Krysy ve zdech

07.03.2011 17:35

Krysy ve zdech

Do Exham Priory jsem se nastěhoval 16. července 1923, jen co poslední řemeslník skončil práci. Rekonstrukce byla nesmírně obtížná, protože z opuštěné budovy převorství zbyly jen trosky podobné skořepině; nenechal jsem se však odradit žádnými náklady, vždyť to bývalo sídlo mých předků. V budově nikdo nebydlel od dob panování Jakuba I., kdy majitele, pět jeho dětí a několik sloužících postihla příšerná tragédie, jejíž podstata zůstala z větší míry nevysvětlena a která vrhla stín podezření a hrůzy na jeho třetího syna, mého přímého předka, jenž jediný z postiženého rodu zůstal naživu.

Jelikož jediný dědic byl označen za vraha, majetek znovu připadl koruně, aniž by obviněný učinil jediný pokus o obhajobu anebo o znovuzískání svého majetku. Otřesen hrůzou z něčeho mocnějšího, než je svědomí nebo zákon, veden zoufalou snahou vymazat starobylou stavbu z pohledu i z paměti, Walter de la Poer, v pořadí jedenáctý baron z Exhamu, uprchl do Virginie, kde založil rodinu, jež v následujícím století proslula pod jménem Delapore.

Exham Priory zůstalo neobydleno, třebaže bylo později připojeno k majetku rodiny Norrysů, a jeho složitá stavební struktura se stala předmětem zkoumání. Převorství se svými gotickými věžemi stálo na zdivu románského a saského původu a styl či směsice stylů spodní části byl ještě starší, římský nebo dokonce, pokud legendy mluví pravdu, dokonce druidský nebo kymerský. Tyto podivné základy na jedné straně vrůstaly do vápencového břehu propasti, z jejíhož okraje převorství vévodilo pustému údolí, jež se táhne na tři míle západně od vesnice Anchesteru.

Architekti a historikové rádi zkoumali tuto zvláštní památku po zapomenutých stoletích, ale místní lidé ji nenáviděli. Nenáviděli ji už před stovkami let, kdy tu žili moji předkové, a nenáviděli ji i teď, kdy byla pokryta mechem a trouchní opuštěnosti. V Anchesteru jsem nepobyl ani celý den a už jsem věděl, že přicházím do prokletého domu. A tento týden dělníci vyhodili Exham Priory do povětří a pracují na odstranění zbytků jeho základů. Vždycky jsem znal základní údaje o svých předcích, právě tak i to, že můj první americký předek přišel do kolonií v podivném stínu. O podrobnostech jsem nicméně nevěděl nic, neboť Delaporové se vždycky drželi zásad mlčenlivosti. Na rozdíl od statkářů z okolí jsme se jen zřídka zmiňovali o křižáckých předcích a dalších středověkých a renesančních hrdinech; nepředávali jsme si žádné tradice s výjimkou té, která byla zaznamenána v zapečetěné obálce a kterou ještě před občanskou válkou hlava rodiny předávala nejstaršímu synovi, aby ji otevřel po její smrti. Poct, jichž jsme požívali, jsme dosáhli po přestěhování do Ameriky; byly to pocty pyšné a vznešené, třebaže poněkud uzavřené a nespolečenské virginské rodiny.

Během války se naše jmění rozplynulo, a když vyhořel Carfax, náš domov na břehu Jamesu, změnil se náš způsob života. V ohnivém živlu zahynul můj děd, který byl pokročilého věku, a s ním zmizela i obálka poutající nás k minulosti. Vybavuji si dodnes požár, který jsem viděl, když mi bylo sedm; vojáci federovaných hulákali, ženy naříkaly, černoši kvíleli a modlili se. Otec byl v armádě a bránil Richmond a mé matce i mně po mnoha průtazích dovolili, abychom se k němu přidali.

Když válka skončila, všichni jsme se přestěhovali na sever, odkud pocházela matka. Tam jsem dorostl do mužnosti a pak do středního věku a solidního majetku tupého Yankeeho. Ani otec, ani já jsme nevěděli, co obsahovala obálka, která se kdysi dědila, a jak jsem se nořil do šedi obchodního života v Massachusetts, ztratil jsem veškerý zájem o záhady, které kdysi ulpívaly na našem rodokmenu. Kdybych o nich něco tušil, jak rád bych zanechal exhamské převorství mechu, netopýrům a pavučinám!

Otec zemřel v roce 1904, aniž by pro mne nebo mého jediného syna Alfréda, desetiletého polovičního sirotka, zanechal nějakou zprávu. Až můj syn rozvrátil řád zpráv o rodině, neboť zatímco já jsem mu mohl předat jenom mlhavé dohady o minulosti, syn mi psal o některých velmi zajímavých legendách našich předků, když se za poslední války dostal v roce 1917 do Anglie jako letecký důstojník. Delaporové měli zřejmě barvitou a pravděpodobně chmurnou minulost, neboť přítel mého syna, kapitán královského letectva Edward Norrys, pocházel z Anchesteru, který ležel blízko našeho rodinného sídla, a vyprávěl mu o některých venkovských pověrách, které by jen nemnozí spisovatelé překonali, jak byly divoké a neuvěřitelné. Norrys je samozřejmě nebral vážně, mého syna ale bavily a poskytovaly mu materiál pro dopisy. Právě tyto legendy nakonec upoutaly moji pozornost k zaoceánskému odkazu a způsobily, že jsem se rozhodl koupit a obnovit rodinné sídlo, které Norrys ukázal Alfrédovi v celé jeho malebné opuštěnosti a nabídl mu ho ke koupi za překvapivě nízkou cenu, jelikož současným majitelem byl jeho vlastní strýc.

Exham Priory jsem koupil v roce 1918, ale od plánů na renovaci jsem odstoupil takřka okamžitě, protože syn se vrátil jako zmrzačený invalida. Dvě léta, jež mu zbývala do smrti, jsem věnoval péči o něho, a dokonce i obchod jsem svěřil společníkům.

Rok 1921 mě zastihl jako opuštěného bezcílného průmyslníka na penzi, nikoli už mladého. Rozhodl jsem se, že po zbývající léta života se budu bavit svým novým majetkem. V prosinci jsem navštívil Anchester a tam se o mne postaral kapitán Norrys, příjemný mladý kyprý muž, který měl rád mého syna a nabídl mi pomoc při sběru plánů i příběhů, jež by mohly být vodítkem pro nadcházející renovaci. Samo Exham Priory na mne příliš nezapůsobilo. Byla to hromada vratkých středověkých trosek pokrytých lišejníkem a vraními hnízdy, nebezpečně nakloněná nad propastí, zbavená podlaží či jiných vnitřních příslušenství s výjimkou kamenných stěn osamělých věží.

