízemí, plahočil se Blake dál prachem přízračné lodi do chrámové předsíně, kde spatřil dveře a schodiště, zřejmě vedoucí vzhůru do zčernalé věže a zvonice, které tak dlouho znal na dálku. Při výstupu se málem zadusil, protože všude ležela tlustá vrstva prachu a pavouci úzkou chodbu křížem krážem protkali sítěmi. Na točitém schodišti s vysokými a úzkými dřevěnými stupni Blake občas minul zakalené okno a se závratí shlédl na město. I když dole neviděl žádné provazy, očekával, že ve věži, jejíž úzká, žaluziemi zakrytá lomená gotická okna často pozoroval svým dalekohledem, najde jeden či více zvonů. Byl však odsouzen ke zklamání; když vystoupal po schodech až nahoru, ve věžní místnosti nebylo po zvonech ani stopy. Očividně byla zasvěcena hodně odlišným účelům.

Místnost, mající patnáct na patnáct stop, byla slabě osvětlena čtyřmi lomenými okny, z každé strany jedním, která byla zasklena mezi zbytky rozpadlých žaluzií; okna byla ještě utěsněna matnými deskami, ale ty už byly z větší části ohnilé. Uprostřed prachem pokryté podlahy se tyčil kamenný sloup podivného tvaru víc než čtyři stopy vysoký a přes dvě stopy široký, celý pokrytý bizarními, nahrubo vytesanými a zcela nerozluštitelnými hieroglyfy. Na sloupu spočívala kovová schránka podivně asymetrického tvaru;

víko bylo odklopené a uvnitř leželo něco, co pod nánosem desetiletí usedajícího prachu vypadalo jako vejčitý nebo nepravidelně kulovitý předmět o průměru as čtyř palců. Kolem sloupu stálo v přibližném kruhu sedm gotických židlí s vysokými opěradly, povětšině zachovalých, a za nimi bylo podél tmavě obložených zdí seřazeno sedm ohromných soch z drolící se, černě natřené sádry, které více než cokoliv jiného připomínaly kryptické tesané megality z tajemného Velikonočního ostrova. V rohu pavučinami opředené místnosti byl do zdi vestavěn žebřík, vedoucí vzhůru k uzavřeným padacím dveřím do špice věže bez oken.

Když Blake přivykl chabému osvětlení, povšiml si podivných basreliéfů na té zvláštní otevřené schránce ze žlutavého kovu. Přistoupil blíže a pokusil se oprášit ji rukama a kapesníkem; tvorové, kteří na ní byli zobrazeni, byli zrůdného a naprosto neznámého druhu: entity, které, i když očividně živé, nepřipomínaly žádnou známou formu života, která se kdy vyvinula na této planetě. Ukázalo se, že zdánlivá čtyřpalcová kouleje skoro černým, rudě žilkovaným mnohostěnem s mnoha nepravidelnými ploškami: byl to buď pozoruhodný krystal, nebo nějaký uměle vytvořený útvar, vybroušený z minerálu a vyleštěný. Kámen se nedotýkal dna schránky, ale byl upevněn kovovým páskem obepínajícím ho po obvodu k sedmi zvláštně tvarovaným úchytkám, které byly vodorovně zapuštěny do vnitřní stěny schránky poblíž jejího horního okraje. Jakmile na kámen dopadlo světlo, zapůsobil na Blakea zarážejícím kouzlem. Stěží od něho mohl odtrhnout zrak, a při pohledu na lesklý povrch kámen v jeho představách zprůhledněl a vynořovaly se v něm napůl utvářené, divuplné světy. Jeho myslí plynuly obrazy neznámých planet s ohromnými kamennými věžemi, jiných planet s titánskými pohořími bez známek života a ještě vzdálenějších světů, kde jen pohyb v nezřetelné temnotě vypovídal o přítomnosti vědomí a vůle.

Když konečně od kamene odtrhl zrak, povšiml si poněkud zvláštní hromady prachu v rohu, poblíž žebříku vedoucího do špice věže. Nevěděl, proč ho tak upoutala, ale něco na jejích obrysech upozornilo jeho podvědomí. Odhrnuv visící pavučiny stranou, přistoupil k ní: zdálo se mu, že působí zlověstně. Rukama a kapesníkem brzy odkryl skutečnost a zalkl se překvapivou směsicí pocitů. Byla to lidská kostra a ležela tam určitě už velice dlouho. Z oděvu zbyly jen cáry, ale pár knoflíků a útržky látky prozrazovaly, že muž měl šedý oblek. Byly tam i další důkazy: boty, kovové přezky, velké manžetové knoflíky, staromódní jehlice do kravaty, novinářský odznak s nápisem Providence Telegram a rozpadlá kožená náprsní taška. Blake ji pečlivě prozkoumal a nalezl v ní několik účtů s dávným datem, celuloidový reklamní kalendářík na rok 1892, vizitky se jménem Edwin M. Lillibridge a papír pokrytý tužkou psanými záznamy.

