CO PŘINÁŠÍ LUNA
CO PŘINÁŠÍ LUNA
Nenávidím lunu — hrozím se jí —, neboť když svítí na jisté povědomé a líbezné výjevy, někdy je mění ve scény nezná-mé a ohyzdné. Stalo se to jednoho přízračného léta, kdy luna zářila na starou zahradu, v níž jsem se procházel; jednoho přízračného léta plného omamných květin a vlahých záplav listoví, přinášejících divoké a pestrobarevné sny. Jak jsem tak bloumal podél mělkého, průzračného potoka, spatřil jsem na jeho hladině nezvyklé vlnky, jejichž vrcholky se třpytily žlutavým světlem, jako by to onu poklidnou vodu táhlo v bezmocných proudech k podivným
oceánům, jež nejsou z tohoto světa. Tichá a jiskřivá, zářivá a zlověstná, hnala se lunou zakletá voda kdovíkam; a z temného loubí obou břehů se zatím v opojném nočním větru třepotavě snášely bělostné květy lotosu, v zoufalství padaly do proudu, hrůzně vířily pod obloukem vyřezávaného mostku, a pak se dlouze ohlížely nazpět s pochmurnou rezignovaností klidných, mrtvých tváří. A když jsem se rozběhl po břehu a neopatrnýma nohama drtil spící květy, pološílený strachem z neznáma a přitahován mrtvými tvářemi, viděl jsem, že zahrada pod onou lunou nemá konce; neboť kde ve dne stála zeď, otevíral se nyní výhled na aleje stromů, cesty, záhony a křoviska, kamenné bůžky a pagody a žlutavě nasvícenou bystřinu klikatící se mezi travnatými břehy a pod bizarními mramorovými mosty. A rty mrtvých tváří lotosů posmutněle šeptaly a nabádaly mne, abych šel za nimi, a já kráčel dál a dál, dokud se z bystřiny nestala řeka a nevplynula mezi bažinami porostlými chvějícím se rákosím a zářivými, písečnými plážemi do nezměrného, bezejmenného moře. Zářila na něj nestvůrná luna a nad jeho neslyšnými vlnami visel podivný zápach. A jak jsem v něm viděl mizet tváře - lotosy, zatoužil jsem po sítích, jimiž bych je mohl zachytit a vyptat se jich na tajemství, jež luna svěřila noci. Když se však luna nachýlila k západu a tichý odliv odhalil ponuré pobřeží, spatřil jsem v tom světle prastaré vížky, zpola mizející ve vinách, a bílé sloupoví, ověšené girlandami zelených řas. A zachvěl jsem se při pomyšlení, že sem, do tohoto zatopeného místa, přicházejí všichni mrtví, a touha porozprávět si s tvářemi lotosy mne nadobro opustila. A přece však, když jsem viděl, jak v dáli na moři usedá černý kondor na obří útes, byl bych se s ním hned dal In řeči a vyptal se jej na ty, jež jsem znal, když ještě byli naživu.
Byl bych se jej doopravdy zeptal, kdyby býval přiletěl blíž; on však byl nesmírně daleko, a jakmile se přiblížil k onomu obrovskému útesu, zmizel mi z očí nadobro. A tak jsem se díval, jak pod zacházející lunou ustupuje odliv, a viděl jsem zářící věže, vížky a střechy onoho mrtvého, mokvajícího města. A při tom pohledu se můj čich pokoušel obrnit proti zápachu všech mrtvých světa, zápachu nad parfém pronikavějšímu; neboť na tomto neskutečném, zapomenutém místě se vskutku shromažďovaly všechny tělesné schránky ze všech hřbitovů světa a hodovali tu na nich tuční mořští červi. Nedobrá luna nyní visela nevysoko nad těmito hrůzami, avšak tuční mořští červi při svých hodech žádnou lunu nepotřebují. A jak jsem hleděl na viny, jež naznačovaly hemžení červů pod hladinou, zdáli mne nanovo zamrazilo, jako by mé tělo postřehlo cosi děsivého dřív než můj zrak. Nezachvěl jsem se bez příčiny, neboť když jsem pozvedl oči, viděl jsem, že moře ustoupilo ještě víc a odhalilo značnou část útesu, jehož okraj jsem spatřil předtím. A když jsem pochopil, že onen útes není nic jiného než černá čedičová koruna strašlivé modly, jejíž obludné čelo nyní září v mdlém přísvitu a jejíž odporná kopyta jistě dosáhnou do pekelného mazlavého bahna na míle pode mnou, zakřičel jsem z plných plic strachy, že jakmile ona potměšilá a zrádná žlutavá luna zmizí, vynoří se nad hladinu skrytá tvář a pohlédnou na mne skryté oči. A abych té zlé vůli unikl, vrhl jsem se s radostí a bez váhání do smrdutých mělčin, kde mezi řasou potaženými zdmi a zatopenými ulicemi hodují tlustí mořští červi na mrtvých tohoto světa.