Postupně jsem si vytvářel obraz budovy, jak vypadala v době, kdy ji moji předkové před třemi stoletími opustili, a začal jsem najímat řemeslníky pro renovaci. Vždycky jsem se musel obracet za hranice kraje, protože vesničané z Anchesteru projevovali téměř neuvěřitelný strach, ba nenávist k tomuto místu. Tyto city byly tak silné, že někdy přecházely i na pracovníky odjinud, a tudíž docházelo k častým dezercím; navíc se zdálo, že zahrnují jak převorství, tak i moje předky.

Už syn mi vyprávěl, že se mu zde za jeho návštěv jaksi vyhýbali, protože byl de la Poer, a teď jsem i já zjistil, že mě tu ze stejného důvodu nenápadně izolovali, dokud jsem vesničanům nevysvětlil, jak málo o svých předcích vím. Ale i potom mě tvrdohlavě neměli rádi, takže většinu vesnických pověstí jsem sbíral pouze Norrysovým prostřednictvím.

Ti lidé zřejmě nemohli odpustit, že jsem přišel, abych obnovil Exham Priory, na něž nepohlíželi jinak než jako na brloh příšer a vlkodlaků.

Když jsem spojil příběhy, jež pro mne sesbíral Norrys, a doplnil je zprávami několika vědců, kteří trosky prozkoumali, usoudil jsem, že převorství stojí na pozemku prehistorického chrámu; pocházel z druidských nebo předdruidských dob, asi jako Stonehenge. Nikdo nepochyboval, že se zde konaly tajemné obřady a zachovaly se neblahé zprávy o tom, jak tyto obřady byly přeneseny do ritu bohyně Kybely, který tu zavedli Římané.

Nápisy dosud viditelné v podsklepení obsahovaly zřetelná písmena "DIV... OPS... MAGNA. MAT...", znamení Magna Mater, jejíž temné uctívání bývalo marně zakazováno římským občanům. V Anchesteru kdysi tábořila třetí Augustova legie, o čemž svědčí památky, a říká se, že Kybelé měla nádherný chrám plný věřících, kteří provozovali necudné obřady pod vedením fryžského kněze. Pověst dodává, že pádem starého náboženství orgie neskončily a že je knězi přenesli do nového, aniž se něco skutečně změnilo. Také se říkalo, že ritus nezmizel s římskou mocí, a když přišli Sasové, obnovili zbytky původního chrámu, vrátili mu původní podobu a někdy v polovině období Sedmi království z něho učinili středisko obávaného kultu. Kolem roku 1000 je toto místo zmiňováno v kronice jako významné kamenné převorství, v němž sídlí podivný a mocný mnišský řád, obklopené rozsáhlými zahradami, jež nepotřebují ohrazení jako ochranu před vyděšeným obyvatelstvem. Dánové ho nikdy nezničili, ačkoli po vpádu Normanů muselo značně upadnout, protože o něm není zmínky až do roku 1261, kdy Jindřich III. panství daroval mému předkovi, Gilbertovi de la Poer, prvnímu baronu z Exhamu.

Před tímto datem se o mé rodině nedochovaly žádné zlé zprávy, ale pak se muselo stát něco divného. V jedné kronice z roku 1307 je zmínka o baronu de la Poer jako o "Bohem prokletém", zatímco pověsti venkovanů nevyprávějí o ničem jiném, než o zlu a panické hrůze před hradem, a týkají se zejména základů starého chrámu a převorství. Pohádky černých hodinek byly velmi temné povahy, o to hrůznější svou ustrašenou zdrženlivostí a mlhavou vyhýbavostí. Mé předky vykreslovaly jako rod démonů, vedle nichž Gilles de Retz a markýz de Sade by vypadali jako skutečná neviňátka, a pošeptmu naznačovaly, že jsou zodpovědní za občasná zmizení vesničanů v průběhu několika generací.

Nejhorší postavy byli zřejmě baroni a jejich přímí nástupci; přinejmenším o nich se nejvíc šuškalo. Říkalo se, že jakmile některý nástupce projevoval příznivější sklony, brzy za záhadných okolností zemřel, aby uvolnil místo vhodnějšímu potomkovi. Zdálo se, že rodina udržovala vnitřní kult, řízený pánem domu, uzavřený všem jejím členům s několika výjimkami. Základem tohoto kultu byla zřejmě spíš povaha než rodinné vazby, protože k němu náleželi i ti, kdo se do rodiny přiženili. Lady Margaret Trevorová z Cornwallu, žena Godfreye, druhého syna pátého barona, se stala oblíbeným strašákem pro děti celého kraje a démonickou hrdinkou jedné mimořádně strašlivé balady, která na welšském pomezí není dosud zapomenuta. Kromě toho se v baladách zachoval hrozný příběh lady Mary de la Poer, kterou krátce po svatbě hrabě ze Shrewsfieldu za pomoci své matky zabil, přičemž kněz, jemuž se vyzpovídali, jim udělil rozhřešení a zapřísáhl je, aby nikomu neřekli ani slova.

Všechny tyto pověsti a balady, založené na sprosté pověře, mne značně odpuzovaly. Trápilo mne, s jakou vytrvalostí ulpívaly na tak dlouhé linii mých předků. Příšerné zvyky, které se jim přisuzovaly, mi nepříjemně připomínaly jediný známý skandál mezi mými bezprostředními předchůdci případ mého bratrance, mladého Randolpha Delapore z Carfaxu, který odešel mezi černochy a stal se knězem voodoo po návratu z mexické války.

Mnohem méně mne znepokojovaly pohádky o naříkání a vytí v holém, větry bičovaném údolí pod vápencovým útesem; o hřbitovním zápachu za jarních dešťů; o zmítajícím se, kvičícím bílém tvoru, na kterého jedné noci šlápl na pustém poli kůň sira Johna Clavea; o sluhovi, který zešílel z toho, co viděl v převorství za plného bílého dne. Všechny tyto věci mi připadaly otřepané a já tehdy býval vyslovený skeptik. Méně zanedbatelné byly příběhy o zmizelých vesničanech, třebaže s ohledem na středověké zvyklosti nebyly mimořádně významné. Projev zvědavosti znamenal smrt, a nejedna useknutá hlava byla veřejně vystavena na hradbách nyní zmizelých kolem Exham Priory.