Obsah papíru byl velice zvláštní povahy a Blake jej pozorně přečetl u matného západního okna. Nesouvislý text obsahoval následující věty:

 

Prof. Enoch Bowen zpět z Egypta v květnu 1844 – v červenci kupuje starý kostel Svobodné vůle – jeho archeologická činnost a okultní studie všeobecně známy.

Dr. Drowne ze Čtvrté baptistické v kázání 29. prosince 1844 varuje před Hvězdnou moudrostí.

Společenství 97 koncem roku 1845.

1846 – 3 zmizení – první zmínka o Zářícím různostěnu.

7 zmizení 1848 – začíná se mluvit o krvavých obětinách.

1853 vyšetřování nikam nevede – mluví se o zvucích.

P. O’Malley vypráví o vzývání ďábla pomocí schránky nalezené ve staroegyptských ruinách – říká, že vyvolávají něco, co nesnese světlo. Před slabým světlem to prchá a silným světlem se to zahubí. Pak se to musí znovu vyvolat. Dozvěděl se to zřejmě z předsmrtné zpovědi Francise X. Feeneye, který se stal členem Hvězdné moudrosti roku 1849. Ti lidé tvrdí, že Zářící různostěn jim ukazuje nebesa a další světy a že Přízrak temnoty jim nějakým způsobem sděluje tajemství.

Vyprávění Orrina B. Eddyho 1857. Vyvolávají to tím, že zírají do krystalu, a mají vlastní tajný jazyk.

1863. Společenství už má přes 200 členů, kromě těch, co jsou na frontě.

Irští výrostci rabují kostel 1869 po zmizení Patricka Regana.

Zastřený článek v J. 14. března 1872, ale lidé o tom nemluví.

6 zmizení 1876 – tajný výbor navštěvuje starostu Doyla.

Akce přislíbena únor 1877 – v dubnu kostel uzavřen.

Gang – Hoši z Federal Hill – v květnu vyhrožuje dr. ---ovi a církevním starším.

Do konce roku 1877 opustilo město 181 osob – žádná jména.

Kolem roku 1880 se začínají šířit duchařské historky – pokusit se prokázat pravdivost tvrzení, že od roku 1877 do kostela nevkročila lidská bytost.

Požádat Lanigana o fotografii toho místa z roku 1851.

 

Blake vrátil papír do zápisníku, zápisník schoval do kapsy, otočil se a pohlédl na zaprášeného kostlivce. Smysl poznámek byl jasný a nebylo pochyb, že tento muž přišel do opuštěné stavby před dvaačtyřiceti lety, hledaje novinářskou senzaci, kterou se nikdo jiný neodvážil zabývat. Snad o jeho plánu nikdo nevěděl – kdo ví? Ale ke svým novinám se už nevrátil. Přemohl ho snad statečně potlačovaný děs a přivodil mu náhlý srdeční kolaps? Blake se sklonil nad lesklými kostmi a povšiml si, že jsou v podivném stavu. Některé z nich byly rozházené kolem a pár jich bylo na konci jakoby roztaveno. Další byly neobvykle zažloutlé a částečně zuhelnatělé. Zuhelnatělé byly i některé části oděvu. Lebka byla ve velice zvláštním stavu – posetá žlutými skvrnami a s ožehlým otvorem na temeni, jako by byla tvrdá kost proleptána nějakou silnou kyselinou. Co se s kostrou dělo během čtyř desetiletí, kdy tu byla tiše pohřbena, si Blake nedokázal představit.

Než si to stačil uvědomit, hleděl znovu na kámen a jeho podivným vlivem spatřil před očima mlhavou podívanou. Viděl procesí postav v rouchách a kápích, které neměly lidské obrysy, a hleděl na nekonečné pouště, lemované tesanými nebetyčnými monolity. Viděl věže a zdi v temných podmořských hlubinách a vesmírné víry, v nichž před nezřetelným odrazem chladného purpurového oparu pluly chomáče černé mlhy. A za tím vším zahlédl nekonečnou propast tmy, ve které byly pevné a polopevné formy rozeznatelné jen podle větrného chvění a mračné silové vzorce snad nastolovaly řád v chaosu a nabízely klíč ke všem paradoxům a tajemstvím světů, které známe.

Pak kouzlo náhle pominulo a Blakea se zmocnil hlodavý, neurčitý panický strach. Zajíkl se a odvrátil zrak od kamene. Uvědomoval si přítomnost něčeho cizího, beztvarého, co bylo v jeho blízkosti a s příšernou zaujatostí jej pozorovalo. Cítil, že ho něco opřádá, něco, co nebylo uvnitř kamene, ale nepřetržitě ho sledovalo skrze kámen nějakým smyslem, ale ne fyzickým zrakem. Místo ho zřejmě rozrušovalo, mohl na tom mít podíl i hrůzný nález. Valem se stmívalo, a protože s sebou neměl žádné světlo, věděl, že bude muset brzy odejít.

Tehdy se mu v padajícím soumraku zazdálo, že zahlédl v bláznivě tvarovaném kameni slabý záblesk světla. Chtěl se od něho odvrátit, ale tajemné nutkání přitáhlo jeho pohled zpět. Nevycházelo z té věci slabé radioaktivní záření? Co si to ten nebožtík poznamenal o Zářícím různostěnu! Jaký smysl má vůbec tohle doupě kosmického zla? Co se tu odehrávalo a co snad dosud číhá ve stínech, kterým se vyhýbají ptáci? Zdálo se mu, že odněkud z jeho okolí vychází slabý zápach, ale nevěděl, odkud. Blake sáhl po víku dlouho otevřené schránky a prudce ho zaklapl. Pohybovalo se lehce ve svých podivných pantech a těsně uzavřelo zjevně zářící kámen.

Víko ostře klaplo a ve věčné temnotě špice věže nad padacími dveřmi něco zašelestilo. Nepochybně krysy – jediní živí tvorové, kterých si v téhle proklaté budově všiml od chvíle, co do ní vstoupil. A přesto jej ten pohyb ve špici věže strašlivě vyděsil: divoce se vrhl dolů po točitých schodech, přes příšernou loď do klenutého sklepa a ven, prachem opuštěného náměstí a dolů přecpanými, děsivými třídami a ulicemi Federal Hill směrem k normálním ulicím středu města a důvěrně známým cihlovým chodníkům univerzitní čtvrti.

V následujících dnech Blake nikomu o své výpravě neřekl. Namísto toho četl množství jistých knih, zkoumal ve městě staré ročníky novin a horečně luštil kryptogram v koženém svazečku z pavučinami opředené sakristie. Brzy zjistil, že nejde o žádnou jednoduchou šifru, a po dlouhém snažení si byl jist, že není psána ani anglicky, ani latinsky, řecky, francouzsky, španělsky, italsky nebo německy. Zřejmě bude muset čerpat z nejhlubších studnic svého podivného vzdělání.

Každý večer se mu vracelo staré nutkání zírat západním směrem a jako kdysi vídal černou špici věže mezi zježenými střechami nějakého vzdáleného, bájného světa. Ale ten teď pro něho obsahoval nový hrůzný tón. Poznal dědictví ďábelských nauk, které se v něm skrývalo, a u vědomí toho přestal ovládat svou představivost, která se rozběhla po podivných nových stezkách. Jarní ptactvo se vracelo, a když pozoroval, jak ptáci létají při západu slunce, připadalo mu, že se ponuré, osamělé věži vyhýbají jako nikdy předtím. Když se k ní přiblížilo hejno, zdálo se mu, že krouží a rozlétá se v panickém zmatku – a on v duchu slyšel divoké štěbetání, které k němu z té dálky nedoléhalo.

V červnu Blake zanesl do svého deníku zprávu o vítězství nad kryptogramem. Zjistil, že text je psán v temném jazyce Aklo, užívaném jistými dávnými zločinnými kulty: znal tento jazyk jen částečně ze svých předchozích výzkumů. Deník kupodivu mlčí o tom, co vlastně Blake rozluštil, ale on sám tím byl očividně zděšen a vyveden z míry. Jsou tam zmínky o Přízraku temnoty, probuzeném pohledem do Zářícího různostěnu, a šílené úvahy o černých propastech chaosu, ze kterých byl vyvolán. Bytost prý disponuje veškerým věděním a vyžaduje strašlivé obětiny. Z některých Blakeových zápisů vyplývá, že se bál, že ta vyvolaná věc obchází kolem; dodává však, že pouliční osvětlení tvoříval, který bytost není schopna překročit.