Některé z těch historek byly mimořádně malebné a přál jsem si, abych se v mládí byl více zabýval srovnáváním mytologií. Tak se tu například věřilo, že celé legie ďáblů s netopýřími křídly pořádaly v převorství každou noc sabat čarodějnic; lidé si vysvětlovali, proč se v okolních rozsáhlých zahradách pěstuje tolik druhů nejsprostší zeleniny, tím, že je třeba tuto legii živit. A nejživější bylo vyprávění o krysách o ničemné armádě hnusné havěti, která vyrazila z hradu tři měsíce po tragédii, která ho odsoudila k zpustnutí vychrtlá, špinavá, žravá armáda, která smetla všechno před sebou a sežrala drůbež, kočky, psy, prasata, ovce, a dokonce i dvě nešťastné lidské bytosti, než se její zuřivost vyčerpala. Kolem této nezapomenutelné armády hlodavců vznikl celý zvláštní cyklus pověstí, vyprávějící o tom, jak se rozplynula ve vesnických domech a přinesla sebou prokletí a hrůzu.

Tato tradice na mne doléhala, když jsem se stařeckou tvrdošíjností vedl ke konci práce na obnově domu svých předků. Nikdo si nesmí ani na chvíli myslet, že tyto pohádky zaujímaly v mé mysli prvořadé místo. A navíc mě neustále povzbuzoval kapitán Norrys a historikové, kteří mne obklopovali a pomáhali mi. Když jsem dosáhl cíle, po více než dvou letech od zahájení stavby, hleděl jsem na velké komnaty, dřevem obložené stěny, klenuté stropy a žebrovaná okna s pýchou, která mi nahrazovala nesmírné náklady renovace.

Všechny středověké prvky byly obratně napodobeny a nové části dokonale splývaly s původními zdmi a základy. Sídlo mých otců bylo hotovo a já se těšil na to, že konečně rozptýlím pomluvy o rodině, jejíž linie končí u mne. Usadím se zde natrvalo a dokáži, že de la Poer (neboť jsem znovu převzal původní znění tohoto jména) není zloduch. K mé pohodě přispěl i ten fakt, že Exham Priory, třebaže vypadalo jako za středověku, mělo zcela nový vnitřek, zbavený jakékoli staré havěti nebo starých strašidel.

Jak už jsem řekl, nastěhoval jsem se 16. července 1923. Moje domácnost sestávala ze sedmi sloužících a devíti koček, přičemž kočky mám mimořádně rád. Negřík, můj nejstarší, sedmiletý kocour, přišel se mnou z mého domu v Boltonu v Massachusetts; ty druhé se ke mně připojily, zatímco jsem bydlel v rodině kapitána Norryse během restauračních prací na převorství.

Po pět dní náš život probíhal v naprostém poklidu, přičemž jsem většinu času trávil pořádáním údajů o rodině. Nyní už jsem znal některá podrobná fakta o konečné tragédii a útěku Waltera de la Poera, o nichž jsem soudil, že byla zaznamenána na dědičném dokumentu ztraceném při požáru v Carfaxu. Ukázalo se, že můj předek byl velmi důvodně obviněn, že všechny ostatní členy domu, s výjimkou čtyř sluhů, s nimiž se spolčil, zabil ve spánku asi dva týdny poté, co odhalil cosi otřesného, co změnilo celé jeho chování, avšak co nesdělil, jak se zdálo, nikomu jinému než snad těm sluhům, kteří mu pomáhali a poté uprchli.

Vesničané všeobecně schvalovali toto krveprolití, jež zahrnulo otce, tři bratry a dvě sestry a také justice se případem zabývala tak chabě, že pachatel se ani nemusel skrývat a odešel do Virginie nepotrestán, ba s poctami. Všeobecně se tvrdilo, že očistil kraj od odvěkého prokletí. Sotva jsem si dovedl představit, jaké odhalení ho dovedlo k tak strašnému činu. Walter de la Poer přece musel po celá léta znát hrůzné pověsti o své rodině, takže odtud nemohl přijít žádný nový popud. Byl tedy svědkem nějakého příšerného starého obřadu, anebo přišel na nějaký děsivý symbol v převorství nebo jeho blízkosti? V Anglii měl pověst nesmělého, jemného mladíka. Ve Virginii nebyl ani tvrdý, ani zahořklý, jako spíš plachý a shovívavý. V deníku jiného vznešeného dobrodruha, Francise Harleye z Bellview, se o něm mluvilo jako o muži bezpříkladném spravedlností, čestností a jemností.

22. července došlo k prvnímu incidentu, který třebaže tehdy byl poněkud podceněn, v souvislosti s pozdějšími událostmi nabyl významu až nadpřirozeného. Šlo o zanedbatelnou maličkost a za jiných okolností by si jí nikdo nemohl všimnout; musím totiž připomenout, že vzhledem k tomu, že jsem žil v budově prakticky čerstvé a nové s výjimkou vnějších stěn, obklopen dobře vybraným služebnictvem, bylo by absurdní si něčeho takového všímat.

Jak jsem se později rozpomněl, stalo se toto: můj starý černý kocour, jehož nálady jsem tak dobře znal, byl nepochybně tak naježený a vyplašený, že to působilo až zrůdně. Toulal se z místnosti do místnosti, neklidný a rozrušený, a pořád čenichal u stěn, které tvořily součást gotické struktury. Uvědomuji si, jak otřepaně to zní jako ten nevyhnutelný pes v duchařské povídce, který vždycky vyje, než jeho pán spatří postavu v rubáši ale v zájmu pravdy o tom nemohu pomlčet.

Následujícího dne si sluha stěžoval, že všechny kočky v domě jsou neklidné. Přišel za mnou do pracovny, do vznosné místnosti v západní části druhého podlaží, s žebrovanou klenbou, obklady z tmavého dubu a trojitým gotickým oknem, jež shlíželo přes vápencový útes do opuštěného údolí, a zatímco hovořil, spatřil jsem nahrbenou postavu Negříka, který se plížil podél západní stěny a škrabal na nové obklady prastarých kamenných stěn.