Často se zmiňuje i o Zářícím různostěnu, nazývá jej oknem do veškerého času a prostoru a sleduje jeho historii od dob, kdy byl vybroušen v temném Yuggothu, dávno před tím, než jej Staří přinesli na Zem. Byl bedlivě střežen a umístěn do své podivné schránky krinoidními bytostmi z Antarktidy, zachráněn z jejích trosek hadími muži z Valusie a první lidské bytosti do něho zíraly o aeóny později v Lemurii. Procestoval podivné země a ještě podivnější moře, potopil se s Atlantidou, pak ho minojský rybář ulovil do sítě a prodal jej snědým kupcům z nočního Khemu. Faraón Nefren-Ka nad ním vystavěl chrám s kryptou bez oken a způsobil, že jeho jméno bylo vymazáno ze všech pomníků a zápisů. Pak kámen spal v troskách toho zlolajného doupěte, zničeného kněžími a novým faraónem, až do chvíle, kdy ho rýč kopáče vynesl na světlo ke zkáze lidstva.

Začátkem července tisk kupodivu doplňuje Blakeovy záznamy, i když tak stručně a zběžně, že jen deník příspěvku věnoval pozornost. Zdá se, že na Federal Hill znovu narůstá strach, protože nějaký cizinec vstoupil do obávaného kostela. Italové si šuškají o nezvyklých pohybech, úderech a škrábání v temné, okny neopatřené špici zvonice, a přivolali své kněze, aby zapudili onu entitu, jež se jim stala noční můrou. Tvrdí, že něco neustále číhá u dveří, až bude dostatečná tma, aby se to mohlo odvážit ven. Tisk se zmiňoval o přetrvávajících místních pověrách, ale osvětlit dřívější pozadí té hrůzné události se mu nepodařilo. Bylo zřejmé, že dnešní mladí reportéři nenacházejí zálibu v historickém bádání. V zápisech do deníku Blake vyjadřuje podivný druh lítosti a hovoří o povinnosti pohřbít Zářící různostěn a zapudit bytost, kterou přivolal, když vpustil denní světlo do té příšerné špičaté věže. Současně však popisuje nebezpečný rozsah svého okouzlení a přiznává morbidní touhu – pronásledující jej dokonce i ve snu – navštívit proklatou věž a popatřit znovu do kosmických tajemství zářivého kamene.

Článek v ranním vydání Journalu ze 17. července uvrhl pisatele deníku do vpravdě horečného děsu. Byla to jen obměna položertovných článků o neklidu na Federal Hill, ale pro Blakea to znamenalo něco opravdu příšerného. V noci způsobila bouřka na celou hodinu výpadek veřejného osvětlení a v nastalé tmě Italové téměř zešíleli hrůzou. Ti, kteří bydleli poblíž hrozivého kostela, se dušovali, že věc z věže využila výpadku elektrického proudu a sestoupila dolů do kostela, házela sebou a bouchala a vydávala příšerně mlaskavé zvuky. Než vše skončilo, vyhlomozila nahoru do věže, odkud se ozvalo tříštění skla. Mohla se dostat všude, kam dosahovala temnota, ale před světlem prchala.

Když světla znovu vzplála, ve věži nastal děsivý pohyb, protože i chabé světlo, pronikající skrze zčernalá, žaluziemi zakrytá okna, bylo pro tu věc příliš. Vydupala a vyvrávorala do své příšerné věžičky právě včas – dlouhá dávka světla by ji poslala zpátky do propasti, odkud ji ten bláznivý cizinec přivolal. Dokud byla tma, modlící se davy v dešti obklopily kostel, v rukou se zapálenými svíčkami a lampami, jakžtakž zastíněnými složenými papíry a deštníky – světelná stráž, která měla zachránit město před příšerou, obcházející v temnotě. Ti, co stáli nejblíže kostela, prohlašovali, že venkovní dveře jednou děsivě zarachotily.

Ale to ještě nebylo to nejhorší. Ten večer se Blake dočetl v Bulletinu, co objevili reportéři. Vyburcováni konečně nevyzpytatelnou hodnotou děsivé zprávy, dva z nich se probojovali šílícím davem Italů a vlezli sklepním okénkem do kostela, když se předtím marně pokoušeli vejít dveřmi. Zjistili, že prach v chrámové předsíni a v příšerné lodi je zvláštním způsobem porušený: všude kolem ležely kusy zteřelých polštářů a saténového potahu lavic. Všude byl cítit ohavný zápach, tu a tam byly žluté skvrny a místa, která vypadala jako sežehlá. Když otevřeli dveře do věže a na okamžik se zastavili, protože se jim zdálo, že nahoře něco šramotí, zjistili, že točité schody jsou nahrubo zametené.

Věž samotná byla podobně napůl zametená. Zmiňovali se o sedmihranném kamenném sloupu, převrácených gotických židlích a o bizarních sádrových sochách; kupodivu však nepadla zmínka o kovové schránce a o staré zohavené kostře. Co rozrušilo Blakea nejvíce – kromě zmínek o skvrnách, sežehnutých místech a zápachu – byl závěrečný detail, kde se mluvilo o rozbitém skle. Všechna gotická věžní okna byla rozbitá a dvě z nich byla hrubě a spěšně zatemněna saténovými potahy lavic a žíněmi z polštářů, nacpanými do mezer mezi uvolněnými venkovními žaluziemi. Další cáry saténu a chomáče žíní ležely roztroušeny kolem na čerstvě zametené podlaze, jako kdyby byl někdo vyrušen při uvádění věže do původního stavu naprosté temnoty za zataženými žaluziemi.

Žlutavé skvrny a sežehnutá místa byla nalezena i na žebříku vedoucímu k věžičce bez oken, ale když reportér vylezl nahoru, otevřel vodorovné padací dveře a namířil slabý paprsek baterky do černého, podivně zapáchajícího prostoru, nespatřil nic než tmu a všelijaké odpadky a beztvaré úlomky poblíž vchodu. Verdikt samozřejmě zněl: šarlatánství. Někdo si vystřelil z pověrčivých obyvatelů pahorku, nebo se nějaký fanatik pokusil posílit jejich bázeň pro jejich vlastní předpokládané dobro. Nebo snad někteří mladší a rafinovanější obyvatelé předvedli okolnímu světu dokonalý žertík. Věc měla zábavnou dohru, když policie vyslala strážníka, aby celou věc ověřil. Tři muži po sobě našli způsob, jak se úkolu vyhnout, a čtvrtý souhlasil jen velmi zdráhavě a vrátil se velice brzy, aniž by cokoli dodal ke zprávě reportérů.

Od tohoto místa nadále Blakeův deník vykazuje rostoucí příliv vnitřního děsu a nervózních předtuch. Přemáhá se, aby něco neudělal, a divoce spekuluje o následcích dalšího výpadku proudu. Bylo ověřeno, že třikrát – vždy za bouřky – telefonoval skoro šílený do elektrárny a žádal, aby byla učiněna všechna možná opatření proti výpadku proudu. Občas se ve svých zápiscích soustřeďuje na skutečnost, že reportéři nenašli kovovou schránku, ani kámen a podivně poznamenanou starou kostru, když prohledávali šerou věžní místnost. Předpokládal, že ty předměty byly odstraněny – kam a kým nebo čím, mohl jen hádat. Ale nejhorší obavy se týkaly jeho samého a nesvatého spojení, které cítil, že existuje mezi jeho myslí a tou číhající hrůznou věcí ve vzdálené kostelní věži – tou příšernou noční bytostí, kterou svou nezodpovědností vyvolal z černočerných prostorů. Cítil, že něco neustále nahlodává jeho vůli, a lidé, kteří ho tehdy navštěvovali, si pamatují, jak seděl nepřítomně u svého psacího stolu a zíral ven západním oknem na vzdálený, věžemi se ježící vrcholek za vířícím kouřem města. Píše neustále o jistých hrůzyplných snech a o tom, jak se nesvaté spojení ve spánku upevňuje. Je tam zmínka o jedné noci, kdy se probudil a zjistil, že je, úplně oblečen, na ulici a směřuje automaticky z College Hill k západu. Znovu a znovu se zmiňuje o skutečnosti, že ta věc ve věži ví, kde ho má hledat.

V týdnu, který následoval po 30. červenci, se Blake téměř zhroutil. Neoblékal se a všechno jídlo si objednával telefonicky. Návštěvníci si povšimli šňůr, které měl u postele; vysvětlil jim, že je náměsíčný, a proto si musí každý večer svazovat kotníky: buď jej pouta zadrží, anebo se vzbudí, když je bude rozvazovat.

V deníku vypráví o strašlivém zážitku, který přivodil jeho zhroucení. Třicátého v noci se odebral na lůžko a náhle zjistil, že se potácí v téměř černém prostoru. Jediné, co viděl, byly krátké, prchavé vodorovné záblesky modravého světla, ale cítil omračující zápach a slyšel podivnou směsici slabých, kradmých zvuků nad sebou. Jakmile se pohnul, tak o něco zakopl, a na každý zvuk se ozvala jakási odpověď seshora – neurčitý neklid, spojený s opatrným šoupáním dřeva po dřevě.