Řekl jsem tomu člověku, že ze starého kamenného zdiva zřejmě vystupuje nějaký zvláštní pach lidskými smysly nezachytitelný, avšak jemnými kočičími orgány zaznamenatelný i přes nové ostění. Opravdu jsem tomu věřil, a když se ten chlapík zmínil o tom, že by tam mohly být myši nebo krysy, řekl jsem mu, že zde krysy nebyly už tři sta let a že ani polní myši z okolí bychom těžko našli v těchto vysokých stěnách, do kterých, pokud známo, dosud nikdy nezabloudily. Toho odpoledne jsem navštívil kapitána Norryse a ten mne ujistil, že je to zcela nepravděpodobné, aby polní myši pronikly do převorství tak náhlým a bezpříkladným způsobem.

Večer, když jsem jako obvykle propustil sluhu, odebral jsem se do pokoje v západní věži, který jsem si vybral za vlastní a který byl s pracovnou propojen kamenným schodištěm z velké části starobylým a krátkou galerií, která byla zcela obnovena. Tento pokoj byl oválný, velmi vysoký, bez obkladů, zdobený závěsy, jež jsem si vybral v Londýně.

Vida, že mne Negřík provází, zavřel jsem těžké gotické dveře, ztlumil jsem světlo elektrických žárovek, které věrně napodobovaly svíčky, pak jsem světlo zhasnul a pohroužil se do vyřezávané postele s nebesy, zatímco vznešený kocour se uvelebil na své místečko v mých nohách. Záclony jsem nezatáhl a díval se ven úzkým oknem na severní straně, jež jsem měl před očima. Na obloze byl náznak jakési záře, od které se příjemně odrážela jemná kružba okna.

V jednu chvíli jsem musel poklidně usnout, neboť si jasně vybavuji vytržení z nějakého podivného snu, když se kocour prudce vymrštil ze své klidné polohy. V nejasné záři jsem ho spatřil s hlavou vytrčenou vpřed, přední tlapky na mých kotnících, zadní natažené vzad. Soustředěně hleděl na místo na zdi někde západně od okna, na bod, který moje oči nedokázaly postřehnout, třebaže do těch míst jsem upřel veškerou pozornost.

A jak jsem se tak díval, věděl jsem, že Negřík se nevzrušil nadarmo. Nemohu říci, zda se závěsy skutečně pohnuly. Myslím, že ano, aspoň trochu. Ale mohu přísahat na to, že jsem zaslechl tiché, ale zřetelné cupitání krys nebo myší. V tu chvíli kocour skočil, a když v tom místě plnou vahou dopadl na závěs, strhl jej na podlahu a obnažil vlhkou kamennou stěnu, tu a tam vyspravenou restaurátory, po toulavých hlodavcích tu nebylo ani stopy. Ráno jsem se vyptával všech sloužících a zjistil jsem, že nikdo si nevšiml ničeho neobvyklého, jenom kuchařka si vzpomněla na chování kočky, která spávala na okenním parapetu. Někdy v noci začala mňoukat a vzbudila kuchařku, která ji zahlédla, jak za něčím vybíhala otevřenými dveřmi na schodiště. Poledne jsem prospal a odpoledne jsem znovu navštívil kapitána Norryse, kterého mimořádně zajímalo, co jsem mu vyprávěl. Zvláštní příhody sice tak prosté, ale tak divné podnítily jeho obrazotvornost a vyvolaly v něm mnoho vzpomínek na místní pověsti. Přítomnost krys nás doslova vyvedla z míry a Norrys mi zapůjčil několik pastí a jed zvaný pařížská zeleň, který jsem po návratu dal sloužícím rozmístit na strategická místa.

Protože jsem byl velmi ospalý, brzy jsem si šel lehnout, ale pronásledovaly mne sny toho nejstrašnějšího druhu. Zdálo se mi, že z nesmírné výše hledím na sešeřelou jeskyni, po kolena vysoko plnou špíny, ve které přízračný bělovousý pasák poháněl holí stádo prašivých, zbídačených tvorů, kteří mne svým vzezřením naplňovali nesnesitelným odporem. Potom, jakmile pasák stanul k odpočinku, do hlubiny začaly pršet krysy v mohutném roji, a když dopadly, pozřely jak zvířata, tak toho člověka.

Z těchto strašných vidin jsem byl vytržen pohyby Negříka, který mi jako obvykle spal v nohách. Tentokrát jsem nemusel pátrat po příčině jeho prskání a syčení a také strachu, jenž způsobil, že mi bezděčně zaťal drápky do kotníku; na všech stranách pokoje stěny totiž ožily odpornými zvuky hemživým šramotem obrovitých žravých krys. Nebyla tu žádná záře, v níž bych viděl, v jakém stavu jsou závěsy, ale nebyl jsem tak vyděšený, abych nerozsvítil.

Sotva ze žárovky vytrysklo světlo, viděl jsem, že čalouny všude kolem se ohavně zmítají, až to vypadalo jako nějaký podivný tanec smrti. Tento pohyb okamžitě ustal a s ním i zvuky. Vyskočil jsem z postele a bodal do čalounění dlouhou rukojetí ohřívadla, které leželo opodál, a jednu jejich část jsem nadzvedl, abych se podíval, co za ní je. Nebylo tam nic, jenom vyspravená kamenná stěna, a dokonce i z kocoura opadl ten napjatý pocit přítomnosti něčeho divného. Když jsem prozkoumal oválnou past, kterou jsem v pokoji umístil, zjistil jsem, že všechny vchody zaklaply, avšak nezůstalo v ní ani stopy, jež by naznačovala, co se do ní chytlo a zase uteklo.

Další spánek nepřicházel v úvahu, takže jsem rozsvítil svíčku, otevřel dveře a s Negříkem v patách jsem kráčel galerií ke schodišti vedoucímu do mé pracovny. Ale dřív než jsem došel k prvnímu schodu, kocour mne předběhl a zmizel dole. Když jsem sám sestupoval po schodech, náhle jsem si uvědomil zvuky ve velkém pokoji pode mnou; zvuky, o jejichž původu jsem nemohl mít pochyb.