Jednu chvíli nahmatal tápajícíma rukama kamenný sloup s prázdným vrcholem a o chvíli později zjistil, že svírá příčle žebříku, vestavěného do zdi, a nejistě se potácí vzhůru, do oblasti silnějšího zápachu, kde proti němu vyrazil horký, palčivý závan. Před očima mu hrál kaleidoskop fantasmat a všechno se chvílemi rozplynulo v obraz ohromné, bezedné propasti noci, ve které kroužily ještě mnohem temnější světy a slunce. Vzpomněl si na dávné legendy o absolutním chaosu, v jehož středu se plazí slepý slabomyslný bůh Azathoth, Pán všech věcí, obklopen poskakující hordou bezduchých a beztvarých tanečníků a ukolébáván tenkým monotónním pískáním démonické flétny, kterou svírají nepopsatelné pazoury.

Pak jej ostrý podnět z okolního světa vytrhl z omámení a vzbudil v něm nevyslovitelnou hrůzu ze situace, ve které se ocitl. Nevěděl, co to bylo – snad nějaký opožděný výkřik nadšení nad ohňostrojem, které se konají celé léto na Federal Hill a kterými obyvatelé uctívají různé své patrony nebo světce rodných vesnic v Itálii. V každém případě hlasitě vykřikl, divoce seskočil se žebříku a slepě vrávoral přes nerovnou podlahu téměř neosvětlené místnosti, v níž se nacházel.

Okamžitě si uvědomil, kde je, a hnal se bezhlavě dolů po úzkém točitém schodišti: zakopával a zraňoval se v každém ohybu. Pak následoval příšerný úprk pavučinami opředenou chrámovou lodí, jejíž strašlivé oblouky sahaly až do říší číhavých stínů; naslepo se prodral zaneřáděným sklepem, vyšplhal se na vzduch k pouličním svítilnám a nepříčetně se řítil z přízračného vršku s převislými štíty, přes temné, tiché město s vysokými černými věžemi a příkrým východním srázem až k vlastním starobylým dveřím.

Když ráno přišel k sobě, ležel na podlaze své pracovny úplně oblečen. Oblek měl pokryt špínou a pavučinami a celé tělo měl bolavé a odřené. V zrcadle uviděl, že má ošklivě sežehnuté vlasy, a na jeho svrchním oděvu lpěl odporný zápach. Tehdy se nervově zhroutil. Pak už se jen vyčerpaně vlekl po bytě v županu, nedělal skoro nic, jen zíral ze západního okna, třásl se, když se schylovalo k bouřce, a psal nesouvislé záznamy do deníku.

Osmého srpna těsně před půlnocí se rozpoutala strašlivá bouře. Nad všemi částmi města se neustále blýskalo a byly zaznamenány dva úžasné kulové blesky. Nebesa dštila proudy deště a ustavičné hromobití mnohým nedalo spát. Blake byl skoro šílený strachy, že dojde k výpadku proudu, a kolem jedné hodiny se pokoušel volat do elektrárny, telefonní linka však byla tou dobou v zájmu bezpečnosti vypnuta. Všechno zaznamenával do deníku – velké, nervózní a často nerozluštitelné hieroglyfy samy o sobě vypovídají o jeho vzrůstajícím napětí a zoufalství a o tom, jak poslepu čmáral do deníku.

Musel udržovat dům v temnotě, aby viděl z okna; většinu času zřejmě strávil u svého psacího stolu a dychtivě zíral deštěm přes lesknoucí se kilometry městských střech na soustavu vzdálených světel, která označovala Federal Hill. Občas si tápavě něco zapsal do deníku, takže na dvou stránkách jsou rozesety jednotlivé věty jako „Světla nesmí zhasnout“, „Ví, kde jsem“, „Musím to zničit“ a „Volá mne, ale tentokrát se mi možná nic nestane“.

Pak v celém městě zhasla světla. Podle záznamu z elektrárny se to stalo v 2.12 po půlnoci, ale Blakeův deník se o době nezmiňuje. Zapsal si jen: „Světla zhasla – pomáhej mi Bůh.“ Na Federal Hill lidé sledovali kostel stejně dychtivě jako on a deštěm promáčené hloučky se procházely po náměstí a uličkách v okolí ďábelského chrámu se svíčkami zakrytými deštníky, s elektrickými lampami, olejovými svítilnami, krucifixy a nejrůznějšími tajemnými amulety, běžnými v jižní Itálii. Žehnali každému zablesknutí a dělali kryptická znamení strachu pravou rukou, když bouře polevila a blesků ubývalo, až nakonec přestaly úplně. Zvedl se vítr a sfoukl většinu svíček, takže na scéně se rozhostila hrozivá tma. Někdo probudil otce Merluzza z kostela Spirito Santo a on přispěchal na ponuré náměstí, aby vyslovil všechna slova, která mohla pomoci a která znal. O podivných neklidných zvucích v černavé věži se už nedalo pochybovat.