Stěny za dubovým ostěním žily krysami, jež se tam hemžily a vířily, zatímco Negřík kolem nich probíhal v zuřivosti oklamaného lovce. Když jsem přišel dolů, rozsvítil jsem, ale tentokrát tím hluk neustal. Krysy se rojily dál a splašeně prchaly s takovou silou a zřetelností, že jsem konečně mohl jejich pohyb upřesnit a zaznamenat směr. Tato stvoření, v počtu zřejmě nevyčerpatelném, se zabývala ohromující migrací z nepochopitelných výšin kamsi dolů, do skutečných či neskutečných hlubin pod námi.

Teď už jsem slyšel kroky na chodbě a v dalším okamžiku dva sluhové rozrazili těžké dveře. V celém domě pátrali po nějakém neznámém zdroji neklidu, který vyvolal mezi všemi kočkami zběsilou paniku a způsobil, že se vrhly do několika schodištních šachet a teď s jekotem dřepěly před zavřenými dveřmi sklepení. Když jsem se sloužících zeptal, jestli slyšeli krysy, odpověděli záporně. A když jsem obrátil jejich pozornost na zvuky v ostění, uvědomil jsem si, že hluk ustal.

S dvěma muži jsem šel ke dveřím do sklepení, ale shledal jsem, že kočky se už rozutekly. Rozhodl jsem se, že později prozkoumám spodní kryptu, ale zatím jsem jenom obešel pasti. Všechny byly spuštěné, ale bez kořisti. Když jsem se ujistil, že nikdo krysy neslyšel, jenom kočky a já, seděl jsem v pracovně až do rána, hluboce zamyšlen, a vybavoval jsem si každý zaznamenaný útržek pověstí spojených s budovou, v níž jsem bydlel; dopoledne jsem trochu spal v knihovně, opřen v jedné z pohodlných lenošek, jež se vymkly mému úmyslu zařídit vše ve středověkém stylu. Později jsem zatelefonoval kapitánovi Norrysovi, který přišel a pomohl mi prozkoumat sklepení. Nenašli jsme naprosto nic nepatřičného, třebaže jsme se nedokázali ubránit rozechvění při myšlence, že tyto klenby byly vybudovány rukama Římanů. Každý z těch nízkých oblouků a mohutných sloupů byl zřejmě římský - postrádal pokleslý styl saských hudlařů a prozrazoval přísný a uměřený klasicismus doby Césarů; stěny byly ovšem plné nápisů, dobře známé badatelům, kteří už mnohokrát to místo prozkoumali - věci jako "P. GETAE. PROP... TEMP... DONA..." nebo "L. PRAEC... VS... PONTIFI... ATYS..."

Zmínka o Attisovi mne rozechvěla, protože jsem četl Catullu a něco jsem věděl o odporných obřadech tohoto orientálního boha, jehož uctívání bylo tak spojeno s kultem Kybely. Za svitu lampiček jsme se s Norrysem snažili rozluštit podivné a skoro smazané náčrty na některých nepravidelně tesaných kamenných kvádrech, obecně považovaných za oltáře, ale k ničemu jsme nedošli. Vzpomněli jsme si, že jeden obrazec, připomínající rozzářené slunce, učenci brali jako důkaz neřímského původu a usuzovali z toho, že tyto oltáře římští knězi pouze převzali z nějakého staršího a pravděpodobně původního chrámu stojícího na stejném pozemku. Na jednom z těchto kvádrů byly divné hnědé skvrny. Největší z nich, uprostřed místnosti, nesl na své svrchní straně jakési známky naznačující styk s ohněm - pravděpodobně pozůstatky spálených obětin.

Tak vyhlížela krypta, před jejímiž dveřmi kvílely kočky a v níž jsme se s Norrysem rozhodli strávit noc. Sluhové sem přinesli pohovky a bylo jim řečeno, aby si v noci nevšímali jakéhokoli počínání koček; Negříka jsme vzali dovnitř jako pomocníka i společníka. Rozhodli jsme se, že velké dubové dveře moderní napodobeninu s průduchy necháme pevně zavřené; když bylo vše připraveno, ulehli jsme a s rozsvícenými lampami jsme čekali, co se bude dít.

Kobka byla umístěna velmi hluboko v základech převorství a nepochybně značně vzdálena od povrchu převislého vápencového útesu, který shlížel do rozlehlého údolí. Nemohl jsem pochybovat, že sem směřovalo to nevysvětlitelné hemžení krys, ale proč, to jsem neuměl říci. Jak jsme tak vleže čekali, zjistil jsem, že do mého bdění občas vstupují neurčité sny, z nichž mne vytrhávaly neklidné pohyby kocoura, který mi ležel v nohách.

Tyto sny nebyly souvislé, ale příšerně se podobaly onomu, jejž jsem měl předešlé noci. Znovu jsem spatřil sešeřelou jeskyni a pasáka s jeho nepopsatelnými prašivými tvory, kteří se hemžili ve špíně, a jak jsem na ně hleděl, připadali mi bližší a zřetelnější viděl jsem je tak zřetelně, že jsem mohl takřka rozeznat jejich podobu. Pak jsem se zahleděl do zpustošené tváře jednoho z nich a probudil jsem se s takovým výkřikem, že to vyrušilo Negříka, kdežto kapitán Norrys, který nespal, se tomu zasmál. Mohl se smát víc nebo možná méně kdyby věděl, co mne přimělo k výkřiku. Ale i já sám jsem si na to rozpomněl až později. Krajní hrůza často umrtvuje milosrdně paměť.

Když jevy začaly, Norrys mne probudil. Z téhož zlého snu mne probralo jeho jemné třesení a naléhání, abych poslouchal kočky. Bylo vskutku čemu naslouchat, protože za zavřenými dveřmi nahoře na konci kamenného schodiště se rozpoutalo skutečné peklo kočičího kvílení a jekotu, zatímco Negřík, nevšímaje si svých druhů tam venku, vzrušeně kroužil kolem holých kamenných stěn, ve kterých jsem slyšel stejné hemžení uhánějících krys, jaké mne znepokojilo předešlé noci.

Teď už se ve mně probudila skutečná hrůza, neboť to, co se dělo, byla zrůdnost, dost dobře nevysvětlitelná normálním způsobem. Tyto krysy, pokud je nestvořilo šílenství, jež já sám jsem sdílel s kočkami, by se musely pelešit a pobíhat v římských zdech, o nichž jsem si myslel, že jsou postavené z pevných vápencových kvádrů... ledaže by snad voda svou činností za více než sedmnáct století vyžrala křivolaké tunely, které hlodavci vyčistili a rozšířili... Ale ani tak se hrůza nezmenšovala; neboť, pokud to byla živá havěť, proč Norrys neslyšel její zřetelný pohyb? Proč na mne naléhal, abych pozoroval Negříka a poslouchal kočky venku, a proč se tak zbrkle a nejasně dohadoval, co asi je mohlo znepokojit?