O tom, co se stalo ve 2.35, nám podává svědectví kněz, mladý, inteligentní, vzdělaný muž, dále pochůzkář William J. Monohan z hlavní policejní stanice, velice spolehlivý strážník, který se zde zastavil během obchůzky, aby zjistil, proč se tu srotil takový dav, a většina z osmasedmdesáti mužů, kteří se shromáždili pod vysokým kostelním náspem – zejména ti, kteří stáli na náměstí, odkud je vidět východní fasáda. Samozřejmě nedošlo k ničemu, co by bylo prokazatelným porušením přírodních zákonů. Možných příčin té události je mnoho. Nikdo nemůže s jistotou říci, jaké chemické procesy probíhají v rozlehlé, starodávné, špatně větrané a dlouho opuštěné budově s různorodým obsahem. Smrduté výpary – samovznícení – tlak plynů vzniklých dlouhodobým rozkladem – příčinou může být kterýkoli z nesčetných jevů. A pak samozřejmě nelze vyloučit ani faktor vědomého šarlatánství. Věc byla skutečně sama o sobě velice jednoduchá a netrvala ani tři minuty. Otec Merluzzo, velice precizní člověk, několikrát se díval na hodinky.

Začalo to tím, že v temné věži zesílily tupé, neohrabané zvuky. Už po nějakou dobu se z kostela šířil podivný odporný zápach a ten se nyní stal výraznějším, pronikavějším. Pak zapraskalo dřevo a na nádvoří pod chmurnou východní fasádou se zřítil velký, těžký předmět. Věž nebyla vidět, protože svíčky nehořely, ale když předmět dopadl na zem, lidé v něm poznali začouzenou žaluziovou okenici z východního věžního okna.

Okamžitě potom se z neviditelných výšin vyvalil absolutně nesnesitelný zápach: roztřesení pozorovatelé se začali dusit a zvedal se jim žaludek, a ti, kteří stáli na náměstí, se málem zadusili. Současně se vzduch zachvěl jakoby mávajícími křídly a náhlý poryv východního větru, silnější než všechny předtím, shodil lidem v davu klobouky a vyvrátil jim promočené deštníky. V temné noci nebylo vidět nic určitého, ale někteří diváci se domnívali, že vidí ohromnou, rozlévající se skvrnu, temnější než inkoustová obloha – něco jako beztvarý mrak nebo kouř, který vyrazil rychlostí meteoru k východu.

To bylo vše. Přihlížející byli napůl ochromeni strachem, hrůzou a neklidem a nevěděli, co dělat a zda vůbec něco dělat. Neměli tušení, co se přihodilo, a tak pokračovali ve vigilii: a okamžik poté, co vyslali k nebesům modlitbu, opožděný ostrý záblesk a ohlušující úder rozťaly déšť dštící oblohu. Za půl hodiny přestalo pršet a za další čtvrthodinu se rozsvítily lampy a propustily vyčerpané, zmáčené diváky zpět do jejich domovů.

Noviny druhý den věnovaly těmto událostem jen menší pozornost s ohledem na celkové zpravodajství o bouřce. Ohromný záblesk a ohlušující exploze, které následovaly po příhodě na Federal Hill, byly zřejmě ještě příšernější dále na východ, kde byl také zaznamenán i příval zvláštního zápachu. Jev byl nejnápadnější nad College Hill, kde rána vzbudila spící obyvatele a stala se podnětem zmatených úvah. Z těch, kteří už byli vzhůru, jen několik spatřilo nepřirozenou záři poblíž vrcholku kopce nebo si povšimlo nevysvětlitelného poryvu větru směrem vzhůru, který skoro serval listí se stromů a polámal rostliny v zahradách. Všichni se shodli na tom, že ten opožděný náhlý blesk musel udeřit někde v okolí, přestože později nebyly nalezeny nikde žádné stopy. Mladík v domě bratrstva Tau Omega měl dojem, že viděl v okamžiku, kdy se zablesklo, groteskní, příšernou masu kouře, jak letí vzduchem, ale jeho tvrzení nebylo ověřeno. Těch několik svědků však shodně tvrdilo, že ze západu se přihnal prudký vichr a příval nesnesitelného puchu, které předcházely opožděnému úderu, a všichni také potvrzují, že po úderu se krátkodobě rozšířil zápach spáleniny.