Časem se mi podařilo mu sdělit tak rozumně, jak jen to šlo, co jsem se domníval slyšet, zatímco můj sluch zachycoval poslední mizející vjem cupitání, které mizelo ještě hlouběji, hluboko pod nejhlubším sklepením, takže se zdálo, jako by celé skalisko bylo prostoupeno dobyvačnými krysami. Norrys nebyl skeptický, jak jsem předpokládal, naopak se zdálo, že je hluboce pohnut. Upozornil mne, abych si všiml, že kočky u dveří přestaly vyvádět, jako by považovaly krysy za ztracené; zato Negřík propadl znovu neklidu a zuřivě škrábal kolem spodku velkého kamenného oltáře uprostřed místnosti, který byl blíže Norrysovy pohovky než mé.

Teď už jsem se nesmírně neznáma obával. Stalo se něco udivujícího a viděl jsem, že kapitán Norrys, muž mladší, silnější a nejspíš přirozeněji materialistický, je věcí stejně zaujat jako já nejspíš protože se po celý život blízce střetával s místními pověstmi. V té chvíli jsme nemohli dělat nic jiného než pozorovat starého kocoura, jak s klesající vervou hrabe u základny oltáře a občas na mne hledí a prosebně mňouká, jako to dělává, když ode mne chce nějakou laskavost.

Norrys teď přiblížil lampu k oltáři a prozkoumal místo, kde Negřík hrabal. Tiše odhrabával vkleče lišejníky staré staletí, jež spojovaly mohutný předřímský kvádr s dlážděnou podlahou. Nenašel nic a už se chtěl dalšího úsilí vzdát, když jsem si všiml drobné okolnosti, nad níž jsem se zhrozil, třebaže se z ní nedalo usoudit nic víc, než co jsem už tušil.

Řekl jsem mu o tom, a když jsme pochopili, oč jde, s upřenou fascinací jsme hleděli na náznak dalších objevů. Byla to maličkost to jenom plamen lampy umístěné poblíž oltáře se slabě, ale zřetelně chvěl v průvanu, který tu dříve nebyl a který nepochybně vycházel ze štěrbiny mezi podlahou a oltářem, kde Norrys odškrábal lišejníky.

Zbytek noci jsme strávili v jasně osvětlené pracovně a rozmlouvali o tom, co učiníme dále. Zjištění, že tu je nějaká krypta hlubší, než je nejhlubší známé zdivo, jímž Římané podložili tuto prokletou budovu, nějaká krypta, o níž zvědaví badatelé neměli po tři století ani tušení, samo o sobě stačilo v nás vzbudit vzrušení bez nějakých vedlejších hrůzných představ. Jak už to bývá, okouzlení bylo dvojaké a zápasili jsme s pochybnostmi, zda zanechat našeho pátrání a navždy opustit převorství z pověrečné opatrnosti, anebo uspokojit náš smysl pro dobrodružství a odvahu bez ohledu na to, jaké hrůzy by na nás mohly čekat v neznámých hlubinách.

K ránu jsme došli ke kompromisu a rozhodli se odjet do Londýna a shromáždit skupinu archeologů a vědců schopných se s tím tajemstvím vyrovnat. Měl bych se zmínit, že před odchodem ze sklepení jsme se marně pokusili pohnout ústředním oltářem, který jsme teď považovali za bránu k nové studnici bezejmenné hrůzy. Muži moudřejší než my by měli objevit, jaké tajemství bránu otevírá.

Po mnoho dní jsme s kapitánem Norrysem v Londýně předkládali fakta, domněnky i pohádkové příběhy pěti významným autoritám, mužům, jimž bylo možno důvěřovat, že budou respektovat jakékoli rodinné odhalení, jež může vzejít z dalších pátrání. Shledali jsme, že většina z nich nemá sklony k posměškům, ale naopak projevuje upřímný zájem a sympatii. Není asi třeba je všechny jmenovat, ale mohu říci, že mezi nimi byl sir William Brinton, jehož vykopávky v Tróji ve své době vzrušily značnou část světa. Když jsme společně nasedali do vlaku do Anchesteru, cítil jsem, že se ocitám na pokraji děsivých odhalení, a ten pocit byl navíc symbolizován lítostí, již mnozí Američané projevovali nad neočekávaným úmrtím svého prezidenta na druhém konci světa.

Navečer 7. srpna jsme dorazili do Exham Priory, kde mne sluhové ujistili, že nedošlo k ničemu neobvyklému. Kočky, včetně starého Negříka, byly naprosto poklidné a žádná past v domě nespustila. S výzkumy jsme měli započít následujícího dne a zatím jsem umístil všechny své hosty do pohodlných pokojů.

Sám jsem šel spát do svého pokoje ve věži, s Negříkem u nohou. Spánek přišel brzy, ale přepadly mne odporné sny. Byla to vidina římské hostiny podobné hostině Trimalchionově. Pak přišla ta prokletá, navracející se vidina pasáka a jeho špinavé zvěři v sešeřelé jeskyni. Když jsem se ale probudil, byl už jasný den a ze spodku domu doléhaly normální zvuky. Ani živé, ani domnělé krysy mne neobtěžovaly a Negřík stále ještě tiše spal. Když jsem šel dolů, shledal jsem, že stejný klid vládl i jinde, což byla okolnost, již jeden ze shromážděných vědců jistý pan Thornton, který se věnoval parapsychologii poněkud absurdně přičítal faktu, že už jsem spatřil vše, co mi jisté síly chtěly předvést.

Vše už bylo připraveno a v 11 dopoledne naše celá sedmičlenná skupina, vybavená silnými elektrickými svítilnami a kopáčským nářadím, sestoupila do sklepení a zamkla za sebou dveře. Negřík šel s námi, a jelikož svou vznětlivostí ještě nestačil výzkumníky znechutit, byli dokonce rádi, že je s námi, pro případ, že by se zase tajemní hlodavci nějak projevili. Římské nápisy a oltářní kresby jsme prohlíželi jen krátce, protože tři z vědců už je viděli a všichni o nich byli informováni. Prvořadou pozornost jsme věnovali obrovskému ústřednímu oltáři a během hodiny sir Williamovi Brintonovi se podařilo vychýlit ho nazad, přičemž nějaká neznámá protizávaží ho držela v rovnováze.

Hrůznost toho, co jsme spatřili, nás nepřemohla jen díky tomu, že jsme byli připraveni. Po kamenném schodišti tak silně sešlapaném, že uprostřed zbylo sotva co víc než šikmá plocha, se k čtvercovému vchodu v dlážděné podlaze plazila příšerná změť lidských a pololidských kostí. Zachované kostry zůstaly v poloze vyjadřující panickou hrůzu. Stopy po hryzáni hlodavců byly všude. Lebky měly divošské poloopičí vzezření naprostých idiotů a kreténů.

Tudy těmito ďábelsky zaneřáděnými stupni se klenula klesající chodba, zřejmě vytesaná ve skále, z níž přicházel proud vzduchu. Tento proud nebyl náhlý a neblahý závan jakoby z uzavřeného sklepení, nýbrž chladný vánek obsahující jakousi svěžest. Dlouho jsme neotáleli a začali jsme vyklízet průchod schodištěm. A tehdy sir William, když prozkoumal stopy ve stěnách, učinil podivný objev, že soudě z jejich směru chodba musela být vytesána zespodu.

Teď musím být obezřetný a dobře volit slova.

Když jsme si prorazili cestu o několik stupňů níže, spatřili jsme před sebou světlo; žádnou mystickou fosforescenci, nýbrž tlumené denní světlo, které nemohlo přicházet odjinud, než z neznámých štěrbin v útesu nad údolím. Těžko se mohl někdo pozastavovat nad tím, že tyto štěrbiny dosud unikly pozornosti, vždyť nejenže údolí bylo naprosto neobydlené, ale útes byl tak vysoký a strmý, že jenom vzduchoplavec by mohl jeho povrch podrobně zkoumat. Ještě několik stupňů a spatřili jsme něco, co nám doslova vzalo dech, tak doslova, že Thornton, badatel v oboru parapsychologie, skutečně omdlel do náruče strnulého muže, který stál za ním. Norrys, s kyprou tváří zcela bílou a ochablou, jenom neartikulovaně křičel, zatímco já, myslím, jsem jenom vzdechl nebo sykl a zakryl si oči.

Muž za mnou jediný člen společnosti, který byl starší než já zavřískl obvyklé "Bože můj" tím nejkřaplavějším hlasem, jaký jsem kdy slyšel. Ze sedmi vzdělaných mužů pouze sir William Brinton se ovládl a to mluví v jeho prospěch tím víc, že skupinu vedl a vše spatřil první.

Byla to nesmírně vysoká sešeřelá jeskyně, která se táhla dále, než jsem mohl dohlédnout; podzemní svět nezměrných záhad a strašlivých náznaků. Byly zde budovy a další architektonické pozůstatky jediným vyděšeným pohledem jsem zaznamenal jakousi mohylu, monolity, jež divoši sestavili do kruhu, trosky starořímské stavby, nízkou saskou budovu a starobylý dřevěný dům anglického typu, ale to vše zanikalo před děsivostí podívané na to, co bylo všude na zemi.

To, co bylo na schodišti, pokračovalo dál jako šílená změť lidských kostí, nebo alespoň natolik lidských, jako byly ty na schodech. Byly jako zpěněné moře, některé oddělené, jiné seskupené do částečných nebo úplných koster, ty pak bez výjimky vyjadřovaly svým postojem ďábelskou zuřivost, buď zápasily s něčím neviditelným anebo se vrhaly na jiné s kanibalským záměrem.

Když antropolog doktor Trask ukončil klasifikaci lebek, dospěl k zoufalé směsici, která ho zcela ohromila. Vývojově patřily k druhu nižšímu než je piltdownský člověk, ale v každém případě byly lidské. Mnohé byly vývojově vyšší a jen několik málo patřilo nejvýše vyvinutým rozumným typům. Všechny kosti byly ohlodané, většinou od krys, ale mnohdy i od oněch pololidí. Spolu s nimi byly promíchány drobné krysí kůstky padlí členové smrtonosné armády, která uzavřela ten prastarý příběh.

Je kupodivu, že jsme všichni ten hrozný den odhalení přežili a udrželi se při zdravém rozumu. Ani Hoffman, ani Huysmans by neuměli uspořádat scény tak divoce neuvěřitelné, tak třeštivě odporné a středověce groteskní, než to dokázala tato sešeřelá jeskyně, kterou se potácela naše sedma; každý jsme naráželi na nová a nová odhalení a ze všech sil jsme se snažili nemyslet na události, jež se tu odehrávaly před třemi stovkami, nebo tisícem, nebo dvěma tisíci, nebo deseti tisíci lety. Byl to předpokoj pekla a chudák Thornton omdlel znovu, když mu doktor Trask sdělil, že někteří z těch, po nichž tu zbyly kostry, byli po dvacet i více generací chováni jako čtyřnohý dobytek.

Hrůza se vršila na hrůze, když jsme začali chápat smysl staveb. Lidský dobytek, ale i inteligentní lidé byli drženi v kamenných chlévech, z nichž si zřejmě prorazili cestu v posledním deliriu hladu nebo hrůzy před krysami. Musela jich být velká stáda a zřejmě se živili tou zvláštní zeleninou, jejíž zbytky bylo možno najít jako jedovatou siláž na dně velkých kamenných truhlic, jež byly starší než Řím. Teď už jsem chápal, proč moji předkové měli tak rozsáhlé zahrady jak bych na to mohl proboha zapomenout! A nemusel jsem se ptát, k čemu ta stáda sloužila.

Sir William, který se svou svítilnou vstoupil do římské zříceniny, nahlas překládal nejotřesnější rituály, o kterých jsem kdy slyšel; týkaly se předpotopní bohyně a nalezli je knězi Kybely a zařadili je mezi ty své. Norrys, třebaže byl ze zákopů na leccos zvyklý, nedokázal chodit zpříma, když vyšel z anglické budovy. Byla to jatka i kuchyň očekával to, ale bylo to na něho moc, když viděl v takovém místě běžné anglické náčiní a četl obyčejné anglické nápisy na stěnách, některé ne pozdější než z roku 1610. Já jsem do toho domu nedokázal vstoupit do toho domu, jehož ďábelskou činnost zastavila teprve dýka mého předka Waltera de la Poera.