Tyto okolnosti byly pečlivě zkoumány, protože pravděpodobně souvisí se smrtí Roberta Blakea. Studenti z domu Psí Delta, z prvního patra jehož zadního traktu je vidět do Blakeovy pracovny, si ráno devátého povšimli nejasné bledé tváře u západního okna, a něco na jejím výrazu se jim nelíbilo. Když večer zjistili, že tvář je stále na témž místě, dostali strach a čekali, až se v bytě rozsvítí světlo. Později u dveří temného bytu zazvonili a nakonec přivolali policistu, aby vyrazil dveře.

Ztuhlé tělo sedělo vzpřímeně u okna u psacího stolu, a když vetřelci spatřili skelné, vyvalené oči a známky strnulého, křečovitého děsu na zkřivených rysech, odvrátili se pocítivše nevolnost. Krátce poté soudní lékař prozkoumal tělo a navzdory tomu, že okno nebylo rozbité, určil jako příčinu smrti elektrický šok nebo nervové napětí vyvolané elektrickým výbojem. Zcela ignoroval příšerný výraz na tváři nebožtíka – považoval jej za ne nepravděpodobný následek strašlivého šoku, kterým byla zasažena osoba s tak abnormální představivostí a nevyrovnanými emocemi. Tyto vlastnosti lékař vyvodil z knih, obrazů a rukopisů nalezených v bytě a z poslepu čmáraných záznamů v deníku ležícím na psacím stole. Blake psal své šílené poznámky až do samého konce a v křečovitě sevřené pravici svíral zlomenou tužku.

Záznamy psané po výpadku proudu byly velice nesouvislé a čitelné jenom částečně. Jistí vyšetřovatelé z nich vyvodili závěry, silně se odlišující od materialistických oficiálních závěrů, ale takové spekulace mají jen malou naději, že jim konzervativní povahy uvěří. Argumentům těchto fantastů nepomohl ani čin pověrčivého doktora Dextera, který vhodil podivnou schránku a tvarovaný kámen – světélkující předmět, nalezený v černé věžičce bez oken – do nejhlubšího průplavu v Narragansettském zálivu. Rozbujelá představivost a neurotická vyšinutost Roberta Blakea, zesílená vědomím o existenci dávného zločinného kultu, jehož znepokojující stopy odhalil, jsou dominantní interpretací jeho závěrečných nepříčetných poznámek. Zde jsou zápisy – nebo to, co se z nich dalo rozluštit.

 

„Světla stále nesvítí – už to trvá pět minut. Všechno závisí na blescích. Yaddithu, dej, ať to vydrží!… Zdá se, že něco tím proniká… Déšť, hrom a vítr mne ohlušují.

Potíže s pamětí. Vidím nevídané věci. Jiné světy, jiné galaxie… Tma… Blesky vypadají černě a tma je světlá…

To, co vidím v temnotě, nemůže být skutečný pahorek a kostel. Musí to být odraz na sítnici, způsobený záblesky. Dej Bůh, ať Italové zůstanou venku se svíčkami, až se přestane blýskat!

Čeho se bojím? Není to Nyarlathotepův avatár, který v dávném stinném Khemu dokonce přijal podobu člověka? Vzpomínám si na Yuggoth, a ještě vzdálenější Shaggai, a na nekonečnou prázdnotu černých planet…

Dlouhý okřídlený let prázdnotou… nemohu překročit vesmír světla… znovustvořen myšlenkami zachycenými v Zářícím různostěnu… poslal je strašlivými propastmi záře…

Jsem Blake – Robert Harrison Blake z East Knapp Street 620 v Milwaukee ve státě Wisconsin… na této planetě…

Azathothe, smiluj se! – přestalo se blýskat – to je hrůza – všechno vidím nějakým strašlivým smyslem, ale zrak to není – světlo je tma a tma je světlo… ti lidé na kopci… drží stráž… svíčky a amulety… jejich kněží…

Pojem vzdálenosti ztratil smysl – daleko je blízko a blízko je daleko. Žádné světlo – žádné sklo – vidím věžičku – tu věž – okno – slyším – Roderick Usher – jsem šílený nebo zešílím – ta věc se pohybuje a tápe ve věži. Já jsem jí a ona je mnou – chci ven… musím se dostat ven a sebrat síly… Ví, kde jsem…

Jsem Robert Blake, ale vidím věž ve tmě. Je v ní strašlivý zápach… převrácení smyslů… okenice na věžním okně praská a povoluje… Iä… ngai… ygg…

Vidím to – letí to sem – pekelný vítr – titánská modročerná křídla – Yog-Sothothe zachraň mne – trojlaločné žhnoucí oko…“