To, kam jsem se odvážil vstoupit, byla nízká saská budova s rozvalenými dubovými dveřmi, kde jsem nalezl hrůznou řadu deseti kamenných cel s rezavými mřížemi. Tři byly obsazené kostrami vysoce ušlechtilého druhu a na prstní kůstce jedné z nich jsem nalezl pečetní prsten s mým vlastním šlechtickým znakem. Sir William nalezl kobku s mnohem staršími celami pod římskou kaplí, ale tyto cely byly prázdné. Pod ní byla nízká krypta s truhlami plnými pečlivě urovnaných kostí, z nichž některé na sobě měly obdobně strašné nápisy latinské, řecké a frýžské.

Doktor Trask zatím otevřel jednu z prehistorických mohyl a vynesl na světlo lebky, které byly jen trochu lidštější než lebka gorily a které na sobě měly nepopsatelné ideografické rytiny. Veškerou touto hrůzou můj kocour procházel nevzrušeně. Jednou jsem ho zahlédl, jak se hrbí na vrcholku hory kostí, a říkal jsem si, jaká asi tajemství leží za jeho žlutýma očima.

Když už jsme aspoň do jisté míry strávili děsivá odhalení této sešeřelé oblasti oblasti tak příšerně předpovězené ve snu, který se mi stále vracel obrátili jsme se do zřejmě nekonečných hlubin půlnoční jeskyně, kam nemohl proniknout ani paprsek ze skaliska. Nikdy se nedozvíme, jaké nespatřené pekelné světy leží za hranicí, k níž jsme došli, protože po chvíli jsme se rozhodli, že taková tajemství nejsou pro lidstvo dobrá. Ale i tak jsme tam našli víc, než se dalo snést, neboť jsme se nedostali daleko a v elektrickém světle lamp jsme odhalili nespočet děr, ve kterých se kdysi pelešily krysy, které, když jim došla potrava, se nejdříve vrhly na živá stáda hladovějících ubožáků a potom vyrazily z převorství na onu historickou orgii ničení, na niž vesničané nikdy nezapomenou.

Bože! Ta černá mrchoviště plná roztříštěných kostí a rozpolcených lebek! Ty přízračné propasti plněné po celá bezectná staletí kostmi pitekantropů, Keltů, Římanů i Angličanů! Některé byly plné a nikdo nedokáže odhadnout, jak hluboké kdysi byly. Na dno některých záře našich svítilen nedosáhla a čišela z nich nepopsatelná hrůza. Třeba tam jsou, pomyslel jsem si, krysy, které spadly do těchto pastí uprostřed temnot při cestě za kořistí v tomto hrůzném Tartaru?

Jednou jsem uklouzl poblíž příšerně zejícího okraje a prožil jsem okamžik nezvladatelného strachu. Musel jsem tam zůstat asi dlouho, protože pak už jsem ze skupiny neviděl nikoho, jenom kyprého kapitána Norryse. Pak se z inkoustově černé bezhraničné dálky ozval povědomý zvuk a já spatřil svého starého černého kocoura, jak se kolem mne mihnul jako okřídlený egyptský bůh a vrhl se přímo do nekonečného proudu neznáma. Ale nezůstal jsem za ním pozadu, protože nebylo pochyb o tom, co přinese následující vteřina. Byl to tajemný šramot oněch k vraždě zrozených krys, věčně pátrajících po nových hrůzách a odhodlaných zavést mne třeba až do těch rozšklebených jeskyň ve středu země, kde Nyarlathotep, beztvářný šílený bůh, slepě naříká v temnotách za doprovodu dvou beztvarých slabomyslných flétnistů.

Svítilna mi zhasla a já stále běžel. Slyšel jsem hlasy a vzdechy a ozvěny, ale nad tím vším narůstal nectný a zrádný šramot; zlehka narůstal a narůstal, jako když ztuhlá nafouklá mrtvola zlehka stoupá v olejnaté řece, jež plyne pod nekonečnými onyxovými mosty k černému moři hniloby.

Něco do mne vrazilo něco měkkého a kyprého. Musely to být krysy, ta slizká, žluklá, žravá armáda, jež se krmí mrtvými i živými... Proč by krysy neměly pozřít de la Poera, když i de la Poer pojídá zakázané věci?... Válka pozřela mého chlapce, ať je vše prokleto... a Yankeeové pozřeli Carfax svými plameny a spálili Grandsira Delapore a jeho tajemství... Ne, ne, říkám vám, já nejsem ten příšerný pasák v sešeřelé jeskyni! To nebyla tvář Edwarda Norryse, co jsem spatřil na tom zbídačelém prašivém tvoru! Kdo tvrdí, že jsem de la Poer? On žil, ale můj syn zemřel! ... Udrží Norrys panství de la Poera? ... to je voodoo, říkám vám... ten skvrnitý had... K čertu s tebou, Thorntone, já tě naučím omdlévat nad tím, co moje rodina dovede! ... cejtíš krev, smrade, šak tě naučím ji chlastat... helejte, nechcete mi zapět tudletu... Magna Mater! Magna Mater!...Atys... Dia ad aghaidh's ad aodaun... agus bas dunách ort! Dhonas's dholas ort, agus leat-sa! Ungl... unl... rrlh... chchch...

Toto jsem prý říkal, když mne v temnotách po třech hodinách našli; našli mne v temnotách zhrouceného na kyprém, napůl ohlodaném těle kapitána Norryse, zatímco můj vlastní kocour mi škrábal a drásal krk. Teď už Exham Priory vyhodili do povětří a Negříka mi vzali a zavřeli mne do tohoto zamřížovaného pokoje v Hanwellu, kde se ozývají děsivé šepoty o tom, co jsem zažil a zdědil. Thornton je ve vedlejší místnosti, ale zabraňují mi si s ním promluvit. Snaží se také přede mnou zamlčet většinu faktů týkajících se převorství. Když se zmíním o chudákovi Norrysovi, obviňují mne z odporných věcí, ale musejí vědět, že jsem to neudělal. Musejí vědět, že to udělaly krysy; pobíhající šramotící krysy, jejichž hemžení mě nikdy nenechá spát; přízračné krysy, které pobíhají za polštářováním tohoto pokoje a lákají mě dolů k ještě větším hrůzám, než jaké jsem kdy poznal; krysy, které oni nikdy neuslyší; krysy, krysy ve zdech.